Vydat se po více než sto letech po stopách svého dědečka, který bojoval na frontách první světové války? Proč ne. Na vlastní oči pak uvidíte, jak čeští váleční zajatci nuceně osídlovali pouště Střední Asie. Málo se ví, že na 12 tisíc z nich útrapy nepřežilo a v tamní zemi odpočívají dodnes. Několik málo nadšenců se snaží, aby na ně zůstala alespoň nějaká památka. A to nejen tam, ale na všech bitevních polích minulých válek.
N a malém kopci nad přístavem Fort Ševčenko jsou ještě docela zřetelné ruiny domů. Je to památka na pevnost ze začátku 18. století, která vystřídala několik názvů. Od roku 1857 se jmenovala Fort Alexandrovskij, v roce 1939 ji přejmenovali na Fort Ševčenko, podle slavného ukrajinského básníka, který tu strávil v polovině 19. století sedm let ve vyhnanství. To napovídá, že o žádné výletní místo zrovna nepůjde.
Přístav Fort Ševčenko leží na pobřeží Kaspického moře v dnešním Kazachstánu, jeho modrá hladina se z vyvýšené pevnosti rozprostírá až kamsi do dáli, za níž jsou kalmycké stepi a Kavkaz. Na našem břehu ale moře volně přechází v poušť, jež se táhne tisíce kilometrů daleko, přes vyschlé Aralské moře až kamsi do zelené doliny řeky Syrdarje a k metropoli dnešního Uzbekistánu Taškentu.
Slunce žhne a od moře fouká. Je to kombinace, která spolu s pouští nutí místní nosit na obličeji kukly s otvory pro oči, jinak hrozí nepříjemné spálení obličeje. Na vršku není stín, není se kam schovat. Pro nás Čechy ale mají ruiny svou hodnotu – v carských dobách to bývala trestanecká kolonie, kam za první světové války umisťovali válečné zajatce. Jeden z nich, Bohumil Sojka, napsal po válce životopisnou knihu, kde vzpomíná na ubíjející klima, hlad a těžkou práci při výstavbě silnic z drceného kamene, jež tu zajatci zanechali jako památku na svou přítomnost ještě desítky let poté, než byly vyasfaltovány.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
