Večerníček jde do boje: Tisíce lidí v ulicích odmítly státní dohled nad zprávami
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Na brněnském náměstí Svobody demonstrovalo přibližně devět tisíc lidí, především studentů a zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu, na obranu nezávislosti veřejnoprávních médií.
- Protestující odmítají vládní plán zrušit od ledna 2027 koncesionářské poplatky a financovat média přímo ze státního rozpočtu, což podle kritiků ohrožuje jejich svobodu.
- Na demonstraci vystoupili také zástupci ze Slovenska s varováním před politickým ovládnutím médií a celá akce vyvrcholila vytvořením symbolického lidského řetězu.
Papírové večerníčkové čepice, chladný vítr ze Špilberku, moderátorka se slzami v očích a mrazivé varování ze Slovenska. Kolem devíti tisíc lidí zaplnilo v úterý brněnské náměstí Svobody, aby vládě vzkázali, že veřejnoprávní média nedají. Studenti, zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu, univerzitní lektoři, zástupci vedení brněnských vysokých škol a divadel i další lidé z veřejnosti protestovali proti plánu zrušit od ledna 2027 poplatky a financovat média ze státního rozpočtu. Ne každý kolemjdoucí ale chápe, proč se kvůli tomu hlasitě stávkuje.
Na Zelném trhu se nikdo netváří, že právě zachraňuje republiku. To je první, co mě zaujme. Člověk by čekal sevřené čelisti, zatnuté pěsti a přísné pohledy do kamer. Místo toho se tu všichni usmívají, na dlažbu kreslí transparenty a spolu s úsměvy si předávají i fixy. Jeden z mladíků mi nabízí papírovou čepici ve stylu Večerníčka. Vypadá to spíš jako příprava na studentský festival než na politický protest. Jenže dnes se tu nebude tančit ani slavit. Lidé se chystají vyrazit do ulic kvůli budoucnosti České televize a Českého rozhlasu.
Červenolící Eliška s Andreou se fotí se svými plakáty a ochotně mi vysvětlují, co na nich je. Eliška vsadila na Žofku, ředitelku zoo, svůj oblíbený večerníček. „Přemýšlela jsem nad tím, že to, co se stalo ve sněmovně, bylo nefér, že to bylo zvěrstvo,“ říká a dodává, že večerníčky jsou spjaté právě s Českou televizí. Její kamarádka Andrea doplňuje genezi tvůrčího nápadu: „Nejdřív jsme přemýšlely nad českými filmy. Nakonec vyhrála komedie S tebou mě baví svět.“ Pro tyhle dvě mladé ženy je veřejnoprávní televize především to, co je od dětství provázelo obývákem.
Konec koncesionářských poplatků a obavy ze ztráty nezávislosti
Za co přesně se tedy v Brně v úterý stávkovalo? Jak uvedla ČTK, vláda Andreje Babiše chce zrušit televizní a rozhlasové poplatky od 1. ledna 2027 a České televizi a Českému rozhlasu posílat peníze přímo ze státního rozpočtu. Zákon připravil ministr kultury Oto Klempíř. Česká televize, která letos hospodaří zhruba se 6,73 miliardy korun, by podle předlohy dostala 5,74 miliardy. Český rozhlas by měl mít asi 2,1 miliardy, tedy zhruba o 400 milionů míň než letos. Premiér Babiš tvrdí, že obě instituce tak získají větší jistotu a stabilitu, protože zákon jim peníze zaručí jako povinný výdaj rozpočtu. Kritici včetně vedení obou médií namítají, že kdo platí, ten velí, a že financování závislé na vládě je pro nezávislou redakci nebezpečné. Ministr Klempíř tvrdí, že stažení návrhu „není na pořadu dne“.
Stávku na úterý vyhlásil Výbor solidarity studentů, který propojuje školy napříč republikou, a také zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu. Na brněnském protestu se pak sešla i iniciativa Média nedáme MUNI. Brno už přitom v předchozích dnech vidělo menší i větší demonstrace, odhady se pohybovaly od dvou do čtyř tisíc lidí.
Mezi českými vlajkami a transparenty vyčnívá modrožlutá. Patří třináctiletému Matějovi. Vzal si ji „na vyznání svobody“. Jeho stejně starý kamarád Šimon má na aktuální dění vyhraněný názor.
