Zničil moji dětskou duši… Oběť zneužil kněz, který jí později poslal přání k sňatku
Když bylo paní Ireně devět let, farář, kterému její blízcí s úctou líbali ruce, jí strhl halenku a rozbil iluze o světě. Zatímco se církevní hierarchie léta schovávala za hradbu mlčení, diplomatických smluv a skartovaných vzpomínek, oběti jako ona dospěly a rozhodly se vyprávět. Příběh o traumatech, jež nepromlčel čas, o aroganci moci i o opatrné naději, že s novou generací biskupů skončí éra zametání pod koberec.
„Ten člověk zničil moji dětskou duši.“ Kdo? Farář. Rodinný přítel. Důvěrník. Dnes postarší dáma, paní Irena, doma v obýváku nad čajem a bábovkou vypráví příběh, který chtěla navždy zapomenout. „Velice rád obcházel rodiny a navštěvoval je. Jednou u nás využil nepřítomnosti mé maminky, vrhl se na mě a strhl ze mě halenku. Já jsem v tu chvíli přestala být dítě.“
Ireně bylo tehdy devět let. Žila v malé obci Křoví jen pár kilometrů od Velké Bíteše na Vysočině. Později při povinném modlení plakala, zatímco její maminka a babička líbaly knězi ruce. Byla nejmladší ze čtyř dětí, svěřit se neměla komu. „Byla jsem na to všechno sama a prostě jsem jenom věděla, že to nesmím nikdy říct.“
Z pečlivě srovnaného šuplíku vytahuje krabici plnou fotografií. Většina z nich je ještě černobílá. V neuspořádaném balíčku Irena hledá jednu konkrétní. „Tady to je. Tohle fotil on.“ Když říká „on“, myslí faráře Miloslava Loubka. Spoušť fotoaparátu zmáčkl jen několik měsíců poté, co devítiletou Irenu napadl. Až dospěje, pošle jí ještě blahopřání k sňatku.
Předsevzetí mlčet Irena porušila až teď. Téměř po padesáti letech. Chce být prospěšná svým příběhem. Chce ukázat tvář, aby z obětí nezbyl jen anonymní dav. Proto na opatrnou prosbu o rozhovor na kameru pro projekt PastVina kývla takřka bez rozmyšlení. Pár minut předtím svým vyprávěním zaskočila i prezidenta Petra Pavla.
„Život není peříčko”
Irena po „svém faráři“ pátrala. Na internetu ale není takřka nic. Ona si je jistá, že obětí mohly být i stovky. Naštvání a až fyzický odpor k němu odvál čas. Vystřídala je lhostejnost. „Myslím, že byl v Moravci,“ přemítá na závěr našeho povídání, jež odhalí obraz dětství, které utnul jeden trýznivý moment.
Charitní domov Moravec je místem, kde komunisté internovali kněží a řeholníky. Hřbitov nad ním v horním cípu ohraničuje monumentální sýpka, podél hřbitovních zdí je v úhledných řadách jeden strohý hrob za druhým. Na černých křížích stlučených z prken čteme na bílých tabulkách jména a příjmení. Písmeno „P“ značí pater, otec, farář. Na jednom z nich: „1920–1991. P. Miloslav Loubek. Diecézní kněz.“ Tento nápis stvrzuje to, co Irena v koutku mysli tušila. Kněz, který jí ublížil, zemřel o rok dřív než její matka. Později u zpovědi jiný kněz v jejím vyprávění Loubka pozná. Sám predátor trestu unikl.
Irena dnes říká, že církev k víře v Boha nepotřebuje. „Je to jedna z mých třináctých komnat. Život není peříčko,“ napíše nám v SMS.
Je to v rodině
O „tetě Ireně“ jsme poprvé slyšeli už loni. Tehdy viděla reportáž Tajemství zpovědnice, již jsme vysílali v Reportérech ČT. Ta pojmenovala dva kněze, oba už dávno odsouzené za zneužívání, oba zpět v aktivní službě. Po odvysílání skončili. Byla to nezvykle razantní dohra novinářské práce. A reportáž byla impulsem i pro Irenu Žákovou. Tehdy se ozvala svému synovci Ladislavu Koubkovi, aby její příběh šířil.
