I když se o tom příliš nemluví a stereotypně se bezdomovectví přisuzuje spíš mužům, na ulici a bez prostředků se ocitá i mnoho žen. Pro veřejnost jsou často neviditelné. Projekt Kuchařky bez domova jim dává šanci zvednout se ze dna.
„Na ulici jsem skončila po rozchodu, z nešťastný lásky po dvanácti letech,“ krájí Helča zeleninu.
Bez domova se ocitla před dvěma lety. Od té doby se snaží postavit zpět na vlastní nohy.
Jsme v Jídelně Kuchařek bez domova, sociálním podniku, který dává šanci ženám, co se ocitly v těžké situaci. Tady mají možnost znovu získat nejen práci, ale i sílu, (sebe)důvěru a možnost vrátit se do normálního života.
Na první pohled by na kuchařkách nikdo nepoznal, že nemají kde bydlet. Pracují s jídlem, jsou tedy čisté, zdravé (samozřejmě mají příslušná lékařská potvrzení) a baví je vařit. Kromě toho mají společnou ještě jednu věc, která není viditelná hned a již si přečtete jen v jejich očích, pokud se jim do nich podíváte: zvláštní směsici síly a tvrdosti. K tomu, aby člověk skončil na ulici, totiž někdy bohužel stačí velmi málo. Přežít ale naopak stojí hodně.
Pád do pekla
Podle Platformy pro sociální bydlení je v bytové nouzi přes šedesát tisíc domácností, v azylových domech nachází útočiště zhruba pět a půl tisíce lidí, v ubytovnách až osmnáct tisíc. Zcela bez střechy nad hlavou přežívá téměř sedmnáct tisíc lidí. Statistiky jsou často ale nepřesné a navzdory zažitému stereotypu, že na ulici končí většinou muži ve středním věku, se bez střechy nad hlavou nebo důstojného bydlení v nemalém počtu ocitají i ženy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
