nahoru

Milan Tesař: Slavia v Barceloně aneb co se stane, když se vzbouří tým poslaný na porážku

Milan Tesař 26. listopadu 2019 • 15:25
Milan Tesař: Slavia v Barceloně aneb co se stane, když se vzbouří tým poslaný na porážku
foto: Marek Tesař a profimedia.cz

Když v písni Jizva na rtu sní Jaromír Nohavica o Baníku, jak poráží Barcelonu, odsune tím možnost, že se něco takového stane, jednou provždy do roviny poezie a bájí. O Slavii není v jeho textu ani slovo, čili měla pořád šanci nejlepší mužstvo světa zdolat. A jelikož každý správný fanoušek má s malými dětmi společnou víru v to, že zázraky se dějí, nemohl jsem ten večer na Camp Nou chybět.

Slavia hrála Ligu mistrů naposled v roce 2007, před dvanácti lety. Mezitím zažila úhor ve spodní polovině ligové tabulky, kdy pověst tradičního klubu posloužila jako závěs halící kšefty několika ma­fiánů předstírajících, že pracují pro jeho blaho. Před poloprázdnými tribunami a za stálého posměchu tradičních rivalů jsme se jednoho dne ocitli na prahu druhé ligy a bankrotu. Nikdo dodnes neví, co z toho bylo blíž. Ligu mistrů hráli jiní. Vrcholem ponížení bylo, když tehdejší mistr, Plzeň, čelil na našem stadiónu v Edenu Barceloně a my, majitelé permanentek, mohli tenkrát tak akorát v televizi sledovat, jak nám přespolní prdí do sedaček.

Šťastný rýžomil

Načež se stal zázrak. Přišel Číňan a pustil chlup. Od té chvíle věšíme na balkóny tibetské vlajky s pocitem královského pokrytce, jenomže to se nedá nic dělat, protože peníze dnes definují klub a my potřebujeme útočníka s čichem na góly a ti jsou drazí jako nájemní vrazi. Ukažte mi jednoho fanouška na světě, jenž přestane milovat svůj klub jenom proto, že ho koupil šejk mající stejný počet manželek, jako je týmů v první lize, anebo státní firma ze země, jejíž vedení cenzuruje internet a nechává mizet lidi. Navíc, magie červeno-bílé síly působí bez ohledu na občanské svědomí. Ob týden mě nemilosrdně přitáhne na tribunu Johna Maddena i za cenu toho, že mi adrenalin vystoupá do závratných výšek, používám sprostá slova a vypouštím zasvěcené postřehy o tom, jak mělo to poleno nastavit nárt, aby nepřestřelilo branku.

Nyní jsme bohatý klub a já se chovám jak výherce v loterii. Vím, že to byla šťastná shoda okolností, že nic netrvá věčně, a vážím si kaž­dého dalšího dne, kdy můžeme žít společný fanouškovský sen. Dva roky po sobě jsme získali titul, směle konkurujeme velkým evropským týmům a hrajeme milionářskou soutěž, kde se za pouhou remízu v jediném zápase vyplácí čtyřiadvacet miliónů korun, což je částka, která českému týmu v nižší soutěži vystačí na celou sezónu. Všem proto lezeme krkem, říkají nám rýžomilové a snaží se nás skopnout z trůnu. Někdy to hráče hodně bolí, ale nám v ochozech to dělá dobře. První může být jenom jeden.

Dvanáct rozběhnutých mužů

Zlaté časy klubu zaskočí fanouška až při pohledu na stav jeho bankovního konta. Cena letenky do Barcelony, Milána a Dortmundu vyskočila v noci po vylosování „skupiny smrti“ čtyřnásobně, konkrétně do katalánské metropole na závratných dvanáct tisíc. Nakonec nad tím mávnete rukou. Vždyť kdo by nechtěl vidět, jak si jeho klub jede pro stoprocentní porážku.

