Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman. Trojice, která v polistopadové politice za sebou zanechala hlubokou stopu. Současně to byli lidé, kteří se při svém putování politickou krajinou nejenom často stýkali, ale také potýkali, což významně ovlivnilo směřování této země. Plynutí času nad mnohými jejich rozhodnutími, postoji, spojenectvími i ostrými střety rozprostřelo závoj většího či menšího zapomnění. Vede to k poněkud zploštělému obrazu těchto barvitých postav a jejich vzájemných vztahů. Následující pohled nesleduje pouze to, jak pojali své prezidentství, ale šířeji analyzuje jejich putování historií a politikou po listopadu 1989.
Pro Havla, Klause i Zemana byla v polistopadové kariéře důležitá nejenom síla jejich osobnosti, ale také okno příležitosti, které se pro ně otevřelo sametovým přelomem, a také minulost.
Havel, ústřední bod zrodu nové demokracie, jehož volba prezidentem definitivně stvrdila konec starého režimu, je nepředstavitelný bez renomé dramatika absurdního divadla a už od mladých let bojovného petičníka. Právě toto renomé mu umožnilo stát se hlavní tváří předlistopadové opozice, což podpořila aura člověka, který strávil několik let v komunistickém kriminále. Současně ale byl opozičník Havel intelektuál neuznávající zastupitelskou demokracii a politické strany, které v jeho očích byly anachronickým a škodlivým zlem. Jako lídr Občanského fóra obtiskl své představy do tohoto hlavního aktéra přechodu k demokracii v roce 1989. Štítivé nahlížení stran, které přes všechny své nectnosti jsou základním svorníkem demokratické politiky, zůstalo v Havlově myšlenkovém světě přítomné, i když v době svého prezidentství se o nich vyjadřoval mnohem obezřetněji než dříve.
Své československé prezidentství pojal Václav Havel jako dynamickou a impulzivní akci. Těžko šlo nabídnout vetší kontrast ve srovnání s šedivou a nemocnou poslední komunistickou hlavou státu Gustávem Husákem. Havel tím oživil zasutý étos a lesk masarykovské tradice. V době, kdy se pravidla politické hry teprve tvořila, se současně stal na vlně sympatií klíčovou postavou nového demokratického režimu a rozhodčím dobových sporů.
Avšak Havlova dominance stála na vratkých základech a brzy ji rozmetala měnící se politická realita, konkrétně hlavně ztráta opory v Občanském fóru a sesterské slovenské Veřejnosti proti násilí. První náznaky se projevily už v první polovině roku 1990 a pro jeho autoritu kritický zvrat pak přišel ke konci tohoto roku a v prvních měsících roku následujícího. Z kvasících sporů uvnitř Občanského fóra vyšel vítězně úspěšný budovatel image otce ekonomické transformace Václav Klaus.
Politické boje 90. Let
Stejně jako vzestup Havla i Klaus těžil z předlistopadové minulosti, konkrétně proslulosti experta a důležitého „importéra“ znalostí o tržní ekonomice do prostředí českých ekonomů. Havlova nechuť „míchat se“ agilně do sporů v Občanském fóru, jež svou podstatou fakticky představovaly boj o moc v politické straně, byla přitom jednou z hlavních příčin Klausova poměrně hladkého přetvoření fóra v novou ODS.
Ještě hůře dopadla prezidentova autorita ve slovenské části státu, kde se hlavním nástupcem Veřejnosti proti násilí stalo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) v čele s Vladimírem Mečiarem, který byl vůči Havlovi velmi nevraživě zaujatý. Příčinou byl Mečiarův podezřívavý stihomam mohutně zbytnělý při jeho zbavování funkce slovenského premiéra na jaře roku 1991. Za ony příslovečné nitky při jeho odvolání se mělo údajně tahat především z Pražského hradu. Mečiarova averze zablokovala Havlovo znovuzvolení v československém parlamentu v létě 1992 poté, co HZDS krátce předtím vyhrálo na Slovensku parlamentní volby. Je dobré dodat, že v pozadí přesunu Havla do politického vzduchoprázdna stálo i nezadržitelné vzdalování Čechů a Slováků. On sám k tomuto vzdalování některými chybami přispěl, ovšem změnit celkový směr nemohl.
Následovala Havlova rychlá rezignace na funkci československého prezidenta a tím i snahu o udržení tohoto státu. Téměř okamžitě se Havel přeorientoval na získání funkce českého prezidenta, což vyžadovalo potřebu domluvit se s Klausem, který jako předseda ve volbách vítězné ODS a nový premiér měl neopominutelné slovo. Lídr ODS se k věci postavil konstruktivně. Doceňoval přínos enormního Havlova mezinárodního kreditu pro nový stát. Zrodilo se politické manželství z rozumu, které umožnilo Havlův návrat na Pražský hrad, vytyčilo mantinely, jež zajistily vzájemné soužití, a neohrozilo výsadní postavení Klause v české politice.
Symbióza obou mužů přes občasné rozmíšky ovlivněné jejich rozdílným naturelem několik let fungovala a byla pro Česko prospěšná. Havlův nadšený entuziasmus pomohl směřování země na Západ včetně vstupu do NATO. Avšak stabilita vztahu Havla a Klause závisela na rozložení sil v české politice, které se zásadně změnilo parlamentními volbami roku 1996. Důsledkem voleb byla menšinová Klausova vláda, konec premiérova výsadního postavení a posílení Havlovi agility. Provázela to ostrá kritika z Pražského hradu cílící na Klause kvůli ekonomickým a politickým selháním, která pomohla dále oslabit jeho pozici. Rok 1997 vyplnila stupňující se vzájemná konfrontace zakončená rozpadem vlády.
