Reportáž z Dnipra: Ukrajinští dronaři se cvičí rovnou na frontě. Ruské rakety mezitím dál vraždí

Noc byla ve znamení několika poplachů. Na Ukrajinu letěly bezpilotní drony Šáhid i balistické rakety. Každodenní evergreen nočního nebe nad řadou ukrajinských měst. V zemi jsem nejen jako reportér, ale také jako součást humanitární mise Paměti národa, která veze materiál pro obránce Ukrajiny. Nic nenasvědčuje tomu, že den, co právě začíná, bude pro mě ochutnávkou všech možných aspektů, jež barbarská agrese Vladimira Putina vůči Ukrajině už pátý rok nabízí.

Ráno je ve znamení příprav a bezpečnostních opatření. Jsem pozván do dronové školy, kde se ukrajinští vojáci i příslušníci mezinárodní legie učí manévrovat s ikonickou zbraní, která ovládla současné bojiště. Vypínáme telefony, dáváme je do speciálních stínicích sáčků, o mé cestě sem neví nikdo z blízkých ani kolegů. Pro Rusy jsou ukrajinští operátoři dronů tou nejcennější trofejí. Škola se musela několikrát přesouvat. Do její zatím poslední lokace přijíždíme dopoledne.

Mezi dveřmi nás vítá Vlad, sympatický dvacátník. Pyrotechnik a náš dnešní průvodce. Řada lidí, včetně mě, si představuje, že vezmete komerční dron, dáte na něj granát, vzlétnete, letíte několik kilometrů, z bezpečí vlastního zázemí najdete nepřítele a bum. Jenže takhle to vůbec nevypadá. V jedné místnosti hučí 3D tiskárny. Ve druhé jsou u notebooků vojáci a učí se ovládat virtuální drony. Venku za okny hučí ty opravdové, s nimiž manipuluje pokročilejší třída. „Děláme si tu všechno sami. Vyrábíme drony, nosiče náloží i ony nálože. Hodně efektivní je v tomhle 3D tisk. Umíme si vyrobit prakticky cokoli. Ramena dronů, lopatky vrtulí i obaly na miny,“ říká Vlad a ukazuje prototypy.

„Takže vám nestačí komerční drony?“ ptám se překvapeně. Vlad vrtí hlavou. „Jak se to vezme. Mnohem efektivnější jsou ty upravené. Jenže Rusů se na nás valí pořádná horda, takže je klíčové hlavně množství. Bereme úplně všechno, co je schopné letu, pak to tady vylepšíme a jde se s tím bojovat. Potřebujeme nejen útočné a FPV drony (rychlé, malé přístroje, které jsou velmi obratné a dají se ovládat z pohledu první osoby), ale i monitorovací zařízení, abychom mohli sledovat situaci na bojišti. Tam to vypadá jak v nějakém sci-fi filmu. Jsou oblasti, kde vůbec nejsou lidé. Ve vzduchu jsou hejna dronů, na zemi jezdí roboti, co převážejí nálože nebo likvidují miny,“ popisuje. Větu o tom, že Ukrajině chybí úplně všechno, uslyším ten den ještě mockrát.

Ostré testy na frontě

V místnosti techniků se seznamuji s dalším chlapíkem, říkejme mu třeba Artem. Ten na mě mrkne a řekne „podrž to“, načež mi podá asi dvoukilovou trubku, jež připomíná bombu. Držím a ani se nehýbám. „Klid, to je jen maketa. Ladíme podle ní drony. Tuhle nálož zvládne menší dron odnést i patnáct kilometrů daleko a tam zničit prakticky cokoli, co se hýbe. Vojáky i jejich auta,“ dodává a pak mi ukazuje optické vlákno. Postrach zákopů, protože tyhle létající bestie nejde ničím rušit ani odstínit. Musíte mít kliku a dostat se za ně, kdy můžete lano přerušit a dron pak spadne. I tak je vaše šance na přežití přinejlepším 50 na 50. Pracují tu i na „interoceptorech“. Rychlých dronech, co dokáží ničit obří šáhidy. Při nedostatku munice u protiletecké obrany je to momentálně nejcennější zbraň pro obranu ukrajinských měst.

Vlad mi popisuje, že kromě pyrotechniků a techniků jsou tady i lidé z rozvědky, piloti, policisté i zranění veteráni s protézami. Je tu i hodně žen. Ti všichni se učí bojovat s nejmodernějším typem zbraně, kterou válka na Ukrajině momentálně zná.

Z dálky nás pozoruje muž, jenž do okolí příliš nezapadá. Až později zjišťuji, že je to dokumentarista Sean. Američan, co už tři roky natáčí dokument o ukrajinských dronových operátorech. „Nevím, jestli to někdy dokončím. Všechno se tu mění extrémně rychle. Vývoj i používání dronů se každé tři měsíce strašně posunou. Tak si dělám legraci, že tu aspoň kluky svou přítomností chráním. Když jdu s nimi blízko k bojovým liniím, dávám si na prsa nášivku PRESS. Všichni se smějeme tomu, že díky ní by mě Rusové chtěli zabít jako prvního, protože jestli je pro ně někdo cennější trofej než dronoví operátoři, pak to jsou novináři,“ říká mi s úsměvem na rtech. Pak společně pozorujeme venkovní výcvik.