nahoru

Chtěl bych české občanství, říká izraelský trenér české basketbalové reprezentace Ron Ginzburg

Tereza Koudelová 3. listopadu 2019 • 08:30
Chtěl bych české občanství, říká izraelský trenér české basketbalové reprezentace Ron Ginzburg
foto: Nguyen Phuong Thao

Náš národní basketbalový tým dosáhl na mistrovství světa krásného šestého místa. Nikdo takový úspěch nečekal. V zákulisí však byl člověk, který věřil – Ron Ginzburg (56), trenér našeho reprezentačního týmu. V roce 2013 začal tento velmi skromný Izraelec, který v dětství hrál vedle basketbalu také fotbal, trénovat náš národní tým a nyní budou bojovat v kvalifikaci na olympijské hry.

Jste první zahraniční trenér, jenž v Česku uspěl v týmové hře. Souvisí to s českou mentalitou?

V Česku jsem už třináct let a českou mentalitu vnímám pozitivně. Čeští basketbalisté ve své většině vždycky chovají respekt k ostatním týmům. Zejména jsou ale velmi skromní a velcí bojovníci, kteří se ničeho nebojí. Působil jsem jako trenér také v Izraeli a Polsku, takže to dokážu posoudit.

Jaké to bylo v Izraeli?

Jakmile je izraelský tým úspěšný, začnou se hráči chovat jako hvězdy. V Česku to tak rozhodně není. Nebo když se například nedaří polskému týmu, hned se začnou všichni navzájem hádat a obviňovat trenéra. S tím jsem se v Česku také nesetkal, ať už jsme si procházeli lepšími, či horšími časy.

Co je tedy klíčové pro úspěch týmu?

Mentalita a osobnost hráčů. V mužstvu musí také fungovat „basketbalová chemie“, odhodlání hodně trénovat a vydat ze sebe vždy stoprocentní výkon, ať už prohráváte, nebo vyhráváte. To je dokonce daleko důležitější než taktika.

Co bývá pro tým největší motivací v zápasech, jakým bylo mistrovství světa?

Když hrajete za národní tým, není v tom zase tolik peněz. Ale jde o čest hrát za vaši zemi a reprezentovat ji. Za druhé všichni, většinou ti, kdo hrají za národní tým, chtějí být současně nejlepší a uspět.

Jak v hráčích vlastenectví probudit?

Pokud se stanete členem národního týmu, znamená to, že jste jeden z nejlepších hráčů v zemi. Pokud pak před hrou stojíte a posloucháte národní hymnu, je to privilegium, jež se nedostane mnoha lidem. Hodně hráčů cítí hrdost, díky níž ze sebe vydají stoprocentní výkon. A pokud vyhrajete, jste v zemi populární, což je další ­bonus.

Jak jste prožíval mistrovství světa?

Upřímně: neměl jsem čas na jakékoliv pocity. Ale každý další zápas nám pomalu docházelo, že se nám daří něco úžasného. Také jsme měli velkou zpětnou vazbu z Česka. Když jsme vyhrávali, byl to skvělý pocit, ale užít si ho nebylo moc času, jelikož za další tři hodiny se už člověk musel začít připravovat na další zápas.

A vy osobně a stres?

To k této práci zkrátka patří. Osobně jsem ve stresu zejména hodinu až dvě před zápasem. Tenhle čas opravdu nemám rád. Jakmile ale zápas začne, vše ze mě spadne, znám se.

Kdy nastal během turnaje bod zlomu? Po střetnutí s Tureckem?

Ano, zápas jsme otevřeli velmi dobře, a když jsme vyhráli, uvědomili jsme si, že můžeme dosáhnout něčeho velkého.

Jak jste hodnotil potenciál národního mužstva?

Viděl jsem mladé hráče, jako Satoranského a Veselého, a tušil jsem, že se v budoucnu stanou hvězdami národního týmu. Znal jsem hráče z Nymburka s mnoha zkušenostmi a věděl jsem, jak dobří umějí být, a také „veterány“ jako Bendu nebo Bartoně. Byl to zkrátka dobrý mix, který tvořil dobrý tým. Nečekal jsem, že se dostaneme tak daleko, jako je mistrovství světa, ale věděl jsem,
že budeme dobří minimálně na evropském poli.

Pokud mluvíme o Satoranském, je tu něco, co ho činí tak dobrým hráčem?

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku