Támar, žena Onanova: Biblický příběh ukazuje, jak se dříve nahlíželo na otázky lidské sexuality

Bible věnuje otázkám lidské sexuality překvapivou pozornost. Osmatřicátá kapitola knihy Genesis, v níž Onan vystupuje, se však víc než na autoerotiku zaměřuje na jiné podoby obcování – svádění, incest, prostituci, možná i přerušovanou soulož a „normální“ manželský život i jeho absenci. Především je to ale příběh o odvaze, věrnosti, zradě a cti.

Příběh má dva hlavní hrdiny, Onanovu ženu Támar a Onanova otce Judu, Támařina tchána. Zápletka se začne odvíjet zdánlivě nepodstatným konstatováním, že Juda, jeden z dvanácti synů praotce Jákoba-Izraele, „odešel od svých bratrů a připojil se k adulámskému muži jménem Chíra“. Žil tedy z vlastního rozhodnutí mezi cizinci a jinověrci. Jednoho dne spatřil „dceru Šuovu“, pojal ji za manželku a měl s ní tři syny. Era, Onana (už je tady!) a Šelu. Když Er dospěl, našel mu Juda manželku jménem Támar. Proč právě ji, jak vypadala a jaká byla její povaha, se nedozvídáme.

První krize nastává v okamžiku, když se ukáže, že „Er byl v očích Hospodinových zlý, a proto jej Hospodin usmrtil“. Důvody bible neuvádí. Juda tedy řekl Erovu mladšímu bratru Onanovi, aby si Támar vzal za ženu on a „postaral se tak bratru o potomstvo“. Onan místo toho „kdykoli vcházel k ženě svého bratra, vypouštěl semeno na zem, aby bratru nezplodil potomka“. Toto počínání bylo v očích Hospodinových zlé, a „proto usmrtil i jeho“. Tím končí příběh nejslavnějšího onanisty, ale nikoli příběh Támařin.

Ruce na deku!

Proč si měl Onan vzít Erovu ženu? Proč se měl postarat bratru o potomstvo? Co znamená, že vypouštěl semeno na zem? A proč bylo jeho počínání zlé?

Onan se měl oženit s Támar podle „švagrovského práva“. Zvyklost, podle níž má muž povinnost vzít si bratrovu vdovu, zejména pokud je bezdětná, je doložena v různých podobách u starověkých národů. Mimo jiné i u starého Izraele. Především šlo o zabezpečení bezdětné vdovy. Důležité bylo pokračování památky zesnulého, překonání smrtelnosti prostřednictvím potomků. Podle archaických představ potřeboval nebožtík v říši mrtvých, aby se „jeho“ potomci na zemi starali o jeho památku a vykonávali předepsané obřady. Proto měl Onan „opatřit potomstvo pro svého bratra“. Takto zplozené děti by totiž patřily Erovi. A právě to je klíčem k Onanovu jednání. Pokud by Támar, a tedy i Er zůstali bezdětní, stal by se Onan nejstarším Judovým synem i hlavním dědicem. Na oplodnění Támar tudíž neměl zájem.