„Dřív nebo později každý, kdo něco znamená, bude v nějaké formě zvěčněn a poté upálen,“ svěřil se nám prezident jedné z nejstarších Faller ve Valencii. To je tak v kostce podstata divokého svátku Fallas, který se koná ve španělské Valencii každý rok v březnu.
Každý rok od patnáctého do devatenáctého března se španělská Valencie změní v jednu obrovskou párty. Běžný život a pracovní rutina se pro mnohé zcela zastaví, město se uzavře a místní i návštěvníci si začnou užívat opravdu naplno, jako by ani zítřka nebylo. Nespí, nepracují, zato oslavují, pijí, jedí a „paří” bez výjimky. Mladí, staří, chudí, bohatí, ráno, v poledne, večer i v noci. Prostě nonstop.
Celá Valencie připomíná obrovské muzeum a vy máte přesně pět dní na to, abyste ho celé prošli a mohli obdivovat více než 770 „fallas“ – uměleckých soch z papíru, dřeva a bílého korku, které se poslední noc všechny spálí. Nejdražší falla předchozích let byla třicet metrů vysoká a stála 900 000 eur, tedy kolem 21 milionů korun.
Od rána do noci proudí ulicemi průvody mužů, žen i dětí v tradičních krojích snášející do centra tuny květin, ze kterých staví ohromnou květinovou sochu patronky Valencie, Panny Marie. Právě oni tvoří to pravé „zdravé jádro“ celých slavností. Náleží do spolků zvaných „Fallas“, které vznikly v každém distriktu či oblasti, kde mají svá sídla připomínající skautské klubovny. Tam se pečlivě celý rok scházejí, druží se, pijí a připravují s vyvoleným architektem stavbu umělecké sochy, která je bude reprezentovat a vyjádří jejich názor na vše a všechny kolem, a to nejlépe satiricky. Je to ojedinělá šance si do něčeho humorně a bez cenzury pořádně rýpnout nebo v případě politiků si je bez servítků pěkně podat.
Petardové bonbony a techno mascleta
Celý den se město otřásá v základech při zvuku dělobuchů, petard a hlavně při typických mascletách. Jedná se o ohňostroje bez ohně vytvořené z petard, které jsou nataženy na šnůrách ulicemi a vypadají jako barevné bonbony, až na to, že by vám mohly urvat ruku nebo také protrhnout bubínek. Největší mascleta je na hlavním náměstí Plaza de Ayuntamiento, kde každý den přesně ve dvě odpoledne soutěží různé pyrotechnické skupiny o to, kdo dokáže vytlouct více oken. Dvacetiminutová stupňující se palba petard a dělobuchů je tak silná, že si někteří turisté zacpávají uši. Oproti tomu rodilí Španělé nadskakují s nadšením do rytmu jako při technopárty.
Minulý rok se na náměstí při mascletách vtěsnalo rekordních 175 000 lidí, nepočítaje zaplavení i všech přidružených ulic. Výhodou je, že když někdo v davu zkolabuje, tak ani nepropadne na zem a ostatní ho mohou poslat záchranářům vzduchem.
Každou noc probíhá také soutěž ohňostrojů, které zdaleka předčí i silvestrovské veselí, a tancuje se snad všude. Na každém druhém rohu se pořádají párty a živé koncerty, tzv. verbeny. Na své si přijdou všichni. Nabídka je široká od folkloru, popu přes rock, reggae až po house či tvrdé techno. No a když ve čtyři ráno pití a tanec skončí a vy se dokážete prodrat davem lidí domů, tak na odpočinek moc času nezbývá, protože už v sedm ráno vás začnou budit tradiční kapely – „batucady”, které za mohutného typického bubnování prochází ulicemi a budí všechny spáče, jelikož i ve Španělsku ranní ptáče dál doskáče.
Velká část místních proto svátky bojkotuje a emigruje na čas na chalupy nebo do přírody. Kamkoliv, hlavě pryč z Valencie. Jejich počet ale více než nahradí, ba přímo zdvojnásobí turisté z celého světa, protože jak říká Alliag z Německa: „Tohle musíte aspoň jednou za život zažít. A nejlépe dokud jste ještě mladí.”
