Češka uvízlá na Srí Lance: Nehorázné ceny letenek, slzy a nezájem našich úřadů, když na vás nepadají bomby
Od sedmého ledna jsem na Srí Lance, kde jsme pořádaly tři speciální pobyty pro ženy. Odlet zpět do Česka jsem měla naplánovaný na 7. března přes Dauhá v Kataru. Pořád ale visím na Srí Lance, protože dostat se domů není jednoduché. A Češi, kteří byli v Asii, moc naše úřady nezajímají.
V sobotu 28. února jsme po nádherném dni s ostatními ženami večer usedaly k večeři, když přišla zpráva o útocích na Írán a o uzavření letišť v Dauhá a Dubaji minimálně na týden.
Zůstaly jsme sedět jako opařené.
Měla jsem odlétat přesně týden poté, co vypukla válka, takže jsem zůstávala klidná. V tu chvíli jsem naivně věřila, že když se řekne týden, bude to opravdu týden a já odletím domů podle plánu. Nestalo se.
Jenže moje kolegyně měly odlétat tři dny po zahájení bombardování. Naší první reakcí bylo, že jsme všechny začaly volat domů a zjišťovat více informací. Některé ženy dokončovaly telefonáty se slzami v očích, protože najednou bylo všechno jinak. Jedné z nich měla po pobytu přiletět rodina, manžel se dvěma malými dětmi. I tato část rodiny měla problémy s letem. Další žena propukla v pláč ve chvíli, kdy zjistila, že svou osmiletou dceru, po které se jí už tolik stýskalo, neuvidí minimálně dalších deset dní. Její let totiž cestovní agent přebookoval z 3. března na 12. března.
Některé ženy, lékařky, se kvůli práci ale musely za každou cenu dostat zpátky domů minimálně během jednoho týdne. Zvolily proto novou trasu mimo Blízký východ. Letěly do Indie, odtud přes uzbecký Taškent a turecký Istanbul do Vídně. Cesta, která měla původně trvat třináct hodin, se protáhla na čtyřiadvacet. A cena se z původních 25 tisíc korun za zpáteční letenku vyšplhala na tři tisíce eur za jednosměrnou. Přesto si ji koupily.
V pořádku, když si to člověk může dovolit.
Byla tu ale i žena samoživitelka. Děti jí hlídá maminka. Na letošní vysněný pobyt na Srí lance si statečně a dlouho šetřila. Na současnou drahou letenku zpět by si ale musela peníze půjčit.
Slz a nejistoty bylo proto dost.
Pomáhalo nám společné sdílení. Mluvily jsme o tom, jak nás situace ovlivňuje a jak ji prožíváme. Zároveň mezi námi přirozeně vzrostla podpora i spolupráce při hledání nových letů a informací.
Každý ale dopadl jinak.
Některé ženy získaly nové a pořádně drahé letenky. Další se přestěhovaly do nového ubytování, na krásné místo a do krásného domu, kde to vyšlo o polovinu levněji než předtím.
Většina lidí z pobytu si posunula let na čtvrtek 12. března s důvěrou, že tentokrát už skutečně odletí. Některé ženy pro jistotu zvolily trasy úplně mimo Blízký východ.
Já jsem letenku zatím neměnila. Doma mě nečekají malé děti a jako OSVČ ani stálý zaměstnavatel. Jenže svého partnera jsem neviděla od 30. prosince, takže cítím stesk po něm i po domově. A také jsem do poslední chvíle věřila, že nakonec toho 7. března, jak jsem měla, odletím.
Před tím sedmým březnem jsem dokoupila poslední dárečky a byla jsem připravená na odlet, některé věci jsem si preventivně sbalila. V aplikaci letecké společnosti jsem pak ale zjistila, že můj let je definitivně zrušený. Žádný e-mail ani SMS od Qatar Airways jsem ovšem s upozorněním nedostala.
Přebookovala jsem proto letenku až na 21. března, stále se stejným dopravcem přes Dauhá. Pořád věřím, že je to dostatečně dlouhá doba na to, aby se situace uklidnila a lety byly obnoveny. Úplně jistá si tím ale nejsem.
Proto současně pracuji na plánu B. Zjišťuji možnosti letů mimo oblast Blízkého východu. Letenky ale pořád mizí rychlostí blesku a ať hledám, jak hledám, za třicet tisíc korun jsou to nejlepší, co se dá sehnat.
Dozvídám se také o repatriačních letech z Kolomba, které organizují různé cestovní kanceláře. Lety jsou ale vyprodané během patnácti minut, přestože se cena pohybuje kolem dvou tisíc eur.
Přijde mi to nehorázné. Vydělávat na cizím neštěstí. Jenže lidem moc jiných možností, než na ceny přistoupit, nezbývá. Mezitím jsem četla různé zprávy z domova, jak co kdo řeší. Tomu se člověk někdy musí smát, nebo je pořádně naštvaný. Český stát totiž vyhodnotil, že o turisty uvízlé na Srí Lance se starat nemusí, jsou prý v bezpečí. Ano, nic nám nehrozí, ale potřebujeme se vrátit domů. To je snad dostatečný důvod, aby se o to někdo zajímal.
Teď bydlím v koloniální vile u místních lidí, kterou máme samy pro sebe. Mnoho turistů totiž kvůli zrušeným letům nepřiletělo. Jeden den tady na vesnici na jihu Srí Lanky u Tangalle mě stojí asi dvacet dolarů včetně jídla i ubytování. Prodloužení pobytu o dva týdny v tomto hezkém místě mě tedy vyjde zhruba na tři sta dolarů. Ve srovnání s nákupem letenky za dva tisíce to byla jasná volba.
Zůstávám tady, protože jsem mohla. Moje práce mi to umožňuje. Ale ne každý to mohl udělat.
Uvědomuji si, že mám štěstí, že si můžu dovolit zůstat. I když další náklady běží doma v Čechách. Jako OSVČ musím dál platit zálohy, protože náš systém rozhodně není flexibilní vůči výpadkům příjmů.
A přestože je Srí Lanka ráj plný hojnosti a milých lidí, cítím v sobě zvláštní tenzi. Dva měsíce jsem si tu užívala každý den. Najednou když vím, že zůstávám ne z vlastního rozhodnutí, je to jiné. Situace kolem mě se změnila, a to změnilo i něco ve mně.
Snažím se držet si svůj denní režim. Vstávám za úsvitu, od půl sedmé cvičím, projdu se a zaplavu v oceánu. Tahle rutina mě drží nad vodou. Pravidelnost je totiž přesně to, co naše tělo miluje a o co se můžeme opřít v náročných chvílích, kdy je náš nervový systém pod tlakem.
Vypadá to, že jsem si jen prodloužila dovolenou. Jenže já jsem zde byla pracovat. Zůstávám, protože musím. To je něco jiného než dovolená, kterou si naplánujete.
Doufám, že 21. března, kdy mám odletět, už bude letový provoz přes Dauhá obnovený. Jistotu ale nemám.