Jak řekla, tak udělal. Je sám zneužitý. Hned několikrát, dodává. Poprvé v 90. letech během diecézního setkání mládeže v Brně. „Konalo se v Petrově v katedrále a bylo tam takové upozornění, že kdo by chtěl pomoct týmu, který nahrává ty církevní akce, tak se může přihlásit. Tak jsme se s kamarádem z Bíteše přihlásili. A protože trvalo strašně dlouho ten materiál zpracovat, tak jsem tam musel přespat,“ popisuje nám Ladislav. A právě tehdy ho po několik nocí opakovaně znásilňoval pastorační pracovník. „Dělo se to vždycky ve spánku nebo v předstíraném spánku. Já jsem předstíral, že spím.“ Bylo mu tehdy necelých 16 let. Když tehdy násilníka konfrontoval, dostalo se mu odpovědi, že „všem ostatním klukům se to líbilo“.
S Ladislavem stojíme v chodbě jeho pražského bytu. Nade dveřmi je přímo ve zdi zabudovaná malá soška madony. Dostal ji od svého zpovědníka během studia na vysoké škole. Teď už několik let řeší, jestli se jí nezbaví. „Dozvěděl jsem se, že i on byl sexuální násilník. Zneužíval mladé kluky. Mladší, než jsem byl já. Já už jsem na něj byl v té době starý.“ Ani to ale nebylo jeho poslední setkání se sexuálním zneužíváním v katolické církvi.
„Tohle je můj táta zamlada,“ ukazuje nám Ladislav fotku na poličce v obýváku. Když jeho otec zemřel, pochoval ho farář Tomáš Žižkovský. Ani ne rok nato byl ten stejný kněz odsouzený okresním soudem v Blansku za sexuální trestnou činnost. „Tehdy jsem si řekl: aha, tak fajn, další střípek do mozaiky.“
I Ladislav Koubek dlouho bojoval s tím, jestli a jak svůj příběh vyprávět. Byl rozhodnutý nikdy nikomu neříct, co se mu tehdy v šestnácti v Brně stalo. Svůj postoj ale před několika lety přehodnotil. „Já bych tomu řekl ztráta iluzí. Řeknu to natvrdo. Já se vlastně cítím zrazený nebo podvedený. Když mi něco hustí celý život do hlavy, člověk tomu fakt věří. A pak rozkryje druhou stranu, která je totálně odvrácená. Asi pochopíte, že to člověk kouše hodně těžko.“ Nezůstalo jen u zklamání a řečí. Ladislav Koubek kolem sebe shromáždil lidi s podobným osudem a postavil se do čela boje za práva obětí sexuálního zneužívání v církvi. Jako jedna z hlav organizace Pro čistou církev navíc loni hlasitě (a úspěšně) upozorňoval na úskalí skrytá v takzvané česko-vatikánské smlouvě.
Vatikán, nebo oběti?
Diskuse o smlouvě obnažila postoje elit. Ladislav Koubek, Petra Panská, Jiřina Kočí a další oběti před rokem obcházeli poslance všech stran. Sdíleli svá trápení, pojmenovávali strachy. Naslouchali jim všichni – kromě ODS. Klub poslanců premiéra Fialy vedl Marek Benda, oběti nepřijal.
Mise obětí bojujících za slušné zacházení pokračovala pokusem o setkání s papežským nunciem Judem Thaddeusem Okolem. Trvalo to dva roky. Audience proběhla loni za bizarních podmínek. „Nuncius chtěl, aby každá oběť měla od policie potvrzený dokument, že je oběť. Jenže když máme většinu případů u církevních soudů, jež nevydávají jediný dokument, tak ta oběť nemohla samozřejmě nic mít v ruce,“ popisuje setkání Jan Rozek, někdejší církevní soudce, dnes jedna z vůdčích osobností organizace Pro čistou církev.
Církevní soudy jsou instance, které záležitosti řeší uvnitř církve po vlastní linii podle církevního práva – mimo policii. A tomu odpovídají i případné tresty. Tím může být třeba odstavení z kněžské služby. Šetření a dokazování, jež církevní soud vede, jsou ale utajované. Často i pro policii, s níž podle Rozka církevní soudy leckdy vůbec nespolupracují. Kriminalistům pak v civilní části vyšetřování informace chybějí.
„Mobilní telefony jsme museli nechat venku, nuncius nás prohlížel osobně,“ přidává Rozek další detaily z jednání s papežským velvyslancem.
„Neřešte smlouvu“
Dokládá to i tajně pořízená nahrávka. Nuncius na ní opakuje, že pokud oběti způsobí, že smlouva nebude schválená, ať nedávají vinu za neřešení situace se zneužíváním jemu, ale sobě. „My jsme se na sebe ani nemuseli dívat, abychom řekli, že to teda ani náhodou,“ vysvětluje Koubek.
Zvláštní byla i dohra dopisu, který papežský nuncius slíbil předat do Vatikánu. Když se po deseti měsících oběti ptaly na odpověď, přišla poněkud mrazivá reakce: Papež František zemřel, jistě si pamatujete. Zda se dopis dostal k novému papeži Lvu XIV., už se nedozvěděly.
