Hej, Češi, proč se víc neusmíváte?! Šéfredaktor Reflexu veze pomoc na Ukrajinu za zvuku sirén
Humanitární pomoc v hodnotě 22 miliónů korun, tři ukrajinská města, největší letecký útok od začátku invaze i zjištění, že se tahle země nikdy nevzdá. To jsou hrubé obrysy výpravy organizace Post Bellum a projektu Paměť národa, jejíž jsem byl součástí a při které jsem pomáhal předat humanitární pomoc statečným obráncům Ukrajiny ve Lvově, v Kyjevě i Oděse.
Společenskou místností hasičárny nedaleko Ostravy se ozývá křik. „Musíte si ten turniket pořádně utáhnout. Poznáte to tak, že vám zmodrá ruka a nenahmatáte puls. Zabít vás mohou dvě věci. Ztráta kyslíku nebo ztráta krve. Tohle pomáhá s tím druhým,“ říká instruktor skupince více než dvaceti lidí, kteří sedí v kroužku.
Jsem mezi nimi. Společně tvoříme posádku třinácti aut, jež v rámci humanitární mise zamíří na Ukrajinu, a právě absolvujeme zdravotnické školení pro případ, že bychom se dostali na místa, kam budou útočit drony či balistické rakety. I když nemíříme na frontu, ale dost daleko od ní, Rusové cílí na celé území Ukrajiny. Ušetřeno není žádné město ani vesnice. Sami to na vlastní kůži zjistíme, když během našeho pobytu zažije Ukrajina jeden z nejhorších leteckých útoků od začátku invaze v roce 2022.
To ale zatím netušíme, a tak se snažíme situaci společně odlehčovat vtipy. Je pozdě večer a máme za sebou poměrně dlouhou cestu z Prahy. Kolonu tvoří sanitky, transportéry a terénní auta. V nich zamíříme druhý den na více než 1500 kilometrů dlouhou cestu, abychom je předali obráncům Ukrajiny. Ve Lvově, v Kyjevě a Oděse.
Za humanitárním konvojem stojí organizace Post Bellum, která je známá svým projektem Paměť národa. Ten mapuje zločiny totalitních režimů dvacátého století. „Po zahájení plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 jsme ale nemohli mlčet ke zločinům století jedenadvacátého. Z historiků, herců, učitelů a novinářů se stali produkční, skladníci, technici a humanitární pracovníci, kteří už déle než tři roky pomáhají válkou zasažené zemi,“ říká na začátku výjezdu ředitel a zakladatel organizace Post Bellum Mikuláš Kroupa.
Tenhle konvoj je ale historický největší výpravou, jakou uspořádali. Spolu s ním tým složený z Martina Ocknechta, Šimona Plisky, Agáty Kalvachové, Pavly Jirošové a Mikoláše Bendy připravoval celou akci několik měsíců. V autech je jako řidiči, navigátoři, a hlavně ochotné a pracovité ruce doprovodili lidé ze sesterské organizace v Bratislavě, čeští krajané ze Švýcarska, zástupci z řad dárců, dobrovolníci specializující se na servis aut a novináři. Díky té poslední kolonce jsem se na cestu dostal já.
Necelé dva měsíce před odjezdem mě naverboval Martin Ocknecht. V hospodě. Zda s nimi prostě nechci jet. A pomoct. Já měl ale podmínku. Nesmím na té misi překážet. Nebudu válečným turistou, co se jede „podívat na válku“. A byl jsem velmi rychle ujištěn, že tomu tak nebude.
Post Bellum mi zaplatilo tři noci v hotelu a naftu do jednoho z terénních aut. To jsem v kooperaci s druhým řidičem odřídil z Prahy do Kyjeva. Celková hodnota pomoci, s níž tento konvoj na Ukrajinu zamířil, byla 22 miliónů korun. Kromě samotných aut se do ceny promítly i stovky turniketů – speciálních škrtidel, jež umějí rychle a efektivně zastavovat krvácení. Vyzkoušeli jsme si to před odjezdem na vlastních končetinách.
Martin Ocknecht mi potvrzuje, že jejich pomoc opravdu pomáhá: „Víme, že naše turnikety zachránily několik konkrétních lidí stejně jako auta, která tam už tři roky vozíme. Díky nim se zranění vojáci dokázali dostat z fronty do nemocnice.“ Dalšími věcmi byly elektrické centrály, plicní ventilátory a 3D tiskárny s mohutnou zásobou náplní, protože je Ukrajinci umějí využívat velmi kreativně v celé řadě odvětví. Primárně však ve zdravotnictví. Nejcennější byla ale samotná auta.