Evergreenem, který nás od té doby s přestávkami provází dodnes, je přetlačování mezi Pražským hradem a Strakovou akademií, případně mezi prezidentem a lídry parlamentních stran. Znovu a znovu se hledají mantinely, co vlastně v české politice prezident může, a co už ne. Platilo to i za Havlova nástupce v dávném sídle českých králů, kterým se lehce ironicky s ohledem na popsanou situaci stal Václav Klaus, a ještě zásadněji pro podobu politického režimu za prezidentství Miloše Zemana.
Škodlivost přepjatých emocí
Zeman stejně jako Havel a Klaus vybudoval svůj politický kapitál na své předlistopadové známosti. V jeho případě byla základem tajuplně působící image prognostika, který v dobové fantazii, jen lehce nadneseně řečeno, měl křišťálovou koulí odhalující budoucnost. Prognostická image Zemanovi po různých peripetiích potyček s normalizačním režimem pomohla ke vstupu do dějin. Tento vstup se odehrál krátce před sametovým přelomem roku 1989, kdy v podmínkách kolabující cenzury pronikl do veřejného prostoru buřičským článkem v jednom populárním časopise a navazujícím kritickým protirežimním televizním vystoupením.
Po roce 1989 rozvíjel poutavý prognostik svou kariéru po jiné politické koleji než Havel a Klaus a stal se nepřehlédnutelným performerem československého parlamentu. Svou výřečnost a břitké bonmoty přitom Zeman čím dál častěji ostřil na Klausově občanské pravici a jejím lídrovi. Při hledání nového politického zázemí po konci Občanského fóra ho to přivedlo do sociální demokracie, ze které udělal hlavní hlas odporu proti ODS. Provázel to pozoruhodný přerod, kdy se profilem dosavadní sociální liberál Zeman, vzývající důležitost politického středu, tolerance a boje proti populismu, změnil v plebejského radikála. Tento přemet nezůstal v jeho cestě polistopadovou politikou ojedinělý. Příznačně se jedním z nejoblíbenějších Zemanových bonmotů časem stala slova „jen blbec nemění své názory“.
Předsednictví sociální demokracie v době, kdy byla v opozici, představovalo Zemanova nejlepší léta v české politice. I když se dají najít stíny, jako bylo podezřelé stranické financování, nepochybně v hodnocení nad vším převažuje jeho úspěšné vytažení sociální demokracie z politického suterénu. Přispěl k tomu i Havel, který už před volbami roku 1996 s jistou zdrženlivostí ale přece označil sociální demokraty za demokratickou sílu, jež nechce zemi vrátit do minulosti. V daný okamžik to rozhodně nebylo málo. V dobové atmosféře stále poznamenané vzpomínkami na bývalý komunistický režim, které i nekomunistickou levici nepříjemně zatěžovaly, tím Havel pomohl Zemanovi otevřít dveře do hlavního proudu české politiky. Ve vnímání muže na Pražském hradě se lídr sociální demokracie jevil jako užitečný „klacek“ na Klause.
Václav Havel v citlivém okamžiku po pádu Klausovi vlády na konci roku 1997 ve svém projevu v Rudolfinu naplno projevil svůj naturel, a ještě vyostřil velké emoce v probíhající vládní krizi. Jeho slova na jedné straně v sobě obsahovala velký kus pravdy včetně vystižení některých specifických povahových rysů „padlého“ premiéra. Na druhé straně to nemělo nic společného s úlohou prezidenta v parlamentním režimu, který má emoce a spory tlumit a ne vířit.
Rokem 1997 a zvláště rudolfinským projevem vykopaný příkop mezi Havlem a Klausem, stejně jako další osobní a programové rozpory uvnitř české politiky, sehrály velkou roli po předčasných parlamentních volbách roku 1998. Zeman v čele vítězné sociální demokracie tehdy vyřešil problém, jak zajistit pro svou menšinovou vládu oporu ve sněmovně, dohodou s Klausem a jeho ODS. Jedním ze zjevných důvodů, proč Klaus a Zeman tuto dohodu uzavřeli, byla snaha upozadit Havla. Tato takzvaná Opoziční smlouva je dodnes nejkontroverzněji vnímaným paktem české politiky a Havel ji ve svém morálním naladění považoval za hrozbu pro demokracii. Avšak v podmínkách roku 1998, kdy vytvoření většinové vlády byl obtížně řešitelný rébus, byla smlouva racionálním řešením. Současně to ale byl i koňský handl nedávných velkých politických protivníků.
Opoziční smlouva skutečně Havla na čtyři roky upozadila, ovšem rozhodně z něj neudělala bezvýznamnou figurku. Léta smlouvy provázelo vícero ostrých konfliktů včetně Havlova označení stávající situace v zemi za mafiánský kapitalismus. Velkým úskalím se pro oba tvůrce smlouvy přitom stalo její negativní vnímání veřejností. Zesílil ho fakt, že se v ní Klausova ODS zabydlela a politicky sebevražedně na ní lpěla až do parlamentních voleb roku 2002. Ovlivnilo to její slabý volební výsledek a vedlo ke konci Klause v čele strany.
Manažer vládních krizí a komunikační selhání
Při výběru Havlova nástupce na začátku roku 2003 tehdy ještě parlamentem bývalý předseda ODS proti původnímu převažujícímu očekávání uspěl. A to na rozdíl od Zemana, který kandidoval na první pohled z lepší výchozí pozice nedávného poměrně úspěšného premiéra, který vyvedl zemi z ekonomické recese. Důležitý přitom byl kontrast strategie Klause a Zemana. Zatímco první z nich dlouho před volbami dbal na úctyhodný prezidentský image, druhý kvůli hulvátské mluvě a nedomyšlenému vystupování občas působil jako politik třetí cenové skupiny. