Nekecat, pomáhat. Jak a proč čeští dobrovolníci podporují napadenou Ukrajinu?

Stojíme u jednoho z připravených stolů, u kterého se dvě mladé ženy a dva mladí muži věnují přípravě svíček. Těmi se pak na Ukrajině zahřívají členové domácností odstřižených od energií nebo vojáci v zákopech. Stejně tak je na nich možné uvařit jídlo.

„Je to na dobrou věc, takže jsme přišli rádi,“ dodává vzápětí Ondřej, když mi vysvětluje, co je k výrobě svíček motivuje. „Když má člověk narozeniny den po výročí začátku války na Ukrajině, co má dělat?“ dodává s nadsázkou oslavenkyně Barbora.

Osazenstvo u stolu už Ukrajině v minulosti pomáhalo finančně, shodují se ovšem na tom, že manuální činnost má v této věci svůj přesah. „Přijde mi, že je to dobré gesto, když se lidi spojí a spolupracují… a zároveň je to pro mě v tuhle chvíli i spojení příjemného s užitečným. Trávíme společně čas,“ vysvětluje Barbora. 

Kousek od Barbory a jejích přátel sedí na podlaze na kartónech a pracuje na svíčkách dvojice dívek, Eliška a Helena. „Pro mě je hrozně důležité, že můžu něco udělat a že to jsou konkrétní věci, co mají dopad,“ vysvětluje Eliška. „Za mě je to asi hodně podobné, udělat něco konkrétního je dobrý pocit,“ navazuje na svou kamarádku Helena. „Zároveň je vidět, že to tady funguje a že sem chodí spousta lidí. A vidět to množství práce, co se tady odvede, je v něčem hrozně uklidňující,“ dodává Eliška a pokračuje v řezání kartónu.

Proti zimě svíčky, proti dronům sítě

Krom zákopových svíček se skauti nově věnují i pletení maskovacích sítí ze starých prostěradel a dalších vyřazených látek. Spolukoordinátor dílny Jan Lukačevič zdůrazňuje jejich důležitost pro bezpečnost ve válečné zóně. „Sítě nejčastěji slouží jako ochrana pro sanitky, případně pro různá evakuační vozidla, která vozí raněné z fronty. Účelem je nechat vozidlo co nejvíce splynout s okolním terénem, aby bylo co nejméně viditelné pro drony,“ přibližuje konkrétní vy­užití výrobků. 

„Po těch čtyřech letech mi to pořád ještě není jedno a snažím se Ukrajinu průběžně podporovat,“ shrnuje svou motivaci u rámu s rozpracovanou maskovací sítí Klára, jež na akci dorazila s kamarádkou Nadijou. Pro tu je pomoc citlivou záležitostí. „Já jsem původem Ukrajinka, v Česku žiju už od malička, kdy se sem rodiče přestěhovali. Pořád mám ale na Ukrajině většinu rodiny,“ přibližuje osobní rozměr situace. Na podporu své rodné země prý přispívá také finančně, ocenila však možnost udělat něco fyzicky. 

U dalšího rámu na pletení sítí se setkávám s Jaromírem Uhlířem a jeho rodinou. Před nedávnem se dozvěděli o možnosti pomáhat Ukrajině i prakticky, čímž se rozhodli ještě rozšířit své pravidelné měsíční příspěvky finančního rázu, které na pomoc napadenému státu zasílají. „Jsme výdělečně činní, můžeme pomoct. Manuální pomoc je zase komunitní. Chceme ukázat dětem, že pomáhat je správné,“ pojmenovává Uhlíř, co jeho blízké a jeho samotného k rozhodnutí přijít vybudilo. 

I když plnohodnotná invaze už trvá více než čtyři roky a část společnosti argumentuje své protiukrajinské postoje únavou z války, podle mluvčí skautů Barbory Lukačevič Trojak se do letošní akce Světlo a teplo pro Ukrajinu zapojilo nejvíce dobrovolníků v porovnání s předchozími lety.