Pohanské veselí či pořádkumilovní řezbáři?
Teorií o původu Fallas je několik. Nabízí se původ v pohanských rituálech Keltů a jejich vítání jara, obdobné jako třeba naše pálení čarodějnic. I když španělské pálení je sofistikovanější. Vše spíše nasvědčuje tomu, že blížící se rovnodennost, která je dvacátého března, nahrávala velkému jarnímu úklidu. Tvrdí se, že tesaři a řezbáři měli za úkol úklid svých dílen před příchodem jara, no a jak jinak uklidit než prostě všechno hezky vyházet, a to nejlépe ven před dílnu na ulici.
Nejefektivnějším úklidem pak bývá pěkný ohýnek, takže se začal zimní nepořádek hezky pálit. Nebyli by to však umělci, kdyby i v tom nenašli uplatnění pro svou kreativitu. Různé trámy, židle a kusy dřeva zvané parots začali hezky kupit na sebe a k zapálení použili ve valenciánštině takzvané falla, což vzniklo z latinského focula a znamená to pochodeň. Vynalézavosti se meze nekladou, a tak se dřevo kupilo do forem postav, přidávalo se oblečení a poté i masky z papíru a vznikaly tak dnešní typické figuríny ninots.
Boj Fallerů za svobodu slova
Příležitost moct otevřeně kritizovat stát, vládu, politiky, místní, ale i světové dění se stalo esencí Fallas. Během své historie musely ale bojovat za svobodu slova.
V roce 1912 byla vystavena socha La Margot, španělské velmi přitažlivé zpěvačky zpívající lechtivé texty (cuple) a kolem ní byli vyobrazeni konkrétní politici ve své přirozenosti jako slintající staří oplzlíci. Vyobrazení bylo tak reálné a pro fantazii moc prostoru tentokrát nezbylo, že pod tlakem vlády musela být Margot více oblečena a tváře vládních činitelů musely být zakamuflovány, aby nebyly tak realistické.
Za diktátora Franca byl dokonce zřízen kontrolní výbor, který měl sexuální, náboženské a politické narážky cenzurovat a svátky si s úspěchem přizpůsobit k obrazu svému. Skandály s více či méně kamuflovanou satirou však pokračovaly a některé nabyly i mezinárodních rozměrů. Například v roce 1979 se teokratický iránský vůdce s typickou bílou bradkou Ajatolláh Chomeiní stal středem mnoha vtípků, jež rozhořčily islámské extremisty. Někteří falleros pod mezinárodním tlakem zobrazení Ajatolláha zakryli, ale byli i tací, kteří ho s hrdostí poslali do fallerského nebe.
Také královská rodina v roce 1990, kdy Španělsko vstoupilo do Evropské unie, obdržela návrh být zvěčněna ve formě figurek ninots, a dokonce obdržela i návrh na omilostnění od závěrečného spálení. S díky však odmítla. Ale za 10 let už se nikdo neptal a král Juan Carlos I. byl zobrazen nahý před vstupem do pekla, stejně jako ostatních osm nekrálovských hříšníků. Král nekrál. Jak nám s úsměvem řekl prezident jedné z nejstarších Faller ve Valencii: „Dřív nebo později každý, kdo něco znamená, bude v nějaké formě zvěčněn a poté upálen. Nikomu se to nevyhne.“
Moře odpadků a to, co oko cizince nevidí
Že jsou Fallas také poměrně elitářskou záležitostí, můžete poznat již na první pohled. Lidé ze spolků, kteří si říkají „Falleros“ a „Falleras“, si mezi sebe hned tak někoho nepustí. Je to úzká společnost, do které se dokonce musíte buď narodit nebo na základě osobního doporučení se k členství proplatit. Spolky mají svá tematická trička, mikiny či šátky, aby všichni kolem hned věděli, ke které falle patří.