Letos v lednu se do věci znovu vložil prezident Petr Pavel při návštěvě Vatikánu. Ještě důležitější než setkání se Svatým otcem ale tentokrát byla zřejmě jiná zastávka – mezi diplomaty, s nimiž už měl mluvit o tom, co bude dál – o novém znění česko-vatikánské smlouvy.
Vyobcovat, pošlapat
Proč tolik úsilí? Co se lidem zraněným a zklamaným uvnitř společenství, jež je má chránit, ctít a naslouchat jim, vlastně děje? Po desítkách rozhovorů s oběťmi i jejich zástupci se rýsuje tento obrázek: komunita věřících oběť paradoxně vyobcuje, církev samotná zneužívání popře, zraněného osočí ze lží nebo nastolí mlčení.
V březnu padl pravomocný rozsudek v případě „otce Káji“. Kněz Karel Hořák zneužil dívku ve stejném věku, jako byla paní Irena. V Kroměříži v kostele ji hned po zpovědi osahával na hrudníku. Matka podala trestní oznámení, případ se dostal k soudu. A rodina zneužité dívky zažívala peklo. Do schránky jí chodily vzkazy, ať se odstěhují z města, rodiče nabádali děti, ať se s dívkou nebaví, k soudu chodila procesí na podporu bývalého faráře. Po pěti letech tahanic padl verdikt: o tom, co se u zpovědi stalo, není pochyb. Karel Hořák je vinen.
Adam Hnida. Opilého ho po oslavě narozenin na faře znásilnil farář. Šel na policii. Biskupství s ním měsíce téměř nekomunikovalo. Nakonec se ukázalo, že stejný kněz je sexuální predátor – Adam není jeho první obětí. Nic takového se mu nemuselo stát. Jenže předešlé oběti o tom nikomu neřekly – ze strachu, z opovržení, z autority kněží.
Úplným extrémem je případ muže, kterého brutálně znásilnil farář. Obvinil kardinála Duku, že vše věděl a nic neudělal. Duka se pak paradoxně sám postavil do role oběti a na znásilněného muže poslal právníky. Ten se tak místo příspěvku na terapie dočkal předvolání k soudu.
Jde přitom o lidi, kteří si prošli peklem, řeší psychické i fyzické strasti, těžko se začleňují do pracovního života. Nejeden z nich si ubližuje nebo se pokusil vzít si život. „Včera jsem zase přemýšlela, že to skončím,“ zní zprávy, jež píší. Proto si někdy říkají přeživší. Od společenství, ve které často věřili ze všeho nejvíc, se ale dočkali dalšího odmítnutí, odstrčení i opovržení.
Strýček pedi
To jsou emoce, o nichž často mluví, i když se řekne Jan Graubner. Emeritní olomoucký i pražský arcibiskup. Nepsaná hlava české katolické církve. Muž, na kterého mířilo trestní oznámení, že kryl pachatele v řadách duchovních. Šlo o nám už známého Františka Mertu, v nultých letech odsouzeného za zneužívání mladých mužů. My jsme ho loni objevili jako archiváře Arcibiskupství olomouckého. Graubner souzen nikdy nebyl. Policie trestní oznámení na arcibiskupa odložila jako bezpředmětné. Přesto na něm ulpívá podezření, že před problémem zavíral oči a Mertu místo suspendace přesouval z farnosti do farnosti. Díky němu navíc mohl Merta pokračovat v kněžské službě i přes odsouzení. Graubner mu totiž podepsal speciální glejt. Merta tak dál sloužil i zpovídal. Podle svědectví z řad olomouckých farníků mu ministranti přezdívali strýček Pedi.
A jak Jan Graubner reagoval na to, že odsouzený Merta dál slouží? Před kamerou kličkoval a tvrdil, že Mertu na fotce nepoznává. „Já jsem třetí rok v Praze a nemám přehled, co se děje v Olomouci.“ Věta, jíž se tamní věřící smáli. Graubner na Hané pobýval rád a často. A část vlivu si tam stále držel. „Já si nehraju na vševědoucího. To je jenom Pán Bůh,“ reagoval před rokem v rozhovoru. Dnes už další natáčení odmítl.