Bitva o Írán ovlivní nepříznivě Ukrajinu. Trumpův tlak na Putina na čas poleví

Analýza

Důvodů, proč od začátku roku dílnu navštívilo asi dva a půl tisíce lidí, je podle ní hned několik. „Vidím v tom dva faktory. Za prvé, letošní zima je opravdu nejhorší od roku 2022. Ruské útoky jsou cílené na energetickou infrastrukturu a bohužel se jim daří ji výrazně poškozovat. Představa, že v zimě několik dní nebo i hodin nemáte elektřinu, je konkrétní a lehce představitelná. Myslím si, že lidé cítili potřebu pomoci,“ usuzuje Trojak. „Druhá věc je, že z nějakého důvodu, který neznáme, nám začaly platformy společnosti Meta pouštět příspěvky mnohem dál než v předchozích letech. V minulosti jsme naopak cítili, že nás blokuje nebo že máme nějakou penalizaci za to, když mluvíme o Ukrajině. Nyní díky tomu máme statisícové dosahy, a to i z osobních profilů. Dostali jsme se i k lidem, kteří naše působení zaznamenali poprvé v životě,“ sděluje s přetrvávajícím překvapením. 

Přes to, že mezi dobrovolníky převažuje jako motivace prostá solidarita, Vladimír Svoboda zmínil i historickou zkušenost. V rámci dílny se věnuje broušení konzerv, aby se o ně ostatní nepořezali. Do Skautu vstoupil už v 60. letech. „Byl jsem tu od roku 1968, než nám to bolševik zakázal,“ vzpomíná na přituhnutí společenských poměrů po příjezdu ruských tanků. Svobodovo odhodlání zapojit se do činnosti skautů koresponduje s tím, co o přístupu organizace říká Lukačevič Trojak. „Máme heslo – každý den jeden dobrý skutek. Pomoc je tedy v naší DNA,“ osvětluje.

Vážná situace

O transport sítí a svíček, jichž už díky skautům vzniklo od začátku války sto tisíc, se stará další orga­nizace spojená jak s podporou Ukrajiny, tak se zaznamenáváním výpovědí pamětníků a veteránů. Paměť národa. Spolupracuje navíc s Koridorem UA a dalšími menšími organizacemi. Výrobky ze skautské dílny tak přibyly k nákladu ochranného a zdravotnického materiálu, mimo jiné neprůstřelných vest, helem nebo sanitek. V období aktuální, tuhé zimy se součástí humanitární pomoci doručované těmito nevládními institucemi staly také generátory zajišťující elektřinu a teplo pro ukrajinské obyvatele odstřižené od energií v důsledku ruských útoků na infra­strukturu. 

Koordinátor pomoci Martin Ocknecht z Paměti národa, jenž v polovině letošního února Ukrajinu opět navštívil, upřesňuje, že teploty se na Ukrajině tuto zimu pohybovaly mezi dvaceti a třiceti stupni pod nulou. Vážnost situace vedla hned zkraje roku pro ­Ocknechta a jeho kolegy k neočekávanému vytížení. „Říkali jsme si, že začátek roku bude volnější, ale od 1. ledna se objevila informace od našich partnerů v Chersonské a Charkovské oblasti, že je potřeba pomoc s infrastrukturou,“ komentuje vývoj situace. 

Podle Ocknechta zabere objednávání potřebného materiálu a jednání s partnery až asi třináct hodin denně. Plné nasazení se však vyplácí. „Loni v lednu, což je nejslabší měsíc, protože je po Vánocích, jsme vybrali dva milióny korun, letos to bylo jedenadvacet miliónů. Pomoc tedy desetinásobně vzrostla,“ zhodnocuje dosažený výsledek Ocknecht. 

Když se spolupracuje

Paměť národa zároveň spolu s dalšími organizacemi, mezi nimi i s Člověkem v tísni, Díky, že můžem, Evropským kongresem Ukrajinců a Milionem chvilek pro demo­kracii, uspořádala shromáždění na Staroměstském náměstí v Praze nazvané Společně za Ukrajinu. Akce upomínající na čtvrté výročí začátku války se zúčastnilo i několik lidí, jež konflikt osobně zasáhl.