Mě jako novináře navíc dráždila představa, že nevím, do čeho jdu. Zda bude krizovou oblastí pouze naše pokutové území, anebo celá Barcelona, jež je podle mediálního obrazu v posledních týdnech „městem zmítaným nepokoji“. Netušil jsem, zda si vystačím s rolí sportovního reportéra, anebo se budu muset převléknout za válečného zpravodaje, jenž bude sledovat pouliční požár založený kdysi dávno, v patnáctém století, tím nerozumným sňatkem Ferdinanda II. Aragonského s Isabelou I. Kastilskou.

Chronický konflikt mezi španělskou korunou a odbojnými Katalánci má jasná pravidla pouze dvakrát do roka. Paradoxně, během nejkrásnější fotbalové bitvy na světě mezi Realem Madrid a Barcelonou vedenou argentinským žoldákem jménem Lionel Messi, o němž kdysi trenér Arsène Wenger prohlásil, že ten člověk se chová jako postavička z PlayStationu, která není programovaná na to, aby dělala chyby. Jestliže se říká, že hrát se dá s každým, tak Messi je tu od toho, aby to popřel.

Přesto si na Pyrenejský poloostrov našlo cestu přes tři tisíce slávistů a červeno-bílá síla zaplavila město. Ti upřímnější z nás s trubkou v ruce a šálou na krku přiznávají, že bojovným halasem zahánějí strach, protože tohle už tu přece jednou bylo. O černé kapitole v klubové kronice vyprávěla moje reportáž z roku 2007 a jmenovala se Šilhání po bodu. Popisovala smělý výlet na Arsenal během naší poslední mise v Lize mistrů. Prohráli jsme sedm nula, a když mi po návratu z Londýna už třetí kolega po sobě položil na pracovní stůl trs banánů, musel jsem sám sebe přesvědčovat o tom, že mi za to Slavia doopravdy stojí.

Jak se tak potkáváme na známém korzu La Rambla, přesvědčujeme v duchu sami sebe, že taková apokalypsa se už nikdy nesmí opakovat. Všechny nás spojuje jedno – jsme hluboce věřící v náboženství Jindřicha Trpišovského. Tomu upřímně závidí každá žena, jelikož náš trenér fakt umí utrácet. Dostal opravdu hodně peněz, nakoupil za ně fotbalisty rozličné pověsti a proměnil je v dokonale fungující stroj. V kabině mají vedle sebe skříňky kluk, který bere čtyři milióny korun měsíčně, jeho kamarád, co dosud jezdí v ojetém Opelu Corsa, stárnoucí legenda klubu, jejíž přínos začíná být spíš morální než sportovní, Rumun nejistého charakteru a tihle všichni mají společné to, že za chlápka v kšiltovce s vlastním monogramem jsou ochotni vyplivnout plíce. Trpišovský dokáže tuhle nesourodou partičku donutit uběhnout během zápasu o deset kilometrů víc než soupeř, což ve výsledku znamená, že na naší straně stojí o jednoho hráče početnější mužstvo. A to se pak možná dá hrát i s nadpozemskou Barcelonou.

Uvidíme.

Donutím tě k pláči

Je den před zápasem. My, co jsme obešli drahé letenky cestou přes Berlín, cítíme únavu z dlouhé cesty. Přesto sebereme zbytky sil a jdeme se za ty naše kluky pomodlit k obrovské svatyni. Délku stavebních prací na něčem tak neuvěřitelném, jako je chrám Sagrada Família, snad nejlépe vystihuje fakt, že když architekt Antoni Gaudí v roce 1882 položil jeho základy, klub Slavia ještě celých deset let čekal na své založení. Nevídané architektonické dílo má být dokončeno v roce 2026, ale je otázka, zda si to domorodci vůbec přejí. Část věřících má za to, že chrám by neměl být dostavěn nikdy, že cesta je cíl a že kolaudace by byla totéž, jako kdyby Bůh ­prohlásil: „Sorry, na Zemi mám hotovo.“ Tu obavu lze pochopit. Něco podobného se před rokem přihodilo fotbalistům Realu Madrid, když potřetí za sebou zdvihli nad hlavu pohár pro vítěze Ligy mistrů. Dosáhli absolutního maxima. Ale co dál? Nic! Prázdno! Klub se dnes zmítá ve vnitřních problémech a snaží se znova nadechnout.

