Unikátní velký rozhovor s trenérem fotbalového týmu SK Slavia Praha Jindřichem Trpišovským probíhal na prvním rakouském soustředění v Aigenu. Bavíme se o začátcích trénování, taktice či o tom, co je ve fotbale nejdůležitější. Řeč se stočí i na to, jak si Jindřich Trpišovský vybírá posily nebo kdy zjistil, že do týmu potřebuje Nica Stancia. A jak velký příběh ještě napíše Tomáš Souček. Podívejte se na celý rozhovor ve videu v úvodu článku.
S Jindřichem Trpišovského hovořím od chvíle, co se ve své kšiltovce postavil na lavičku Slavie. Sektor 129, kam mám permanentku, je hned nad střídačkou a k trenérovi stojícímu u lajny to mám vzdušnou čarou nějakých deset metrů. Během zápasu na něj apeluju: Jindro, přehrávají nás ve středu pole, doplň to tam. Jindro, Yusuf dneska nemá den, pojďme ho stáhnout. Jindro, střídáme, Standa už je unavenej. A tak dále. Většinou k němu mluvím v duchu, nahlas vykřiknu, jen když mám pocit, že nám teče do bot.
Jo, a taky nám ze svého místa na hraně velkého vápna hlídám ofsajdovou lajnu, protože úroveň pomezních je v tomhle státě všelijaká. A křičím na hráče. Ovšem nikdy jim nenadávám, mívám pro ně pouze slova povzbuzení.
Tohle všechno jsem trenérovi řekl, abych se představil, když jsem se s ním konečně sešel tváří v tvář v Aigenu, kde Slavie byla na kondičním soustředění před novou sezonou. V barvách Reflexu jsem s ním přijel udělat interview. Jako správní kapitáni jsme si před zápasem vyměnili dárky. On mi dal podepsanou čepici, já jemu knihu Osudová přitažlivost, na níž jsem se před mnoha lety editorsky podílel. Obsahuje „milostné dopisy fotbalu“ od několika osobností – historiků, básníků, spisovatelů, herců a muzikantů.
Jaromír Nohavica v ní tvrdí, že “…kouzlo fotbalu je, že je stejně samozřejmý, jako že dýcháme. Nepotřebujete nic, ani se učit bruslit, ani jezdit pozadu. Hokej už je řemeslo, fotbal je přirozenost.“ Ten citát jsem použil jako startér našeho rozhovoru, během něhož jsem si uvědomil, že titul darované knihy nepasuje na nikoho víc než na trenéra Slavie. Nesetkal jsem se s nikým, kdo by fotbalu obětoval tolik: jako kluk byl schopen na chatě v Klánovicích trefovat šest hodin v kuse míčem stromy. Před dvaceti lety dělal po nocích provozního i barmana, a to jenom proto, aby přes den mohl trénovat dorostence. Šest let zpátky na Viktorce Žižkov nedostal víc než rok plat, přesto zůstal. Věděl, že šance vést druholigový tým už se nemusí opakovat.
Pokračování známe.
S veleúspěšným koučem, který Slavii dovedl ke dvěma titulům mistra republiky a v Evropě s ní trápil největší kluby světa, jako je Barcelona anebo Chelsea, jsme téměř dvě hodiny hovořili o zodpovědnosti, jakou trenér má v klubu s miliardovým rozpočtem, o tom, v jaké chvíli se mu definitivně zalíbil současný leader týmu Nicolae Stanciu, anebo co hráči nesmí dělat v kabině.
Odjížděli jsme spokojeni, stejně tak vypadal i Jindřich Trpišovský. A to ještě netušil, že mu vedení klubu pár dní po našem odjezdu zvedne plat.