„Osmého října 2022 vyhlásili okupanti tzv. evakuaci a přes 500 dětí shromáždili na náměstí a naložili nás do čtrnácti autobusů. V každém z nich seděl ozbrojený ruský voják. Odvezli nás na Krym. Slíbili, že na dva týdny, já jsem tam strávila dva měsíce,“ vzpomíná z pódia devatenáctiletá Valerija Sydorovová na dobu strávenou v takzvaném rekreačním táboře. Český překlad dívčina vyprávění přednesla herečka Simona ­Lewandowska. „Pravidelně nás navštěvovali agitátoři, nabízeli byty, dávky, bezplatné studium, pokud přesvědčíme rodiče, aby se přestěhovali do Ruska. Vrátila jsem se sama. Dvě hodiny jsem šla po zaminovaném poli, byl to jediný humanitární koridor. A když jsem konečně spatřila ukrajinského vojáka, rozplakala jsem se.“

Za den v Praze věnovaný Ukrajině jsme se krom jedné paní s megafonem, jež při projevu prezidenta křičela, že „nám lžou“, nesetkali s negativními reakcemi. Ty ale převažují v komentářích nejen záznamu shromáždění na You­Tube. Ti, kteří stojí za Ukrajinou, se na takových místech většinou nevyjadřují. Místo toho pomáhají. Vyplývá to i z reakcí řečníků a orga­nizátorů akce na Staroměstském náměstí, s nimiž se potkáváme vzadu za pódiem.

„Myslím, že obrovská skvělá reakce české společnosti se za ty čtyři roky skládá z tisíců, spíš desetitisíců konkrétních akcí a miliónu lidí, kteří přispěli. Jednou na to ještě budeme vzpomínat jako na něco, na co můžeme být jako Češi hrdí,“ konstatoval spoluzakladatel a výkonný ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek. Organizace celkem na pomoc Ukrajině vybrala 2,8 miliardy a přispělo přes 520 000 dárců a dárkyň. „Některé firmy vybraly třeba 10 miliónů od zaměstnanců, 10 miliónů přidaly samy. To je poměrně velký mandát, ale taky velký závazek,“ vysvětluje mi Pánek, jak se Češi podílejí na finanční podpoře Ukrajiny. 

Reportáž z Dnipra: Ukrajinští dronaři se cvičí rovnou na frontě. Ruské rakety mezitím dál vraždí

Reportáže

Setkávám se i s Magdou Vášá­ryovou, bývalou slovenskou herečkou, diplomatkou a političkou, jež také před zaplněným Staroměstským náměstím veřejně promluvila. „Tenhle protest a každý protest, kde je více než 100 lidí, je velmi důležitý, protože jestli se něčeho populisté bojí, a vy nyní máte populistickou vládu, tak je to hlas lidu. Oni se lidem ohánějí, ale paradoxně největší hrůzu mají z lidí. Takže je potřeba to dělat ne­ustále. Oni si nesmějí ani chviličku oddechnout a říct si, že už to mají v rukou.“ Před tím, než se rozloučíme, mi vzhledem ke své profesní zkušenosti ještě vysvětluje, jak přistupuje k tlaku na umělce, kteří se vyjadřují k politickým a společenským otázkám. „Tvořiví lidé, to znamená i umělci nebo vědci, jsou vždycky cílem lidí, kteří nic nevytvářejí. Na to si musíte jednoduše zvyknout a musíte se proti nim postavit. A nejlépe humorem. A co budu o humoru Čechům vykládat, že? Tak s humorem do nich,“ uzavírá s úsměvem.

Od pódia se vydávám mezi lidi na náměstí. „Podporuji Ukrajinu již od samého počátku a nechci jen sedět doma a dívat se na to v televi­zi, když se můžu zúčastnit osobně. Snažím se přispívat i finančně, manžel se občas možná i zlobí, ale já když můžu, tak podporuju,“ směje se Hana Pušecová, procházející podél oplocených stanů pro řečníky. Velkou motivaci tvoří její zahraniční přátelé. „Mám kamarády třeba mezi Kurdy, kteří také žijí v těžkých životních podmínkách. My si tu přece jen žijeme v blahobytu,“ dodává. 