„Lidé ve vládě jsou proti Ukrajině a mají tendenci třeba šířit propagandu,“ vysvětluje mi mladík. „Mám strach, že kdyby televize a rozhlas byly pod státem, přestanou se dívat na ten konflikt neutrálně. Bylo by to víc proruský.“
Podobně mluví i student Dominik, který s vládou nesouhlasí už delší dobu. Naposledy se mu podle jeho slov znelíbilo, jak koalice jednala s opozicí den před zasedáním. Na rovinu přiznává, že Českou televizi a rozhlas sleduje jen občas. „Ale cením si, že teď jsou nezávislé a mají objektivní názor na různé věci,“ říká. „Raději proti tomu zrušení poplatků bojovat teď, než abychom toho potom litovali.“
Podpora od Masarykovy univerzity a klidný průběh demonstrace
O něco dál se pohybují mladíci v reflexních vestách. Šimon a Harun tady dnes bdí nad bezpečností a hladkým průběhem. „Jsme MUNI velmi vděční,“ popisuje Harun. „Univerzita nás podpořila víc, než jsme čekali. Dali nám omluvenku na dnešek a poslali oficiální dopis, že za námi stojí.“ Šimon, další z koordinátorů, doplňuje, že tohle bylo to hlavní, co potřebovali. Výuka na fakultě běží jako vždycky, tedy až na to, že většina studentů i někteří profesoři dnes stojí na protestu místo v učebnách.
Instrukce přicházejí od mladého koordinátora v kulatých brýlích. Do megafonu vykřikuje ostře a přímo, jak by se protestující měli chovat. Nechce žádné zbytečné eskalace. Když se dav pohne, hlasité výkřiky se střídají s klidnými písničkami. „Už jsme tady!“ se mění v „Média nedáme!“ a zpátky.
Dav občas přeruší pokřik, aby koordinátor znovu zopakoval prosbu: pohybujte se převážně po chodníku. Zajímavější je to, co se děje po stranách. Reakce kolemjdoucích nejde přehlédnout. Většina z nich se usmívá. Mnozí vytahují telefony a pochod natáčejí, jiní jen stojí a koukají. Ani jednou jsem nezaslechla nadávku. V jednu chvíli se i stará paní zastaví na zastávce a mává. V ulicích není cítit napětí, které si člověk někdy s politickými protesty spojuje. Spíš zvědavost a zvláštní směs slavnostní nálady s vědomím, že důvod setkání není veselý.
Tisíce lidí na náměstí Svobody a pohled z vyhřáté kavárny
Na náměstí Svobody je k večeru podle odhadu městské policie kolem devíti tisíc lidí. Atmosféru je jednoduché splést s větším koncertem. Všichni stojí čelem k pódiu, kolem se ozývá potlesk a z reproduktorů se line hudba.
Studený vítr proráží bundy, a kdo nemá rukavice, schovává ruce do kaps. Po dvou hodinách stání mě přestávají poslouchat prsty, takže utíkám asi sto metrů od davu do Starbucks. Na kávu čekám půl hodiny. Nestěžuju si, protože tady v teple se děje něco, co mi na náměstí uniklo.
Ve frontě vedle mě stojí dva kluci a jeden z nich zrovna říká: „Kámo, to je šílený.“ Myslí tím dav za oknem, který se rozrostl od náměstí téměř ke vchodovým dveřím kavárny. Jeden z baristů najednou popadne svůj retro foťák, běží ke dveřím a během několika vteřin dav vyfotí. Pak se rychle vrací za pult. Omlouvá se dalšímu zákazníkovi, že jeho objednávka bude trvat déle. Ten se zasměje a dramaticky zavrtí hlavou. Oba se usmívají.
Vracím se s kávou k pódiu, ruce už mám mírně zahřáté a právě na scéně začíná další vystoupení.
Moderátor Aleš Zbořil oznamuje, že do stávky ve studiu České televize v Brně se zapojilo 289 zaměstnanců a externích spolupracovníků. „To je přes osmdesát procent!“ volá. Dav odpovídá potleskem a výkřiky. Takovými, které se nedají napsat, jen slyšet.