První zastávkou byl Lvov. Vyjíždět autem za hranice schengenského prostoru nebývá úplně nejpříjemnější záležitost a polsko-ukrajinská hranice v tom nebývá výjimkou. Rekord, jaký lidé z organizace Post Bellum mají, je zhruba 21 hodin čekání. Tady se ke slovu dostává tvrdá byrokracie. Ve vteřině zjistíte, že vám nápis „Humanitární pomoc“ ale otevírá všechny dveře. Ke každému autu je potřeba celá řada papírů, které dokládají jeho původ, proces nákupu i jeho převedení na konkrétní Ukrajince. Éra divoké pomoci je pryč a spolu s ní i představy některých lidí o tom, že se tu s dodanou pomocí kšeftuje či se náhodně rozdává z korby auta. Díky perfektní organizaci jde všechno hladce a průjezd celé kolony zvládáme do tří hodin.
Hned za hranicí vám pomalu začne docházet nenápadná plíživost války. Tichý a vylidněný venkov západní Ukrajiny. Na ulicích vidíte jen staré lidi, ženy a děti. Po ulicích nechodí prakticky žádní muži. Každá, byť sebemenší vesnička má svůj hřbitov rozrostlý o pořádnou dávku čerstvých hrobů s ukrajinskými vlajkami, které značí padlé obránce Ukrajiny. Snad každá rodina má v této zemi jednoho padlého hrdinu, což vám neustále připomíná obrovskou cenu, jakou celá země platí. A nejinak je tomu i v největším městě západní Ukrajiny – ve Lvově.
Jedna noha sem, druhá noha tam
Po předávce prvních aut a balíků pomoci míříme na návštěvu nemocnice „Superhumans“, jež se specializuje na náhrady končetin, které lidi kvůli ruské agresi ztratili, psychickou pomoc a také tzv. rekonstrukční chirurgii. Kvůli tomu, že se starají až o 150 takových pacientů týdně, patří v otázce umělých náhrad k nejlepší nemocnici na světě. Mezi dveřmi nás vítá Andrij Ischyk, oficiálně její mluvčí, sám sebe představuje ale jako šaška, co má za úkol udržovat dobrou náladu. „Nazdar, Češi! Jak se máte? Vy jste takový veselý národ. Minule jsme tu měli muzikanty z Moravy a ti se pořád smáli. Hej, Češi, proč se víc neusmíváte? Buďte veselí, život je krátký na smutek. Pojďte dál,“ říká a každou větu zakončí hlasitým smíchem. O pár vteřin později pochopím proč.
Procházíme jednotlivé místnosti, v nichž rehabilitují lidé. Někomu chybí kus nohy, někomu celá. Jinde paže. Kolem projíždějí chlapíci, co jim ze čtyř končetin zůstala jen jedna ruka. Andrij se na všechny směje s tím, kdo může, tak si plácne, jiné šťouchá do ramen. My na to koukáme jako opaření. „Točte a foťte si, co chcete. To jsou naši chlapci. Jen se u toho, proboha, tak nekaboňte,“ napomíná nás s úsměvem Andrij. Jenže vy si za každým tím mužem nebo ženou, protože ani těm se válka nevyhýbá, představujete jejich konkrétní osud a co se asi v zákopech, nákupních centrech či na dětských hřištích stalo, protože tam všude padají rakety.
Nemocnice byla postavena v roce 2023 díky Warrenu Buffetovi. Před měsícem tu byl na návštěvě princ Harry. Teď je její provoz financován čistě díky pomoci dárců. „Na úpravu a vyladění protéz potřebujeme opravdu hodně peněz, protože je pacientům dáváme s sebou. Ať jste Ukrajinec, nebo třeba Polák, či Novozélanďan. Měli jsme tu i Kolumbijce a Peruánce. Je to drahý špás, mechanická protéza stojí jako auto, ta elektrická jako helikoptéra. Na provoz potřebujeme pět miliónů dolarů měsíčně. Jsem dost hrdý na to, že víc než polovina peněz jde od dárců a jednotlivců z Ukrajiny. Taky třeba prodejem našich dárkových předmětů. Koukněte, tamhle Valerij má naše ponožky. Je na nich napsáno ,jedna noha tady, druhá noha tam‘. Valerij má teda jenom jednu, no,“ říká Andrij, ukazuje směrem k muži, jehož elektrická protéza vychází až z kyčle, a stále se směje. Já ten smích ještě nenašel.
Z nemocnice míříme na lvovský hřbitov a tam vám to s tím smíchem dojde trochu víc. I když jste viděli bolest a ošklivá zranění, těm mužům a ženám, co leží tady, kousek toho štěstí chybělo. Parťáci z konvoje mi při prvním pohledu na les ukrajinských vlajek, jež zdobí čerstvé hroby, říkají, jak strašně rychle se to tady rozšiřuje. Když se přiblížíme blíž, už jen mlčíme. Počty padlých, které i přes vší míru empatie vnímáte v Česku jako pouhá čísla, najednou dostávají obličeje, data narození a skrze dárky příbuzných na hrobech zjistíte rychle jejich koníčky.
