nahoru

Šilhání po bodu aneb Dobová reportáž ze zápasu, kde Slavia prohrála s Arsenalem 0:7

Milan Tesař8. dubna 2021 • 10:40
Šilhání po bodu aneb Dobová reportáž ze zápasu, kde Slavia prohrála s Arsenalem 0:7
foto: ČTK/AP/Kirsty Wigglesworth

Fotbalová Slavia zažívá v posledních letech krásné časy. Po druhé za poslední tři roky je ve čtvrtfinále Evropské ligy, kde ji čeká legendární tým Arsenal FC, se kterým se v Londýně utkají 8. dubna a o týden později pak při odvetě v Praze. Při této příležitosti zveřejňujeme dobovou reportáž Reflexu, při které vyrazil Milan Tesař do Londýna, kde sledoval zápas svého milovaného klubu ve skupině Ligy mistrů. Reportáž s názvem „Šilhání po bodu“ vyšla v roce 2007 a popisuje drtivou prohru Slavie očima skalního fanouška.

Pár historických realií k zápasu: Výkop se konal 23.10.2007 ve 20:45. Slavia drtivě prohrála 7:0. V základní sestavě Arsenalu chyběl Tomáš Rosický, na hriště se dostal až v 63. minutě. Góly stříleli F. Fabregas (2x), A. Hleb (2x), T. Walcott (2x) a N. Bendtner. Slavia nastoupila bez zraněného Šmicera v sestavě Vaniak - Krajčík, Suchý, Hubáček, Pudil - Šenkeřík, Tavares, Kalivoda, Švec, Ivana - Vlček. Trenérem byl tehdy Karel Jarolím, utkání sledovalo téměř 60 tisíc diváků. O 14 dní později hrála Slavia s Arsenalem doma 0:0.

Cestu vlakem z letiště Gatwick mi krátí Čapkova povídka Historie dirigenta Kaliny. Její hrdina přijede do Liverpoolu dirigovat místní orchestr, večer se prochází kolem řeky a nepozorován vyslechne dialog muže a ženy. Podle hudby jejich řeči vytuší, že chystají vraždu. Neznaje jediné anglické slovo, nedokáže své podezření sdělit policii. To je legrační, napadá mě: byl v kolébce kopané a tak blízko smrti. Chvilku mě ten protimluv bavil.

Když srdce patří fotbalovému klubu, jeho majitel není nikdy obyčejný turista. Jeho spokojenost nesouvisí s atraktivitou destinace a počasím. Madrid mu může být šedivým, smutným místem a Žilina země zaslíbená, město karnevalu. To podle výsledku; ani nejdražší verzí zájezdu vypraveného klubem si nepředplatíte ten přijatelný. A v tom je velká zrada. Vidím se během slzavé cesty ze Švýcarska, jak si na plátně tmy přehrávám největší tragédii od dob filmu Prožít si své peklo (jde o vraždu malé holčičky), jež mi pak jedenáct let psychicky bránila vyjet mimo Prahu za milovaným klubem. To trauma pominulo, až když jsem si vsugeroval, že hrozivých pět gólů od „kobylek“ z Curychu má stejnou vlastnost jako vražda. Na jedné oběti ji nelze provést dvakrát. To jsem si opravdu myslel …

PODZIMNÍ ŠTĚDRÝ DEN

Victoria Station, vystupováááát. Cestou do hotelu přemýšlím, jak asi dopadne Čapkův esej o bezmoci. Bezmoc je strašná, víme my, hrdí outsideři, již jsme se po tolika letech marného snažení ocitli v přepychovém světě prvotřídního fotbalu. Nám, dvěma a půl tisíci snivých dobrodruhů, se zítra večer splní sen, jehož se mnozí z nás nedožili. Zahrát si s londýnským Arsenalem v jeho domě. Každý máme jinak vysoký práh naděje. Já osobně jsem si přijel pro bod! Čistě pro pořádek, přijet si někam pro bod znamená šilhat po remíze čili koketovat s tím, že neprohrajete. Nepřející novináři psali, že něco takového by v souboji vršovického klubu s jedním z nejlepších mužstev světa hraničilo se zázrakem. Škarohlídi! Vždyť příznivci Slavie od postupu svého klubu do Ligy mistrů žmoulají v ústech slova jako „zázrak“ a „fantazie“ samozřejmě jako chleba – takže proč by po vánocích v srpnu, kdy jsme zardousili Ajax Amsterdam, nemohl přijít Štědrý den i v listopadu?

