Nemůžete si pořádně sednout, zhluboka se nenadechnete, návštěva záchodu je stresující, při pohledu na červené víno nebo kávu panikaříte... Přesto se usmíváte. Protože pohledy okolí, jež se na vás hned při příchodu do předsálí nalepily a budou se vás držet, i když už z vás do pozdní noci zasvítí jen odcházející záda, jsou nejen uznalé a obdivné, ale téměř láskyplné.
Až do minulé soboty jsem patřila k těm, kdo se na krojované lidi podívali, když na ně někde náhodou narazili, a uznale pokývali hlavou s tím, že kroje jsou bohulibý koníček, díky němuž se udržují tradice předků. A je dobře, že se najdou nadšenci, kteří je nosí.
Kroje se mi líbily jako většině – na distanc. Jsou hezké a hrají na strunu sentimentu, evokují „staré dobré časy“, patří do unikátního kulturního dědictví, vyvolávají vzpomínky. Ať už na vlastní prarodiče, nebo na pohádky, v nichž krojované postavy nezřídka vystupují.
Jako dítěti mi kroje splývaly s pohádkovými šaty: jsem napůl Valaška, která od mala trávila léta v okolí Rožnova pod Radhoštěm, navíc s dědečkem, bývalým ochotníkem a báječným bavičem, jenž ve volném čase vyráběl šindele mimo jiné i pro rožnovský skanzen (kde jsem v létě brigádničila a prováděla turisty Mlýnskou dolinou). Pamatuji si, jak mě a mladší sestru prarodiče jednou oblékli do dětských valašských krojů. Vyfotily jsme se. Tím to skončilo.
Druhá část mé rodiny pochází ze střední Moravy, z Hané. Tam jsem strávila dětství a mládí, ale lidi v krojích (natož vlastní prarodiče a jejich příbuzné) si vůbec nevybavuji, přestože právě hanácké kroje patří u nás k těm nejbohatším; Haná byla vždycky úrodná a tamní sedláci movití.
Před pěti lety jsem se vdala na jižní Moravu. V obci, kde dnes žiju, se kroje nosí v podstatě jen na hody. Na rozdíl od vesnic víc na jih a jihovýchod Blučina kroji a tradicemi nežije, spíš tady dožívají setrvačností. Před rokem se ale pár mladých místních nadšenců rozhodlo uspořádat vůbec první místní krojovaný ples. A byl to podle těch, kdo se zúčastnili, ohromný úspěch, tělocvična Lidového domu prý praskala ve švech a málem se strhla bitka o místa.
Tomu se mi nechtělo věřit, protože místní plesy jsou většinou poloprázdné – alespoň těch pár, co jsme s mužem absolvovali. Informace o doslova natřískané a úspěšné, navíc krojované akci se proto jevila podezřele. A současně lákavě. Proč to nezkusit a taky si kroj neobléct?
Reportáž Adély Knapové si přečtěte v tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 17. ledna.