Zastavím se u hrobu Jurije, který byl jen o čtyři měsíce starší než já. A stejně jako já dělal bojové sporty a měl i stejně barevný pásek. Vedle něj leží Petro, jenž se narodil ve stejný rok jako moje máma. Za nimi Iryna, holka tak hezká, že vás její pohled z fotografie uhrane na několik metrů. A tak mladá, že bych se ji večer v baru ani nepokoušel sbalit. Vedle nich tisíce dalších jmen. Dat. Příběhů. Pak ale přijde to nejhorší.
Začnete potkávat příbuzné. Rodiče, co opečovávají hrob nejmladšího syna. I jeho staršího bratra vedle. Mámu, co k hrudi silně tiskne portrét syna, zatímco ji utěšují jeho čtyři sestry, které se snaží smát. Dívku, co oplakává milého, jenž tu leží už dva roky. A stále ji to stejně bolí. A vás s ní. Ta lítost, ta bezmoc, to naštvání. Primárně naštvání na sebe, že neděláte dost. Že Západ nedělá dost. Tady dostávají cynické kecy aktuálního osazenstva Kremlu či Bílého domu ještě víc hořkou pachuť. Chce se vám křičet, ale nemůžete. Oni taky nekřičí. Dost truchlení, příští zastávka Kyjev.
Česko, moc děkujeme!
Celou cestu provázejí maximální bezpečnostní opatření. Naprosto minimálně využíváme mobily. O místě předávky se celý tým dozvídá až v noci před ní. Rovnáme sanitky, vyskladňujeme zdravotnický materiál a 3D tiskárny.
Ve 14 hodin se zjeví tajný host. Na místo předání dorazí spolu s vojáky a mediky také ukrajinský ministr zahraničí Andrij Sybiha. „Česko, moc děkujeme! Víme a pamatujeme si, že český premiér navštívil mezi prvními obležený Kyjev, že Petr Pavel byl prvním západním prezidentem ve válečné oblasti nedaleko frontové linie. Že jste jako první poslali tanky. Velmi děkuji organizaci Post Bellum za vše, co dělá. Za sanitky, jež odvezou naše raněné, za plicní ventilátory, za 3D tiskárny, které jsou stále více potřeba,“ říká ministr a tiskne ruku Mikuláši Kroupovi a Martinu Ocknechtovi, jimž zároveň předává cenu „Jantarové srdce“ pro mimořádnou zásluhu v oblasti humanitární pomoci.
Pro „mé“ terénní auto si přichází Jevhen ze třetí útočné brigády. Nakládá materiál, ale je ho tolik, že se budou muset s parťákem otočit. Mají za sebou velmi tuhé boje u Bachmutu, kdy se jim dlouho dařilo zatlačovat Rusy zpět. Teď míří do Záporoží. „Jeď opatrně a ne že na to budeš moc šlapat, nejel jsem s tím 1500 kilometrů, abys to rozbil na první křižovatce v Kyjevě,“ říkám mu a pokouším se smát, jak mi ve Lvově radil Andrij. On se rozchechtá a opáčí: „Pojedu s tím, jako kdyby to bylo moje vlastní.“ Pak si podáme ruce a obejmeme se.
Vedle nás se odehrává další příběh. Sanitku tam předává slovenské Post Bellum. Odvezli ji sem jeho ředitelka Sandra Polovková a mluvčí Juraj Rizman, mimo jiné také partner slovenské exprezidentky Čaputové. „Jsem první ,první dáma‘, co přijela na Ukrajinu v humanitární sanitce,“ směje se Juraj a dodává už vážněji: „Slovensko není Robert Fico a my to tu chceme ukázat. Na začátku invaze jsme patřili k nejaktivněji pomáhajícím zemím. Poslali jsme Ukrajině stíhačky, houfnice i protivzdušnou obranu a chceme, aby tomu tak bylo i současné vládě navzdory.“
Auto si od Slováků přebírá frontová zdravotnice s krycím jménem Čajka. Mladá krátkovlasá dívka. Z auta má obrovskou radost a nepřestává děkovat. Kolem nás si auta berou další vojáci, třeba ti, co měli největší ztráty v Kurské oblasti, ale i takoví, kteří si ani na moment nesundají kuklu z hlavy. Máme předáno, čeká nás společná večeře. Na oslavu.
Když vás Putin uvítá balistickou raketou
U stolu sedím s Čajkou a dalšími lékaři, co spolu s ní tvoří 1. lékařský batalión, originální jednotku, kterou tvoří pouze lékařský a zdravotnický personál. Rukama jim prošly tisíce vojáků. Čajce je 25 let, mezi frontou a lékařským týlem (což je jen pár kilometrů od ní, tak, aby tam nedosáhlo dělostřelectvo) tráví třetí rok života.