MALÍ RUŠTÍ IGNORANTI

Rád bych řekl, že hostel, v němž jsem se ubytoval, byl zařízen ve stylu art deco, ale neřeknu. Čas mu vtiskl přísně jednotný styl „out of order“, akorát, že ta pravda nevisela hned nad vchodem, ale na dveřích výtahu, nad elektrickými zásuvkami, na toaletách a tak dále. Kdyby ho znali bratři Coenové, natočili by Barton Fink tady. Na druhou stranu, k posteli za šestnáct liber pár kroků od Piccadilly nemůžete nádavkem čekat whirlpool a deník Sport do postele. Mně osobně strohé zařízení patrových železných paland s výhledem na rozvěšené pytle s cementem vyhovovalo. K životu hooligana patří protestantská prostota, která neodvádí myšlenky od mise, již na daném místě má. Luxus rozptyluje. Spojit pobyt s opulencí drahých restaurací by mi přišlo stejné nemravné, jako kdyby muslim jel do Mekky plně vybaveným karavanem. Stejně jsem se v sešívaném dresu v módních buticích na Regent Street necítil dobře. Děti ruských podnikatelů, kteří platili hotově z igelitek, zajásaly při pohledu na naši skupinu v Hemley´s, největším hračkářství světa, že do města přijel konečně cirkus, na jaký si ještě pamatují z domova, z Lužnik. Zajímá malé ignoranty, že v takovém dresu kopal Pepi Bican? Já si nádherný cestovní dres pořídil cestou na letiště v Praze na Pohořelci. Je to ta bicanovská verze, vzor 1938 s knoflíčky, límečkem a velkou červenou hvězdou, která značí velké bojovné srdce. Stál směšných šest set korun, ale je mnohem cennější, protože je čistý – myslím tím bez sponzora na hrudi a jména oblíbeného fotbalisty na ramenou. Nezávislost tohoto druhu je na místě, jelikož přízeň fanoušků fotbalových klubů je měňavá jako názory pražského primátora na architekturu. Tak například mít v tuto chvíli na prsou Volkswagen a na zádech jméno Horváth je kombinace hodná postiženého člověka, neboť německá automobilka od nás dávno zákeřně prchla (čili vzala si svých pět aut) a Pavel Horváth zradil a teď je sparťan a sysel.

KRÁJENÍ ŘÍZKU

Je dobré být hrdý a nezávislý. I proto jsem pohrdl nabídkou drbana, který mi před divadlem Dominium na Tottenham Road Court nabízel lístek na večerní představení muzikálu We Will Rock You za 55 liber. Já si píseň We Are the Champions poslechnu zdarma ve sluchátkách v mohutném obchodním domě Virgin. Zní tak nějak vznešeněji, nadějeplněji než obvykle a já úplně vidím tu Pudilovu dělovku, po níž se brankář Aluminia marně natahuje. Nevím, ale nějak cítím, že o tomhle zápase budou hráči vyprávět ještě svým vnukům. Jak říkám, přijeli jsme si pro bod! Program je nabitý. Odcházím na předem plánovanou návštěvu paní Zdenky Fantlové, která už Londýn „dobyla“. Ovšem až po předchozí neuvěřitelné životní pouti; po hrůze několika koncentračních táborů, takřka špionážní misi na zbolševizované české ambasádě ve Švédsku a vynuceném odchodu do Austrálie. Zdenka bydlí v Porchester Gate, na jehož dvoře se se svým velitelem, plukovníkem Františkem Moravcem, loučili hrdinové-parašutisté.

Když jdu kolem recepce, něco mě napadne a stanu se neviditelným. Na dvorku pak v tiché modlitbě vzpomenu na Gabčíka s Kubišem a ve skrytu duše i na těch jedenáct ušatců, protože i jejich výsadek bude dnes večer mimořádně těžký. Modlitba je krátká: „Dej, Marku Suchý, ať chytneš srnu Thea Walcotta, dej, Micky Tavarezi, ať mozku Arsenalu, tomu Španělákovi Francesku Fabregasovi, provedeš dokonalou lobotomii.“ V duchu fair play, pochopitelně. Toulám se Green Parkem, na botu se mi – poháněný větrem – nalepil dnešní The Independent. Na jeho zadní straně se skví fotka útočníka Standy Vlčka (familiárně mu říkáme kardinál Vlček) s popiskou – pozor na něj, svými góly vyřadil Ajax. Po cestičce proti mně jdou dva mládenci v našem dresu, jeden z nich se vleče o francouzských holích. Spiklenecky na sebe mrkáme. Chce se mi plakat. A pak že z mladých lidí vyvanulo vlastenectví. Odcházím a přemýšlím, co by se dalo ještě udělat pro dobrý výsledek, ale nic mě nenapadá. Ani největší fanouškovo srdce nedokáže strhnout všechno samo. Nakonec, nejsem hamižný, šilhám po bodu. Na druhou stranu ale, proč sníst řízek z poloviny, když leží na stole celý. Co by takovému zbabělému kompromisnictví řekli Gabčík s Kubišem? Kruci, vzpamatuj se, to jsi chlap? My tu vyhrajeme, ROZUMÍŠ?

