Na konci března se v devíti českých univerzitních městech konaly protestní akce proti nízkým mzdám a neadekvátním podmínkám akademiků v humanitních a společenskovědních oborech. Protesty proběhly v Brně, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Pardubicích, Plzni, Praze, Olomouci, Ostravě a Ústí nad L abem. Situace se ale za tu dobu nijak nezměnil a ministerstvo ani stát nijak nepracují na zlepšení stavu. Jak vznikaly aktuální poměry ve zmiňovaných oborech a jakou akademici plánují odezvu na nečinnost nejen vzdělávacího resortu?
Prahou před necelým půl rokem prošel dvoutisícový průvod. Nespokojení akademici i studenti zamířili od filozofické fakulty až k soše prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka před Pražským hradem. V hlavním městě republiky jeden z plakátů protestujících například upozorňoval na důležitost zmiňovaných oborů: „Psycholog, tlumočník, diplomat, knihovník, památkář, novinář, sociální pracovník, překladatel, režisér… Vážně nejsou potřeba?“
Protesty organizovala iniciativa Hodina pravdy sdružující odborové organizace a univerzitní instituce včetně akademických senátů jednotlivých škol ve výše zmíněných městech. Do akce se zapojily především filozofické fakulty, v Brně ještě umělecká JAMU, na pražské Karlově univerzitě pak také fakulty humanitních studií, evangelická teologická, pedagogická a právnická. Akademiky podpořily rovněž studentské iniciativy a spolky.
Tehdejší ministr školství Vladimír Balaš po protestech pro vysoké školy přislíbil mimořádně navýšit rozpočet o 900 milionů korun, aby podfinancované obory dostaly okamžitou pomoc a aby se zastavily odchody vysokoškolských pedagogů z daných sfér. Šéf vzdělávacího resortu zároveň sliboval, že je připravený hledat dlouhodobější systematické řešení pro další roky. Na konci dubna nicméně Balaš na pozici ministra ze zdravotních důvodů skončil a nahradil jej někdejší rektor brněnské Masarykovy univerzity Mikuláš Bek, který aktuální stav podobně aktivně neřeší. Celá záležitost na několik měsíců ze strany ministerstva či státu utichla.
Je to (nejen) v koeficientu
Jedním z organizátorů protestů v rámci Hodiny pravdy byl i doktor Ondřej Vojtěchovský, ředitel Ústavu světových dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Schodiště do jeho kanceláře v historické budově na náměstí Jana Palacha je lemováno životopisnými plakáty Ferdinanda Peroutky, Karla Čapka, Jana Patočky a dalších osobností 20. století, které se nesmazatelně zapsaly do české historie ve svých humanitních a společenskovědních oborech.
„Důležité bylo, že jsme se vůbec zorganizovali a podnikli nějakou akci,“ hodnotí zpětně akci vyjadřující nesouhlas se současným stavem Vojtěchovský a pokračuje: „Problém se zviditelnil ve veřejném prostoru a celá činnost zároveň zapůsobila blahodárně dovnitř akademického prostředí, které je zvláště v humanitních a sociálně-vědních oborech značně individualistické. U samotného výsledku jsme tušili, že patrně nedosáhneme svého hned.“
„Nebudu zastírat, že hlavní problém jsou mzdy,“ říká Vojtěchovský. V současnosti nejnižší možná hrubá mzda při plném úvazku pro odborného asistenta činí 32 400 korun. Odborný asistent je člověk, který získal titul Ph.D. a má se připravovat na získání docentského titulu. „Tato částka, kterou dostává třetina všech vyučujících na filozofické fakultě, ale neodpovídá životním nákladům v Praze, nebo v jakémkoliv jiném větším městě v republice. Ostatní jsou ale spíš někde o pár set korun, maximálně tisícovek výš. Momentálně navíc zdaleka nedosahujeme na platy, co jsou po navýšení mezd v základním a středním školství, což je absurdní,“ dodává ředitel Ústavu světových dějin.
Finanční prostředky jsou jednotlivým univerzitám, fakultám a konkrétním oborům vypočítávány a přidělovány prostřednictvím takzvaných koeficientů ekonomické náročnosti (KEN). Většina humanitních a společenskovědních oborů má nejnižší možný KEN ve výši 1,0, pouze u několika málo oborů například u překladatelství a tlumočnictví nebo filologie se jedná o nepatrně vyšší 1,2. Naopak přírodovědecké, medicínské a technické obory mají koeficient o poznání výraznější – třeba všeobecné lékařství má koeficient ve výši 2,8, zubní lékařství dokonce 3,5. „KENy nejdou do vybavení, ale propisují se do mezd. V současnosti se nicméně hovoří o neaktuálnosti koeficientů,“ pojmenovává Vojtěchovský problematiku rozdělování peněz.