Je až legrační, jak Čech pořád vyjíždí do světa s potřebou neustále hledat potvrzení velikosti jeho malé země. I já to tak mívám. Když vidím jet v cizině škodovku anebo uslyším v reklamě na hamburger Dvořákovu Novosvětskou, nepozorovaně se nadmu, aby to nikdo neviděl. A teď jsem si v hudebninách na La Ramble všiml notového souboru Ševčíkových houslových koncertů. A řeknu si: Kdyby tak večer jeho jmenovec dal housle (čti potupně prostrčil míč soupeři mezi nohama) některé z barcelonských hvězd, to by bylo něco.

Jako by mě Petr Ševčík slyšel. Hned v páté minutě zápasu přejde přes tři protihráče až k samotnému brankáři Teru Stegenovi a takřka vsítí gól. Svou drzostí předznamená další průběh, jelikož se i jeho spoluhráči začnou chovat jako pod vlivem nějaké uklidňující fotbalové drogy. Například nigerijský útočník Peter Olayinka ve vršovických službách, z české ligy známý občas jako zmatkář, jehož zbrklost neodpovídá jeho ceně ve výši luxusní jachty, začne dělat neuvěřitelně věci. Pomocí klamavých pohybů posílá soupeřovy obránce tam, kam potřebuje, a několikrát nerušeně postupuje sám k bráně. Když si, ač tísněný dvěma protivníky u pomezní čáry, nechá na hlavě pětkrát po sobě zatančit míč a pak ho uklidí do bezpečí, připadám si jako na představení kouzelníka, který se rozhodl popřít pozemské zákony. Obávám se božího trestu. Messi dělá divy, jenže v brance proti němu stojí člověk-lepidlo, Ondřej Kolář, jenž velkého Lea svými zákroky – slovy poručíka Duba – donutí až k pláči.

Pomsta za Klapzubáky

To jsme ale před zápasem nemohli vědět. Když jsme jeli na Palau Reial, kde byl sraz všech slávistů, smíchali jsme se v metru s fanoušky Barçy. Elegantní starý muž, který měl přes hedvábnou košili přehozenou klubovou šálu, se ke mně naklonil se slovy: „Good luck, tonight.“ Řekl to konejšivým hlasem chirurga oznamujícího, že anestezioložka dnes nedorazí, ale operace ať se nebojím.

Náměstí je naše. Přiznám se, nikdy jsem nemiloval maškarní plesy a karnevaly a jakákoli větší shromáždění ve jménu jedné ideologie mě děsí, ale tohle je vážně paráda. Červeno-bílá síla je tvořená bujarými rowdies, vysloužilými rowdies, jejich dětmi s pomalovanými tvářemi, jakož i těmi, kteří průvodem střeženým policisty ještě nikdy nešli: jsou tu fandové z jiných tribun, než je ta nejhlasitější, severní, tátové od rodin, co svým ženám namluvili, že letos nelze peníze na rodinnou dovolenou utratit lépe, kmeti, co se z dřevěné tribuny ještě koukali na Frantu Veselého a tohle je jejich první výjezd, protože může být poslední, jakož i náplava: vykukové, co se ke Slavii začali hlásit, protože teď vítězí a oni chtějí být na straně vítězů celý život.