Odpolední obřad oblékání parádních uniforem jsme v naší díře poblíž Piccadilly zakončili obřadným focením. Krev se nám vaří nedočkavostí a konečně máme pocit, že stát se může všechno. Vyrážíme! Do narvaného metra supícího na stanici Arsenal na severu Londýna vhodil někdo buďto smrtící sarin, zkažená vejce, anebo sebe samého, trpícího kumulovanou plynatostí. Jako hostující fanoušci si to nemůžeme vyložit jako akt předčasného vyhlášení války, jelikož ve vagónu je většina příznivců Arsenalu. Všichni máme stejnou barevnou kombinaci. Oni vědí, kam jedou, my ne! Když se ve tmě objeví rozzářené Emirates Stadium v čele s gigantickým znakem klubu, i vlažnější fanda pochopí, že právě našel svatý grál. Mohutný fanda domácích nás při focení přátelsky obejme tlapou ragbyového borce. Jeho obrovská dlaň je klidně položena na naší chvějící se nervozitě schované pod dresem. Jako by věděl víc než my. Když procházím úzkým vchodem do našeho sektoru v červeném hledišti, ostrý paprsek světla se po několika krocích změní v omračující panoramatický záběr fotbalového svatostánku, kde i z dvacáté šesté řady vidíte, jestli se rozhodčí ráno holil. Klubovou hymnu Arsenalu The Wonder of You z repertoáru Elvise Presleyho vystřídá znělka Ligy mistrů, borci nastupují a slavnostní napětí mi v mrazivém večeru nadulo všechny kapsy bundy, jako bych se ocitl v prudkém větru. Řeknu vám, není to nepříjemné.

ČERVENO-BÍLÉ SPLYNUTÍ

K zápasu jen krátce, referáty proběhly vším a probodaly mi srdce. Nelitovali ti, kdož se zalekli nelidské fronty před Muzeem Madame Tussaudové. Večer měli celých devadesát minut přece jenom možnost pozorovat na trávníku jedenáct voskových figurín, mezi nimiž běhali kanonýři (zejména Fabregas a Walcott) rychleji než smrt, která následuje po pádu ze sedmého patra. Lobotomie se nekonala. Nebyla to podívaná pro ultrakonzervativní typy. Jakmile jsme si zvykli na určitý stav a začali jím měřit míru blížící se ostudy, hned se zase změnil. 7:0! Nepočítaje muzikál Golem, byla to první kulturní akce, jejíž konec jsem si snažně přál bez ohledu na výši vstupenky. Fanoušci okolo mě byli v šoku jako po čím dál těžší autohavárii. Až v závěrečném finále se anglickým fanouškům (na rozdíl od fotbalistů) zželelo Čechů a uznale, z výšky svého stavu, tleskali jejich sympaticky donkichotskému povzbuzování. Díky stejné barevné kombinaci obou klubů došlo k nečekanému červeno-bílému splynutí obra s trpaslíkem. Nadešel čas jít se ožrat.

HRANICE VÍRY

Přes plachtu od pytle cementu, jíž je pokryté naše hotelové okno, se ráno sluníčko jen těžko dostává k tomu, polechtat mě na obličeji. Budí mě SMS. Jakýsi sparťan, člověk z druhé poloviny světa, mi píše SMS: „Přeju nádherné ráno. Tak šup do dresu a vzhůru na Tower.“ Ubožák. Ta ironie mě nepřekvapuje, ale já nejsem člověk, který by tak jako Petr zapřel Ježíše. Oblékám si dres, ještě páchne včerejším potem. Pohlédnu na sebe do zrcadla. Dnes je těžké za harmonií červené a bílé hledat smysl pro fair play, bojovnost a horoucí srdce, jak praví klubová mytologie. Pečlivě skládám dres na dno cestovní kabely.

Vzpomínám na fanouška, který si včera cestou ze stadiónu drhl barvu z pomalovaných tváří vášnivě jako znásilněná dívka. Pochopte, i my fanoušci jsme jenom lidé a hranice mezi srdcařem a úplným magorem je velice tenká. Pižmo potupy na nás beztak ulpí a nebude to rozhodně jenom proto, že sprcha v hotelu Out of Order je, přirozeně, mimo provoz. Ve vlaku na letiště Gatwick se vracím k Čapkově povídce, zvědav, jak skončí příběh dirigenta Kaliny. Skončil přesně, jak předpokládal – vraždou. Podobně jako on se cítím když létám přes sportovní stránky místních večerníků: „Murder: obětí Slavia“,„Slavia nebyla soupeř“, „Co to bylo?“, „Exhibice s trpaslíkem“ a jiné impertinence. Naštěstí dobře vím, že tentokrát o život nejde. Když ve Švejkovi vykřikl karbaník: „Sedm kulí jako v Sarajevu,“ šel do kriminálu. Fotbalisté budou za stejný přečin potrestáni rozborem u videa. Třeba se poučí z vlastních chyb. Fanouškovství je přece věčná naděje. Vždyť Nick Hornby napsal před dvaceti lety autobiografii o utrpení fanouška, jenž fandí klubu, který nikdy nic nevyhraje. Tím klubem byl Arsenal.





Diskuse ke článku