Česká hokejová reprezentace vyhrála po čtrnácti letech zlatou medaili na mistrovství světa. A po skoro čtyřiceti letech to bylo na domácím šampionátu. Republika šílí, mluví se o druhém Naganu a hokej je jednoznačně sportem číslo jedna. Centrem všech oslav se v pondělí stalo Staroměstské náměstí v Praze, kam se za davy fanoušků vypravili i zlatí hokejisti. A já jsem byl u toho, abych tenhle okamžik, který kdekdo považuje za historickou událost viděl a popsal.
Jedu metrem na Staroměstskou, už ve vlaku i na eskalátorech řádí fanoušci. Senioři často s vnoučaty se tu mísí s bujarou a nesporně notně posilněnou mládeží. Veselé pokřiky tu silně kontrastují s mrtvolnými výrazy těch, kteří třeba právě jedou z práce domů. Hokejová horečka už evidentně jistou část národa opustila a na fanoušky občas někdo štěkne ať dají pokoj.
Náměstí je už hodinu před avizovaným příjezdem hokejistů narvané k prasknutí. Lidi baví kapela, která hraje tuzemské i zahraniční hity. Vedle pódia je veliká obrazovka, kde se střídají záběry na zaplněné náměstí a pohled do autobusu s hokejisty. Už jedou.
Chci se zeptat lidí u hrazení před pódiem, odkud přijeli a jak dlouho předem, aby získali takhle exklusivní místa. Ale jen co se vydám oslovit jednu starší dámu, na obrazovce u pódia se objeví Pastrňák a už není slyšet vlastního slova, protože dav okamžitě skanduje přisprostlý popěvek na jeho oslavu.
Ačkoliv jsem byl vždy toho dojmu, že paláce okolo náměstí jsou beznadějně vybydlené, na místě vidím, že tomu tak není. Většina oken je otevřena a tísní se v nich další zvědaví diváci. Zuřivý reportér Radek Bartoníček se vrhá na hrazení sebejistými pohyby rockové hvězdy a natáčí si fanoušky z nadhledu. Na situaci dohlíží policisté, kteří si udržují přehled o davu z podesty sochy Jana Husa. Kapela hraje další šlágry a fanoušci si na živém přenosu z autobusu všimnou, že hokejisti už se blíží. Pokřik „Už jsou tady!! Už jsou tady!!“ na chvíli ovládne celé náměstí.
Poté co se autobus prodere Pařížskou ulicí to skutečně vypadá, že už jsou tady. Ale kdeže. Zlatí hoši se vydrápali na střechu autobusu a zdraví fanoušky. Docela to trvá. Hoši blbnou a předvádí se, ukazují pohár. Moderátorka se je už poněkud nervózně snaží navádět, aby z autobusu slezli a přišli na pódium, zatímco se Kundrátek otáčí na všechny strany a vystrkuje pupek. V tom přichází hlavní moderátor večera Libor Bouček a vypadá to, že by divákům stačil klidně on sám. Dav křičí až skoro přicházím o sluch. A mám strach, co se stane, až se objeví borci. To mi snad prasknou ušní bubínky.
Libor Bouček připomíná historické momenty českého hokeje, za ním se objevuje pípa a výčepní. Roztáčí jich hned několik, aby hoši měli při ruce čerstvou Plzeň. A už je to tady, pivo je načepované, na pódium vyskakuje Dostál a za ním další borci v rychlém sledu. Když hokejisté přicházejí, dav je překvapivě zticha. Mluví jenom Bouček, zatímco na náměstí se zvedne les rukou s mobilními telefony a z pódia s hokejisty se v ten moment stává nejfotografovanější místo na světě. Z repráků řve hitovka Queenů We Are the Champions. Fanoušků se k mému překvapení místo extatického šílenství jímá dojetí.
Teď přichází primátor Svoboda, kterého nikdo nevítá. Snaží se něco říct a hokejistům poblahopřát, ale přeruší ho sborový pokřik „David pyčo Pastrňák“. Po chvíli skandování dostane primátor přeci jen možnost se dopovídat. Naštěstí to stíhá v rychlosti a Bouček už ohlašuje jednoho hokejistu po druhém, jako kdyby nastupovali do zápasu MMA. Na pódiu je to teď jak na nedalekém orloji, střídají se figury, každý z hokejistů se snaží nějak předvést před publikem, více či méně kreativně. Kundrátek zase vystrkuje pupek, Rutta gestikuluje, jako že dává loket a Kondelík si pro změnu nalije celou sklenici piva do pusy. Předposlední je ohlášen Dostál, za ním se seskupí celý tým a fanoušci šílí nadšením. Pak přichází na řadu Pastrňák, náměstí je ve varu a vibrace tu připomínají zemětřesení. Slavnostní nástup borců pak uzavírá trenér Rulík.
Libor Bouček dává mikrofon Romanu Červenkovi, aby přispěl nějakým proslovem. Ten ale hned spustí „Kdo neskáče, není Čech“, po několika dalších kdoneskáčích jednou větou poděkuje divákům a vrací mikrofon. Bouček ponouká další hokejisty, aby si vzali mikrofon a něco národu řekli. Ti jsou ale na slovo skoupí. Nakonec si bere mikrofon Pastrňák, ale dav ho nenechá mluvit a přehlušuje jeho slova oblíbeným „David pyčo“. Ze zákulisí se mezitím vynořil Vojta Dyk, na sobě má oblek v barvě české vlajky a jde zazpívat státní hymnu. Všichni kolem sborově zpívají s ním až z toho naskakuje husí kůže. V tu chvíli, kdo neuronil slzu dojetím, tak nebyl při smyslech.
Pak se jde zase tvrdě na věc. Tenhle večer je emocionální horská dráha. Hokejisti nafasují velké lahve šampaňského a jdou kropit. Nejvíc to schytají fotografové dole pod pódiem. Zase hraje We Are the Champions, kluci pijí šampaňské z trofeje, posílají si mezi sebou doutníky, které evidentně nejsou zvyklí kouřit, a tak vypadají trochu jako záškoláci s čvaňhákem. Ale dnes bychom jim odpustili cokoliv. Pomalu k nim nahoru přicházejí rodiny a partnerky, v různých skupinkách se fotí s pohárem a jako pozadí jim slouží zaplněné Staroměstské náměstí. Fotku s takovou kulisou v rodinném albu jen tak někdo nemá. Jen co dohrajou Queeni, z repráků se dere Vysoký jalovec. Chvíle dojetí jsou pryč a už se zase družně oslavuje.
Tenhle kontrast natolik bije do očí, že to s ním musím zakončit. Ukazuje totiž dobře jaký jsme národ. Že se umíme semknout a užít si tu velikost a světovost, která nám jindy schází. Uronit slzu v dojetí nad sebou samým v momentě kdy jednou taky píšeme dějiny. Ale nenecháme se příliš uhranout národní hrdostí a pár vteřin na to se zase uchechtneme a podupáváme s pivkem na dechovku, jako na zábavě v Kotěhulkách. To že dokážeme oboje je nám typické a krásné.