Všichni sborem kráčíme ke stadiónu a zpíváme píseň o tom, že sešívaný útok hlásí nástup, vlajka stoupá k výšinám. My, co jsme byli ochotni zaplatit za lístek 150 eur, míříme na místa umožňující solidní výhled, jádro vlajkonošů stoupá k výšinám až do čtvrtého prstence ochozů, který je od hřiště tak daleko, jako kdyby odcestovali do Benešova. A přesto bude slávistické fandění během zápasu slyšet, bude se odrážet o nebeskou klenbu a neslábnoucí silou zasahovat srdce našich hráčů.

A pak to přijde – strnu! Naši hráči nastupují na rozcvičku a já vidím, že nám Mezinárodní fotbalová federace nedovolila obléknout si milované, červeno-bílé dresy. Hráči jsou proti své vůli navlečeni do zaměnitelné modré, což považuju za nespravedlnost, úklad srovnatelný se svlečením Pražského Jezulátka anebo barcelonským osudem Klapzubovy jedenáctky. Jistě si to dobře pamatujete. Barcelonští se rozhodnou neporazitelný tým surově rozkopat do kuliček, jenomže starý Klapzuba svým klukům vyrobí kaučukové postroje, takže se od nich španělské primadony odrážejí jako od trampolíny a dostanou naloženo 31:0. Je tohle snad katalánská pomsta za literární ponížení?

Uvidíme.

Hydraulický lis

Když rozhodčí zahájí zápas, Ševčík zahraje na housle (to už víte), načež Messi odpoví břevnem a my neuznaným gólem. Hra se přelévá ze strany na stranu, slávisté působí jako klapzubáci z nové filmové adaptace Bassovy knížky. S každým dalším úspěšným soubojem se mi v žilách začne rozlévat pocit pýchy založené na zjištění, že jsme se „nepotento“. Snažím se ovládat, jelikož hurónskými projevy instantní národní hrdosti opovrhuji a vím, že by je měl v sobě umět každý kulturní člověk skrýt. To ale teď momentálně nejde a já se přistihnu, jak stojím ve své řadě se šálou nad hlavou. Katalánci za mnou nevidí nic, jde o mou odvetu za to, že předtím mě na několik minut pohřbili pod obřím transparentem Freedom Catalunya.

A tak beztrestně řvu: Kluci, proboha, už to vydržte, protože jestli se nám na Campu Nou podaří remizovat, bude to ta nejkrásnější plichta, jakou jsem kdy viděl. Nejhorší jsou poslední minuty, kdy se ocitáme pod tlakem srovnatelným s hydraulickým lisem, jenomže Ondra-lepidlo, Franta Plánička naší doby, chytí všechno a pak rozhodčí už jenom pískne konec.

Vlajka stoupá k výšinám…

Nápis vyrytý nožem

V noci po zápase mi do útulného baru, kde jako rytíř omotaný šálou odpočívající po boji přijímám uznalé gratulace domorodců, píše přítelkyně, momentálně na józe v Keni, že čtvrtina ze šestnácti spolucvičících holek má svého přítele v tuto chvíli v Barceloně. A že jedna z nich právě řeší vztahovou krizi, jelikož se přítele zeptala, jestli se, když to bylo nula nula, nenudil. „Nuda?“ zařval na ni dotyčný výhrůžně do Afriky. „Jak to myslíš?“

Proč takhle mluvíme se ženami? Proč se kvůli devadesáti minutám trmácíme dva dny autem a pak letadlem přes Berlín do Barcelony za nekřesťanské peníze, za něž bychom našim ženám mohli koupit dvacet kursů hatha jógy? A proč jsem rýžomil, ačkoli nejsem Číňan?

Je to proto, že mám v zadku zadřenou třísku z tribuny, z kusu dřevěné lavice, sedadla 8 v sektoru F, který mi kdysi jako dárek k čtyřicátinám uřízl bratr při demolici starého stadiónu. Vyryl do ní nožem, že jsem na té fošně poprvé seděl v roce 1973, dva roky před tím, než napsal Havel Husákovi. Bylo to v zápase s Teplicemi, vyhráli jsme ho 1:0 a mně bylo devět. S tím nic nenaděláte.





Diskuse ke článku