„Domníváme se, a je to i stanovisko právníků vysokoškolského odborového svazu, že aktuální nastavení vnitřních mzdových předpisů je proti zákoníku práce, když na stejné pozici v jedné organizaci, na univerzitě, lidé pobírají úplně odlišný plat,“ myslí si akademik. Ohodnocení stejné pozice na jiných fakultách se v některých případech liší i o sto procent.
„Bohatší fakulty profitující z aktuálních koeficientů by asi byly ochotny přistoupit na rovnoměrnější rozdělování, kdyby se zvětšil celkový balík peněz na školství. Podle nás by se zvětšit měl, aby podíl v rozpočtu odpovídal alespoň průměru zemí OECD,“ přibližuje Vojtěchovský. Členské země Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) podle statistiky z roku 2019 průměrně investují do vysokoškolského školství částku odpovídající 1,5 procentům státního rozpočtu. Česká republika nicméně podle této čtyři roky staré statistiky investovala „pouze“ 1,2 procenta rozpočtu, což naši zemi řadí do poslední třetiny států OECD.
„Dlouhodobě je nám doporučováno zredukování, vydržování marginálních oborů je prý luxus. Jestliže ale chceme konkurovat vyspělé části světa, tak je diverzita oborů potřeba. A pokud se oseká, tak se v celosvětovém srovnání budeme dále propadat. Mělo by být také adekvátně ohodnoceno, že vychováváme další generace nejenom vědců, ale i učitelů,“ uvádí Vojtěchovský. Tuzemské vysoké školy letos dostaly ze státního rozpočtu o osm procent více prostředků než v loňském roce. České konference rektorů zároveň na rok 2024 požaduje navýšení pro veřejné univerzity o 10,8 miliard, což by znamenalo meziroční nárůst o 35 procent.
Do situace už se podle Vojtěchovského snažila zapojit i rektorka Univerzity Karlovy Milena Králíčková: „Říkala nám, že si uvědomuje neudržitelnost situace. Od paní rektorky máme příslib, že do zhruba dvou a půl let by chtěla sjednotit vnitřní mzdový předpis, aby v jednotlivých srovnatelných kategoriích byla jednotná mzdová třída.“
„Lidé by přestali odcházet z fakulty a univerzitní kariéra by se znovu stala přitažlivou. Akademici by si také nehledali vedlejší úvazky, tudíž by se mohli naplno věnovat svým studentům. V současném stavu jsou přetížení,“ vyjmenovává Vojtěchovský případné dopady navýšení mezd a doplňuje: „Do výběrových řízení už se skoro nikdo nechce přihlásit, když uchazeči vidí nabízené peníze.“
Odchody z fakult
Za olomouckou Univerzitu Palackého se do protestních akcí na konci března zapojila i doktorka Jana Jedličková. Už tehdy ovšem byla rozhodnutá, že z katedry divadelních a filmových studií, potažmo z celé univerzity odejde: „Osobně nevidím perspektivu. Kdybych ji viděla, tak bych zůstala nebo přešla na plný úvazek jinam. Z univerzit se odcházelo vždycky, ale nebylo zvykem, že lidí je tolik za tak krátký časový úsek. Je potřeba, aby se sešlo hodně faktorů, ty se neschází a nemyslím si, že se sejdou v blízké budoucnosti. A pak nám zbývá jenom dlouhodobý horizont a je otázka, kdo je ochoten na univerzitách obzvlášť z mladších a středních generací čekat deset, dvacet let, jestli budou dané obory adekvátně financovány.