Každý spolek má krom svých kluboven i vlastní obrovský stan, kterým zatarasí celou ulici či náměstí. Čím větší spolek, tím více členů, více poplatků, což se rovná většímu množství peněz na utrácení a více prestiže. Joselu se ve Španělsku narodil a vypráví nám, že je fallerem pouze rok: „Já jsem ve třech spolcích a platím v každém kolem 400–500 eur ročně. Příští rok to ve třech už asi nedám. Je to drahé a taky strašně fyzicky náročné,” stýská si Joselu.
Fallerou od kolébky až do hrobu
Každý spolek volí také svou „velkou a malou královnu krásy (Fallera Mayor a Menor). Jedná se o holčičku a poté dívku či ženu, která po celý rok spolek reprezentuje. Pilar nám svěřuje, že je fallerou od narození, tedy vlastně už od početí. Pochází z fallerské rodiny a její matka ji zaregistrovala, už když s ní byla těhotná. Od té doby žije pro Fallas a nyní se jí splnil sen být zvolena za hlavní velkou falleru. Její roční program je velmi náročný. Skoro každý víkend se musí navléknout do kroje a nechat si vytvořit typický účes, který spočívá v bolestivém stažení vlasů do malých drdolů. Spát musí na dřevěné podpěrce, aby se nerozcuchal. Dává rozhovory při různých společenských akcích a je prostředníkem mezi spolkem a vnějším světem.
Další fallerou je i Amparo. Mladá úspěšná zubařka s vlastní klinikou, která si díky tomu mohla splnit dětský sen. Stát se totiž hlavní fallerou není otázka krásy nebo vědomostí. Výhodou je určitě charisma, ale hlavním faktorem je v dnešní době ekonomická zdatnost dívky či ženy. Fallera totiž musí nejen zastávat reprezentativní roli, ale musí také spolku leccos nabídnout, například zajistit pohoštění pro všechny členy při tradičním obědě, zajistit pití a nejlépe i hudbu. Vyhrává zkrátka ta, co spolku nejvíce přinese.
Valencie v slzách a plamenech
Poslední noc je pokaždé plná emocí. Pro hasiče je to nejnáročnější noc v celém roce. Mají plné ruce práce, protože ohlídat více než 770 ohňů uprostřed města, kde plameny dosahují až dvaceti metrů, je náročné. Oheň nejenže ožehne okolní koše, stánky a lidi, ale klidně i rozžhaví železné rolety na okolních oknech. Fallas se pálí směrem z periferie města do centra. Hasiči tedy musí přejíždět od jedné ke druhé a hlídají, aby krom soch nic jiného neshořelo. To trvá od desíti večer až do dvou do rána, kdy se jako zlatý hřeb spálí ta největší socha na hlavním náměstí.
Účastníme se upálení sochy s římskou tematikou, kde je hlavní fallerou právě Amparo. Turisté s otevřenými ústy přihlížejí a zvědavý dav se mačká co nejblíže, aby mu nic neuniklo. Usmívám se, protože ti neználci ještě nevědí, že jim oheň brzy ožehne obočí i chloupky na rukou. Falleři ze spolku se s dojetím naposledy vyfotí. Amparo obřadně zažehne zápalnou šnůru. Jiskra spustí ohňostroj, který exploduje pod sochou řádně politou benzínem, aby to pěkně hořelo a nebyla ostuda. Fallery se svorně objímají a roní slzy. Jejich vláda končí. Všichni ze spolku se obřadně chytí za ruce a dojatě tančí kolem v ohromném kruhu. Další rok života uplynul.
Prezident Fally Pedro unaveně pronese: „Pro tuto noc mají všichni padla. Zítra nezbývá než vyspat ranní kocovinu, dospat těch náročných pět dní a pozítří se všichni sejdeme nanovo, abychom s architektem vybrali návrh nové sochy. Kolotoč začne nanovo. Ať žijí Fallas 2024.” Výtěžek Fallas dosáhl minulý rok 700 milionů eur.
