„V šestnácti jsem byl schopný člověku ležícímu na zemi skákat po hlavě… Jiného jsem pěstí srazil k zemi tak, že musel na operaci kvůli krvácení do mozku… Udivovalo mě, co všechno policajti věděli, třeba i to, že jsem nabízel k prodeji samopal… Začal jsem znovu fetovat a krást… Jednou jeden vězeň uřízl druhému vězni na záchodě malým nožem hlavu, přinesl ji na celu, položil na stůl a řekl, ať mu uděláme kafe.“
„Chtěl jsem se zabít, ale neměl jsem k tomu sílu. Neznal jsem nic než bití, nadávky, boj o přežití, o jídlo, o peníze, o drogu. Nikdy mě nenapadlo pracovat, kradl jsem, kšeftoval, prodával drogy, byl jsem agresívní, závislý na drogách, pornografii, automatech. Odmalička jsem byl po ústavech, pasťácích a pak kriminálech. Ze své agresivity a síly jsem udělal přednost. Býval jsem často na oddílech kápo, takzvaný barákový. Ostatní vězni přede mnou měli respekt. Neměl jsem nikdy problém s Romy ani s Rusy, když jsem s nimi seděl. Ale… nakonec jsem nechtěl dál žít. Teď už vím, že to byl boj zla a dobra. Protože tak to je. Za mnoha našimi špatnými rozhodnutími a chováním je zlo, není to zlo v nás, ale podlehneme svodům většího zla, jsme jeho nástroji. Stejně tak ale může být člověk nástrojem dobra… Já byl odmala i kvůli tomu, v čem jsem vyrůstal, zvyklý poslouchat zlo. Dělal jsem špatné věci a věděl jsem to, ale… proč bych je nedělal, když je kolem mě dělali všichni? Tehdy v tom vězení mi právě hlas zla pořád říkal: Jsi k ničemu, špína, tvůj život nemá žádnou cenu. Já mu věřil, i proto jsem to chtěl opravdu skončit. Ale byl tam i druhý hlas, celou dobu, slabší, ale byl tam. Dnes vím, že patřil Bohu. A dával mi naději. Nakonec jsem ho vyslyšel.“ Pavel Kadaši (42) sedí ve své kanceláři organizace Naděje v Jablonci nad Nisou, kde působí jako terénní pracovník.
Za ním na nástěnce jsou přišpendlené kromě rad, jak pracovat s bezdomovci, adres azylových domů a vizitek různých policistů a help linek také svaté obrázky.
Obrácený hříšník
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