„Mezitím utíká doba, kdy se můžete propojovat s lidmi v zahraničí,“ upozorňuje Jedličková a pokračuje: „Když na katederních poradách slýcháte, že vám vedoucí nemůže zaplatit výjezd na konferenci, což je součást vaší práce, ale že na ní jet musíte, právě protože to je součást vaší práce, tak si pak kladete otázku, kde na to vezmete, když se nevypisují žádné grantové žádosti. Konference v zahraničí prestižnějšího typu stojí obvykle kolem půlky vašeho měsíčního platu a někdy i víc. Romantická představa o učení na vysoké škole a jezdění na zahraniční konference se často nepotkává s ekonomickou realitou.“
„Bohužel občas přetrvává představa z devadesátých let, že když někdo působí v těchto oborech, tak si sedí v kavárně a přemýšlí, jak je svět kolem něj krásný a nic k tomu nepotřebuje. Ta situace se hodně změnila,“ popisuje Jedličková a doplňuje konkrétní oborové nároky: „V současnosti jde dopředu interdisciplinarita. Když se podíváme na humanitní a sociálně-vědní obory, tak je naprosto běžné, že IT je jejich nutnou součástí. Celospolečenský výzkum už nelze udělat bez použití nějaké digitální technologie. Často ale nemáme peníze, abychom si mohli kurz nebo software vůbec koupit.“
„Mladší a střední generace už začínají přemýšlet, jestli se jim vůbec působení v akademické sféře vyplatí. Obzvlášť když jde často o velmi inteligentní a schopné lidi, co nemají problém sehnat si zaměstnání jinde a většinou mnohonásobně lépe placené,“ všímá si Jedličková a uzavírá: „I já před rokem a půl došla k tomu, že bych si mohla v klidu najít jednu dobře placenou práci a nemusela bych dělat tři nebo čtyři hůře ohodnocené. Včetně toho, abych se nemusela bát, jestli zaplatím nájem.“ Jana Jedličková ale akademické prostředí neopouští úplně, na brněnské Masarykově univerzitě bude na půl úvazku učit předměty spjaté s online televizí a kulturními a kreativními průmysly, což na předchozím působišti vyučovat nemohla. Primární příjem ale aktuálně má jako testerka softwarů v jedné brněnské IT firmě.
Nová akademická krev?
Jarních pražských protestů se účastnila i doktorandka Klára Witzany Hutková, která se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na Ústavu anglofonních literatur a kultur věnuje výzkumu irského a antického divadla.
Budoucí akademička, kterou na doktorském studiu přitahovala kombinace výzkumu, vzdělávaní, cizích jazyků a literatury, hodnotí své dosavadní působení na fakultě: „Co do motivačního prostředí i zajímavé a pestré práce včetně množství příležitosti se má očekávání potvrdila. I na konci druhého ročníku jsem ale stále překvapená, jak jsem neustále ve stresu. Věděla jsem sice, že je především v humanitních oborech běžné najít si k doktorátu další práci, často i mimo obor, aby se člověk uživil, neuvědomovala jsem si ale, nakolik se tím tříští síly.“
V současnosti je na Filozofické fakultě UK nastaveno doktorandské stipendium na 10 500 korun měsíčně, doktorandi si ale sami platí zdravotní a sociální pojištění – jelikož ale většinou nemají pracovní smlouvu, tak se jim nezapočítávají roky práce k odchodu do důchodu. Další úvazky si proto hledají právě i kvůli sociálním jistotám.
Witzany Hutková dále popisuje obtíže kombinování doktorského studia a druhého úvazku: „Máme stále něco rozpracovaného, já teď třeba konferenční příspěvek. Ale dostanu se k tomu jen ve dnech, kdy nechodím do další práce, což je v mém případě knihovna, nebo po večerech po práci a samozřejmě o víkendu. Je hrozně těžké dlouhodobě produkovat inovativní práci, být kreativní a zároveň si načíst, co už v oboru existuje. Na evropské úrovni pak Češi zaostávají za těmi zahraničními kolegy, kteří se věnují pouze práci na doktorátů.“
Dále Wizany Hutková přemítá, co by zlepšilo lepší financování zmiňovaných oborů: „Prvotně by se zastavil odliv mozků z oboru, doktorandi by také ve větším počtu zvládali dokončit studium, a to v řádném termínu čtyř let. Dlouhodobě bychom pak udrželi vysokou úroveň výzkumu a vzdělávaní, kterou se mnoho fakult a ústavů může stále dosud pyšnit. V opačném případě dojde nevyhnutelně k úpadku, ze kterého se bude těžké celospolečensky vzpamatovat.“
Hodina pravdy připravuje na září akce, které by ještě mohly ovlivnit jednání o státním rozpočtu, který se bude schvalovat rovněž v září. Charakter akcí organizátoři zatím zvažují, hovoří se ale i o stávce. Další měsíce napoví, jestli se humanitním a společenským oborům na tuzemských univerzitách začne blýskat na lepší časy.