„Já si už od začátku plnohodnotné invaze, kdy mi bylo čtrnáct, stojím za tím, že Ukrajina je jedinou bariérou mezi Ruskem a naší bezpečností. Zároveň moje prababička, jež zemřela loni o Vánocích, byla původem z Ukrajiny, díky čemuž máme proukrajinskou sílu i v rodině. A v neposlední řadě u mě samozřejmě funguje soucit ohledně té situace,“ shrnuje osmnáctiletý Lukáš Krupička s ukrajinskou vlajkou hozenou přes ramena své důvody k návštěvě události.

Historická motivace

Od začátku ruské invaze na Ukrajinu uplynuly čtyři roky. Na jejím konkrétním datu, 24. únoru, může být z českého pohledu několik zajímavých faktorů; od výročí podobně tragické události našich vlastních dějin jej totiž dělí pouhých 19 dní. Dne 15. března 1939 oficiálně začalo obsazování českých zemí, respektive toho, co z nich po odtržení pohraničních oblastí zbylo, vojáky nacistického Německa. A jen jediný den dělí v kalendáři počátek války na Ukrajině a smutnou připomínku komunistického puče 25. února 1948, řízeného pokyny z Moskvy. Společné paralely českého a ukrajinského národa jsou pak, specificky ve vztahu k Rusku, završeny okupací vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. 

Právě tyto historické zkušenosti hrají podle některých důležitou roli v motivaci části českého národa pomáhat dnes tomu ukrajinskému čelit podobným nástrahám. „My dobře známe, co to je o nás bez nás. My dobře víme, jak to dopadne, když se ustupuje agresorům,“ popsal předseda spolku ­Milion chvilek Mikuláš Minář svou představu o motivačním aspektu české národní minulosti. „Zároveň si myslím, že Češi velmi dobře vědí, že Ukrajinci bojují nejenom za vlastní svobodu a bezpečnost, ale i za tu naši. Protože kdyby Volodymyr Zelenskyj nebyl frajer, který řekl, že potřebuje munici, ne odvoz, tak jsme měli možná už před několika lety Rusa na slovenských hranicích,“ popisuje za pódiem Minář. V rukou má značně opotřebované desky s Maxipsem Fíkem. Milion chvilek celé shromáždění spoluorganizuje. 

Na Minářova slova navazuje spisovatel, publicista a historik Luděk Navara. „Jsem přesvědčen, že Češi jsou k pomoci Ukrajině motivováni více faktory. Jedním z nich může být touha pomoci zemi, kterou napadl silnější soused, neboť podobná situace se objevuje v naší historické paměti. A tak toužíme, aby to tentokrát dopadlo lépe pro napadeného. A možná podprahově věříme, že pokud to tak opravdu dopadne, stane se zpětně svět jaksi spravedlivějším i pro nás.“

Cena nejvyšší

V den shromáždění měli zástupci Paměti národa na Staroměstském náměstí ještě navíc další povinnosti. Zahajovali totiž panelovou výstavu nazvanou Svoboda za nejvyšší cenu. Ta se věnuje příběhům několika českých dobrovolníků, kteří při obraně Ukrajiny položili své životy. Na úvodním panelu návštěvníci uvidí grafiku postavy v neprůstřelné vestě, jež podle autora expozice Jiřího Linky představuje odhodlání ukrajinského národa a současně jeho českou podporu. „Ty vesty jsou jedny ze symbolů, které tam posíláme a můžeme jejich prostřednictvím tamním lidem pomáhat,“ uvádí na vysvětlenou. 

Na vernisáži výstavy se mi dostává příležitosti promluvit s Lucií Kotrlovou, matkou jednoho z padlých českých bojovníků – Jiřího Kotrly –, jež ani po smrti svého syna nepřestává Ukrajinu podporovat. „Je to teď asi šest měsíců, co je můj syn mrtvý, ale tady jsem, protože samozřejmě chci podpořit dobro a Ukrajinu, jejíž obyvatelé jsou zabíjeni a trpí,“ popisuje své pocity. Tato forma sdílení jí pomáhá se s těžkou situací vyrovnat. Bere to i jako svou povinnost.

Stát za Ukrajinou už nestačí. Evropa se musí bránit společně s ní bok po boku

Téma

Andrejova papírová válka: Ruský voják bojoval za Ukrajinu. Teď válčí s úřady, které ho už nechtějí

Reportáže