„Nejhorší pro mě je absence denního světla a pohybu. Jsem zvyklá chodit ven, mít radost ze slunce. Tady ležíte dny na jednom místě. A jako žena řešíte věci, které si chlap neumí představit…“

„Nejhorší pro mě je absence denního světla a pohybu. Jsem zvyklá chodit ven, mít radost ze slunce. Tady ležíte dny na jednom místě. A jako žena řešíte věci, které si chlap neumí představit…“ Zdroj: Archív Morvy

„Vzniklo to celé náhodou. Propojením dvou situací. Na Ukrajině vypukla válka a já šel jednou v Praze kolem vládní budovy, která se rekonstruovala. Vyhazovali stovky oken. A tak mě napadlo, že by se to dalo využít pro dobrou věc.“
Největší dosah v humanitární oblasti mají politici prý hlavně v momentě, kdy předvedou nějakou rétorickou „prasárnu“. Třeba jako Tomio Okamura a jeho novoroční projev. „Lidé posílali peníze na Ukrajinu o to víc,“ konstatuje.
2 Fotogalerie

Místo přednášek zvolila boj. Tři příběhy lidí, kteří pomáhají nebezpečně blízko válečné zóny

Matěj Nejedlý

Ve stínu změny rétoriky nové vlády vůči pomoci Ukrajině zůstávají Češi jedním z významných spojenců napadené země. Reflex oslovil dobrovolnické organizace s výzvou o sdílení příběhů českých občanů, kteří dlouhodobě pomáhají a mají osobní zkušenosti s prací v blízkosti válečné zóny. V reportáži přinášíme jejich příběhy.

Morva – první příběh

Zatímco její vrstevníci v Praze řeší zkoušky na vysoké škole nebo chodí na pivo, čtyřiadvacetiletá Češka s krycím jménem Morva tráví týdny v podzemním bunkru na ukrajinské frontě. Jako operátorka úderných FPV dronů denně vyhledává a ničí ruskou techniku i živou sílu. 

„Lidé v Česku nemají právo být unavení z války. Kdyby Ukrajina padla, brzo bychom sirény a bombardování prožívali i u nás doma,“ vzkazuje v exkluzívním rozhovoru pro Reflex. Redakce její totožnost zná, z bezpečnostních důvodů a ochrany před nepřítelem však uvádíme pouze její vojenský volací znak Morva.

Na displeji telefonu problikne obrazovka z provizorního úkrytu na neznámém úseku ukrajinské fronty. V pozadí jsou slyšet hlasy kolegů z jednotky, občas zamňouká kotě. Morva působí vyrovnaně, mluví soustředěně, i když občas zaváhá nad českými slovíčky. „Omlouvám se, teď už mluvím v podstatě jen ukrajinsky, tak mi občas vypadávají česká slova,“ usmívá se dívka, která ještě před pár lety plánovala úplně jinou budoucnost.

Její příběh přitom začal poměrně nenápadně. Na Ukrajinu jezdila s rodiči odmalička chodit po horách, znala tamní prostředí a ze školy si odnesla základy ruštiny. Když v únoru 2022 vypukla plnohodnotná ruská invaze, studovala prvním rokem vysokou. Posluchárny ale rychle vyměnila za pomoc těm, kteří prchali před válkou.

„Cítila jsem, že nemůžu jen tak sedět. Nejdřív jsem pomáhala jako tlumočnice v asistenčních centrech pro uprchlíky. Ale postupem času mi to přišlo málo. Válka nekončila a já měla potřebu dělat víc,“ vzpomíná.

Od dodávky k dronům

Její cesta do válečného týlu vedla přes dobrovolnické iniciativy. Jezdila na západní Ukrajinu pomáhat vnitřně přesídleným lidem, později se přesunula na jih – do Oděsy, Mykolajiva a Chersonu.

„Na jihu jsem byla zrovna v době, kdy Rusové zničili Kachovskou přehradu. Byla to jedna z nejnáročnějších zkoušek. Teprve jsem se učila řídit dodávku, najednou mi ji vrazili do ruky a řekli: Jezdi po Chersonu a rozvážej humanitární pomoc. Tam jsem poprvé pocítila tu mrazivou blízkost fronty a dělostřelectva,“ vypráví Morva.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Články z jiných titulů