Jebel Hafeet je hora s parádní klikatou silnicí, kdybyste náhodou nevěděli. Na vrcholku už načumujete přes hory do Ománu a já tam ráda cimrmanovsky předvádím „jednou nohou v Ománu, druhou v Emirátech“. Jebel Hafeet se nachází v Al Ainu, což je součástí emirátu Abú Dhabí, ale ve vnitrozemí. Tak a ten nudný popis mám za sebou.
V sobotu jsem jela s kamarádkou do Al Ainu na výlet, protože už jsem tam zase dlouho nebyla. Všude létaly vrtulníky. Zajímavé! Bohužel se ukázalo, že nám to zhatí plány. Na úpatí Hafeetu (Jebel znamená hora) stál Ind s červeným praporkem a blokoval horskou cestu. „Hora být zavřená, madam. Tam picyklistický závodění.“
„No a nedá se to nějak objet? Já chci na vrcholek čumět do Ománu!“
„Ne, madam, celý hora být uzavřený,“ odvětil.
„A to jako do kdy?“
„No, madam, dá-li bůh, tak otevřít jindy.“
„Jako že ne dnes?“
„Dnes picyklisti celý den madam,“ řekl důležitě.
„Pojedem tedy do nějaké pěkné kavárničky,“ navrhla kamarádka a jednu hned našla. Byla hodně divná (kavárna, ne kamarádka). Všechny palmy před kavárnou byly nazdobené gigantickými vánočními koulemi barvy poblité zelené. Uvnitř jsme zaznamenaly několik obrovských vánočních stromů, jednoho plastového sněhuláka a hromadu zabalených krabic ve stylu „vánoční dárky“. Mezi tím vším podivným nevkusem seděli místní muži v kondurách a ženy v abájách se zahalenou tváří a dělali jakoby nic. Co se to tu děje? Nic takhle divného jsem dlouho neviděla. A ještě v tak konzervativní části emirátů.
„Mohly bychom do těch horkých pramenů,“ vygooglila kámoška.
„Tam mě tedy nedostaneš ani párem velbloudů. Četla jsem na Tripadvisoru, že to jsou takové necky, kde se místní namáčejí plně oblečeni ve vlažné vodě.“
Rozhodly jsme se tedy pro Oázu v ochraně UNESCO, neboť je zde starobylý zavlažovací systém, pevnost a zeleň vypěstovaná třílevelovým stylem: nahoře palmy, střední vrstva keře a po zemi všelijaké plazivky. Dobře. Procházka oázou se mi přestala líbit asi po deseti minutách chůze, kdy jsem naznala, že se mi v mých trendy koženkových kozačkách potí nohy a dělá se mi puchýř. Ano, byla jsem oblečená na vrcholek Hafeetu, který byl uzavřen. Ne na osmadvacet oázových stupňů.
Dobelhala jsem se k pevnosti. Asi nebyla dost pevná, neboť ji drželo pohromadě obrovité lešení. „Pevnost zavřená,“ vysvětlil Ind s červeným praporkem.
„Pevnost opravovat.“
„A kdy bude opravená?“
„Dá-li bůh, brzo. Možná za týden nebo za rok. Nebo za mnoho rok.“
Super. Puchýř se už dožadoval klimatizace v autě.
„Kam teď?“ zeptala se kamarádka s takovým tím toužebným pohledem, že jí vidím do hlavy.
„Ale no tak jo, do Abú Dhabí do pivní zahrádky,“ potvrdila jsem. Jako učitelky zde máme slevu třicet procent a rozhodně mají otevřeno.
„A příště třeba do sokolí nemocnice,“ plácla do větru.
„Jo, anebo na velbloudí závody!“
Řekla, že tam už byla, přestože mám zjištěno, že ten den seděla od rána v pivní zahrádce. Pivozahrádka totiž nikdy nepořádá cyklistické závody ani není v lešení. Jistota je prostě jistota.