Graubnerova pravá ruka, biskup Zdenek Wasserbauer, ve stejném rozhovoru zase tvrdil, že případů zneužívání není tolik. „Já jsem byl sám u toho, když jsme zkoumali, jaká je situace 30 let od revoluce. Oslovovali jsme všechny diecéze, vyšší řeholní představené mužských i ženských řádů. A do Vatikánu jsme odesílali 11 případů,“ a dodal: „Myslím, že málokterá organizace na světě, a dovolím si říct i tady u nás, se problematikou sexuálního zneužívání zabývá tak profesionálně a s takovou pečlivostí a starostlivostí.“
A fakta? Francie je nejlepším příkladem, co se stane, když výmluvy vystřídá opravdové vyšetřování. V roce 2021 zveřejnila nezávislá komise šokující zprávu. Odhadli, že od roku 1950 bylo v tamní církvi zneužito zhruba 216 000 dětí. Zpráva označila zneužívání za systémový problém, nikoliv selhání jednotlivců. Církev ve Francii musela začít rozprodávat majetek, aby měla na odškodnění, a biskupové symbolicky poklekli v Lurdech v gestu pokání.
Dokonce i tradičně silně katolické Španělsko už vedlo šetření. Zpráva ombudsmana v roce 2023 zněla nekompromisně. Dotazování veřejnosti naznačilo, že obětí duchovních může být přes 200 000. Španělská biskupská konference nejdříve výsledky popírala, ale nakonec pod tíhou důkazů musela vytvořit vlastní plán odškodnění. Jeho název by v překladu zněl Vnést světlo.
A Polsko, kde vyzdvihování hříchů církve přímo útočí na kult papeže Jana Pavla II.? Film Klér z roku 2018 způsobil v Polsku národní šílenství. Ukázal kněze jako lidi propadlé alkoholu, chamtivosti a pedofilii. Církev ho označila za „brak a urážku“, ale do kin na něj přišlo přes pět miliónů Poláků. Následovaly mrazivé dokumenty bratří Sekielských (Jen to nikomu neříkej), které ukázaly realitu obětí. Vatikán v posledních letech potrestal přes deset polských biskupů za krytí zneužívání – právě to papež František označil za „hanebný čin“ a vystavil nová pravidla s názvem Vos estis lux mundi s cílem zamezit zametání případů pod koberec. Aktuálně hýbe Polskem proces s biskupem Andrzejem Dziubou. Nedávno na příkaz papeže rezignoval. Roky věděl o pedofilním knězi, ale místo trestu ho jen přesouval z farnosti do farnosti – nápadně se to podobá nařčení, jemuž čelil Jan Graubner v případě Františka Merty.
„Několikrát se mi omlouval“
Pochopení, pomoc a přijetí teď oběti sexuálního zneužívání čekají od nového pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla. Je z nové školy a o generaci mladší než jeho předchůdci Graubner i Duka. Se vzděláním, jež se běžnému církevnímu majestátu vymyká – kromě teologie má i titul magistra z financí a managementu a taky doktorát z dějin výtvarného umění. A co víc – omlouvá se a lituje. „Zpětně si uvědomuji, že jsem zažil situaci, kdy jsem se dozvídal o skutcích kněží, ale nezasáhl jsem,“ doznává Stanislav Přibyl. Prý mu to tehdy vůbec nedocházelo. „On (oběť) to třeba neřekl úplně explicitně a ta doba na to nějak byla méně citlivá. X krát jsem se mu za to omluvil. Po letech jsme přátelé,“ dodává a v jeho hlase je v tu chvíli znát pohnutí.
Když tohle Stanislav Přibyl ještě stále „doma“ v Litoměřicích přiznává, napadá nás, že i tento příběh známe už roky. Ze strany oběti. Dnes je to dospělý muž, v době dospívání ho zneužíval kněz. Církev predátora chránila, chlapec měl pocit, že je to jeho vina. Zpětně má pro arcibiskupa pochopení a nic mu nezazlívá, i když jeho tehdejší reakce pro něj byla bolestivá. „Panu arcibiskupovi bylo v té době 28 let, těžko mohl tušit něco o zneužívání, a navíc se mi opravdu několikrát upřímně omlouval. Tím to považuji za uzavřené,“ říká.
Na Stanislava Přibyla jsou teď vkládána velká očekávání. Zřídí komisi, která problém v Česku popíše a odhalí nejspíš velmi bolestný rozměr? Zařídí konečně odškodnění nebo příspěvky na terapeuty a psychology pro lidi, kteří se z následků zneužívání často vzpamatovávají celý život? Pokud slova promění v činy, má k tomu nakročeno. „Těch případů je hodně už tehdy, když je jeden,“ uzavírá Přibyl.
Téma zpracovali novináři investigativního projektu PastVina. Reportáž je k vidění na YouTube kanále PastVina. Celé rozhovory pak na herohero.co/pastvina
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