„Před válkou jsem byla aktivní na TikToku, odtud ale stáhli Rusové moje fotografie a prohlašují o mně, že jsem ,dětský zfetovaný voják, co bojuje za ukrajinské nacisty‘. Psali to i v den, kdy nám vybombardovali nemocnici. Že byla plná zfetovaných dětských vojáků, kteří umřeli. Jenže my nejsme děti, nebereme drogy, a jak vidíte, jsme naživu,“ odkazuje na událost, která se stala v létě 2024 v Záporoží, kdy raketa zasáhla nemocnici pouhé čtyři dny poté, co tam Post Bellum dovezlo humanitární pomoc.
„Na frontě skoro neošetřujeme střelná zranění. Pětadvacet procent všech zákroků je kvůli poraněním dělostřelectvem, ale pětasedmdesát procent lidí zranily drony,“ vykresluje Čajka situaci na frontě. Po večeři se dlouze obejmeme. Až Ukrajina vyhraje, zvu ji do Prahy. Vím, že zvát ji dřív by nemělo smysl, ona své vojáky neopustí.
Třetí zastávkou je Oděsa. Po příjezdu parkujeme a jdeme se projít podvečerním městem. Rozezní se poplach. Na to jste ale zvyklí. Rusové posílají drony na Ukrajinu prakticky neustále. Místní už na bezpilotní letadla nereagují. To ale neznamená, že to není nebezpečné. Jak drony, tak úlomky z nich po sestřelení protivzdušnou obranou mohou zabíjet a mrzačit lidi či zapalovat domy. I my jsme si zvykli, ale pro jistotu hledáme kryt. Ani ne minutu poté se to stane.
Obrovská rána. Rozhoukají a rozblikají se auta. V dáli se sype sklo. Jsme jako v transu a mechanicky se v pár vteřinách skrčíme a zamíříme k boku nejbližší budovy, kde se schoulíme na schodech. Čekáme. Tohle nebyl dron, ale balistická raketa. A nedopadla daleko. Rusové mají ve zvyku poslat nejprve jednu, a když se k požáru a raněným seběhnou záchranáři, pošlou druhou, aby maximalizovali svůj teror. Když nepřichází další rána, odcházíme do hotelu, kde je kryt.
Tohle Putinovo přivítání iskanderem – osm metrů dlouhou a čtyři tuny vážící raketou, jež dokáže zbořit celý obytný dům – je jen předehra. V noci začne dvoudenní letecký útok, který je jedním z nejhorších po začátku invaze. Celou noc slyšíme výstřely protivzdušné obrany. Druhá polovina naší výpravy zůstala v Kyjevě a tráví noc v krytu. Drony a iskandery tam za 48 hodin zabijí více než deset lidí. Nebýt efektivní protivzdušné obrany bylo by to mnohem víc.
První zpráva, co mi po útoku přichází, je od Čajky: „Jste v pořádku? Já se celou noc bála o tu sanitku. Ani jsem nešla do krytu.“ Kroutím nad tím hlavou. Holka, co žije tři roky na frontě, má starost o skupinku Čechů. Trochu se tomu usměju. Ujistím ji, že jsme v pořádku, a vyrážíme za otcem Vasylem Vyrozubem do Oděsy.
Svérázný pravoslavný kněz strávil týdny na začátku války v ruském zajetí spolu s legendárními obránci Hadího ostrova. Trhali mu nehty, mučili ho elektrickým proudem. Nepodvolil se. Na svobodu se dostal při výměně zajatců a od té doby pomáhá obráncům. „Žehnám zbraním, autům i našim chlapcům. A přikazuji jim, aby se z fronty vrátili živí a zdraví. Musím, jsou to moje děti, co nás brání před hordou, která je schopná všeho,“ říká mi ve stínu svého chrámu. Je to natolik zajímavá postava, že vám rozhovor s ním přinesu v některém z příštích Reflexů.
Předáváme poslední zbytky pomoci. Slyšíme poslední slova díků. Společně se s vojáky modlíme a pak vyrážíme do Česka vlakem. Všechna auta už jsou na cestě tam, kde je jich potřeba nejvíc. Děkuji Paměti národa za to, že jsem se mohl během těch pár chvil za volantem cítit aspoň trochu užitečný a pocit hanby, že toho neděláme jako Západ dost, byl o něco málo nižší. Na Čajku, Vyrozuba, Andrije, Jevhena, Jurije, Petra, Irynu nikdy nezapomenu. To je jen pár jmen, která stojí mezi námi a světem zla, smrti a zkázy. Tihle lidé se nikdy nevzdají. A já jim slibuji, že budu pomáhat tak dlouho, jak bude potřeba. A že se zkusím trochu víc smát. I když to jde teď zatraceně těžko.
