„Pohni se,“ kopne muž ležící krávu těsně vedle nalitého vemena s krvavými struky. Když jen zahrabe kopyty po betonu, kopne ji znovu. Pak se zasměje. „Hejbni sebou,“ trefí se pro změnu do zadní nohy. Teď sebou kráva cukne a začne se zvedat. Zadní nohu za sebou vleče, má ji nad kopytem vytočenou v nepřirozeném úhlu.
Je páteční poledne, venku svítí slunce, to ale tyhle krávy nevidí. Stejně jako nedohlédnou na zelenou trávu s pampeliškami, která kravíny obklopuje; je zjevné, že sem nechodí, jde o trávník bez plotu či ohradníku.
Celý život tráví mezi železnými mřížemi na betonu v hale. Uzavřeným vybetonovaným koridorem jsou pravidelně hnány do další budovy, kde je podojí, a pak zase zpět. Výjimku tvoří transport na jatka, když už jsou takzvaně vydojené.
O pár set metrů dál bečí telata. Každé je zavřeno v samostatné kleci. Krav jsou stovky, telat desítky. Zaměstnance napočítáme tři.
Tak vypadá jeden z několika kravínů, které jsem v posledních týdnech navštívila. Upřímně – splývají mi. Vypadají se vším všudy jako přes kopírák. Včetně přístupu zaměstnanců.
Stájníkovi je zjevně úplně jedno, že vidíme, jak se ke kravám chová. Směje se, a když myslí, že už je mimo záběr fotoaparátu, znovu krávy, které se rezignovaně potichu šourají z jedné betonové kóje do druhé, bije a nadává jim.
Co nemá nikdo vidět
Češi patří mezi národy s vysokým podílem živočišných produktů v jídelníčku – od masa přes mléčné výrobky po vejce. V roce 2020 zkonzumoval průměrný Čech 84 kilogramů masa, v roce 1936 to bylo o polovinu méně. V minulém čtvrtstoletí v Česku výrazně rostla spotřeba hlavně drůbežího a mléčných výrobků. Tomu také odpovídají čísla hospodářských zvířat.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