Jdu za pódium. Právě se sem vrací Ivana Šmelová, moderátorka a editorka České televize, se slzami v očích. Neskrývá je. „Jsem strašně dojatá, když vidím, kolik lidí nás přišlo podpořit,“ líčí. „Studenti byli vždy ti, kdo stáli za demokracií, a stojí i teď za námi.“ V jejích slovech není cítit složitý argument ani politická analýza. Je v nich především úleva a vděčnost.
Varování ze Slovenska: Zrušení RTVS a hrozba cenzury
Na pódium po ní nastupují hosté ze Slovenska. Bývalí členové stávkového výboru zlikvidovaného Rozhlasu a televize Slovenska tu nestojí jen kvůli solidaritě. Přišli s varováním. Říkají, že se jim nepodařilo veřejnoprávní média uchránit. Tamní vláda podle nich rychle a bez odborné diskuse zrušila RTVS a založila novou, v podstatě státní STVR a okamžitě snížila její financování. Političtí nominanti dosazení vládní většinou pak podle slov řečníků dohlížejí na obsah. Objevila se cenzura, zprávy zaplnily koaliční body, v diskusích mají převahu koaliční politici a z vysílání zmizely relace, které podporovaly kritické myšlení. Pod záminkou auditu a konsolidace propustili téměř šedesát lidí, mezi nimi tvůrce, odborníky a většinu stávkového výboru.
Veřejnost podle řečníků zpočátku masivně protestovala, ale postupně se unavila a mnozí rezignovali. Kolegové jim přestali projevovat podporu veřejně, báli se. Na náměstí pak stálo jen pár desítek lidí. „Vydržte,“ vzkázali Čechům. „Vy o nezávislá veřejnoprávní média ještě přijít nemusíte.“
Jak se financují veřejnoprávní média v Česku a okolních zemích
Česká republika(současnost)
Koncesionářské poplatky (150 Kč za televizi / 55 Kč za rozhlas měsíčně)
Poplatky tvoří samostatný zdroj příjmů mimo státní rozpočet. Vláda navrhuje jejich zrušení a přechod na financování ze státního rozpočtu. Kritici změny upozorňují na riziko větší politické závislosti médií a na nutnost zachovat dostatečné záruky redakční nezávislosti.
Slovensko
Státní rozpočet (poplatky zrušeny v roce 2023)
V roce 2024 byla RTVS nahrazena novou institucí STVR. Změna vyvolala kritiku novinářů a části odborné veřejnosti kvůli obavám z politického vlivu na veřejnoprávní vysílání. Bývalí členové stávkového výboru RTVS na brněnské demonstraci hovořili také o odchodech zaměstnanců a omezení kritických pořadů.
Maďarsko
Státní financování prostřednictvím fondu MTVA
Veřejnoprávní média dlouhodobě čelí kritice kvůli nedostatečnému prostoru pro opozici a převaze provládního zpravodajství. Podle Seznam Zpráv projednává od 16. 6. 2026 parlament reformu nové vlády Pétera Magyara. MTVA má zaniknout, financování má být tříleté a s nezávislou radou.
Ukrajina
Státní rozpočet (veřejnoprávní vysílatel Suspilne)
Suspilne funguje za mimořádně náročných podmínek válečného stavu. V den brněnské stávky vyjádřilo podporu českým veřejnoprávním médiím a varovalo, že přechod na přímé financování ze státního rozpočtu bez účinných právních záruk může zvýšit riziko politického tlaku.
Vyučující, dokumentarista a kněz Jan Hanák stojí v klidu opodál. Ptám se ho, kde vidí hranici mezi akademickou neutralitou a občanskou angažovaností.
Odpovídá pomalu. Zjevně si tuto otázku už pokládal sám. „Podle mě se politická témata nemají vnášet na půdu univerzity. Univerzita je prostor, kde musíme zajistit svobodnou výuku a svobodné učení. Ale pokud jde o veřejný prostor, tak je to něco úplně jiného,“ vysvětluje. Pomáhá si německým rozlišením, které mu je sympatické: Parteipolitik a Tagespolitik. Stranická politika podle něj pro vyučujícího nepřipadá v úvahu, protože to je přímé angažmá v politice. Ale být občansky aktivní, to je podle něj něco, co by mělo být na prvním místě.
Důležitost veřejnoprávní tvorby pro mladé talenty
Později na pódiu mluví o tom, co mu leží na srdci nejvíc. Mezi studenty je podle něj spousta talentovaných tvůrců a jejich výborná díla vznikají už teď. „Rád bych, abychom tyto studenty doprovázeli k jejich profesní dráze, aby ji měli kde realizovat,“ říká. „Pokud dojde k likvidaci médií veřejné služby, ten prostor prostě nebude.“ A pokud se říká, že mladí lidé neposlouchají lineární vysílání, mělo by se podle něj zároveň říct, že Český rozhlas je lídrem v podcastové tvorbě. „Veřejnoprávní média reagují na proměnu technologií, nevyvíjejí jen zpravodajství, ale také dokument, drama a další formáty, které by bez nich zanikly. A to já rozhodně nechci dopustit,“ říká na závěr.
Chci aspoň nějak zmapovat velikost davu, a tak jdu na druhý konec náměstí. Asi deset metrů od krajních lidí stojí pán. Na chvilku se zastavil a pozorně poslouchá. Zřejmě ho zaujalo jméno premiéra Andreje Babiše, které právě zaznělo z pódia.
Jmenuje se Jaroslav, je mu pětašedesát. Není to organizovaný odpůrce protestu, jen kolemjdoucí, kterému se celá věc nelíbí. Svůj názor ale chce vyslovit nahlas. „Nerozumím tomu,“ začíná.
„Ti, co tady stávkují, se na televizi ani nedívají. Pět procent studentů se dívá na televizi, ostatním devadesáti pěti procentům je to šumák. Mají úplně jiný zdroj informací. Český rozhlas neposlouchají, na televizi se podívají možná jednou za čas.“ Pak míří na druhou věc, které prý nerozumí: proč by někdo chtěl platit státu, když ten jim to odpouští.
Hlas z davu: Proč někteří lidé se stávkou nesouhlasí
Podle něj je úplně jedno, jestli poplatky budou, nebo nebudou. „Demokracie se dělá jinak než placením a neplacením,“ vysvětluje. Tvrdí, že sám sleduje hlavně ČT24. Líbí se mu Babišův postoj: kdo chce platit, ať platí na zvláštní účet, ale povinnost mizí. „Čili udělal takový kompromis,“ uzavírá.
Jeho výhrady se postupně přesouvají od poplatků k tomu, jak demonstraci vnímá jako celek. „Je to zmanipulované a někým placené. Mladí si neumějí vážit blahobytu. Ať jdou na Ukrajinu pomáhat a budou mít adrenalinu dost,“ dodává a mává rukou. „Ve světě je tolik tragédií a oni tady řeší malichernosti.“
Poslouchám ho a snažím se mu neskákat do řeči. „Používej zdravý selský rozum,“ říká mi nakonec. Natočí se, zastrčí ruce do kapes a ještě chvíli stojí, jako by čekal, až se mu to samo vysvětlí.
Za ním z davu vychází hlasité, dlouhé „Média nedáme!“, které se odráží od budov. Jaroslav se otočí a jde pomalu k tramvaji.
Dav zpívá dál a po skončení se začíná rozcházet chladnými večerními ulicemi. Ti, kteří náhodou jdou směrem k Českému rozhlasu Brno, potkávají organizátorku v reflexní vestě, která svolává lidský řetěz. Kolem budovy rozhlasu a JAMU se tak tvoří nejprve hlouček a postupně pomyslný řetěz, nebo spíše řada.
Symbolický lidský řetěz propojil JAMU a Český rozhlas
„Je to ryze neplánovaná akce. Napadlo nás to v Ateliéru režie a dramaturgie. Je to krásné symbolické gesto, ty instituce, ty budovy, které pro nás tolik znamenají, spopojit. Spojit řetězem Janáčkovu akademii a Český rozhlas,“ vysvětluje mi další organizátorka Johana.
Mezitím se u obou budov lidé doslova semkli do řady. Někteří drží svíčky, jiní telefony i transparenty. Po minutě ticha vběhnou zaměstnanci rozhlasu, kteří stáli s lidmi venku, do budovy a volají: „Děkujeme! Přijďte zas!“
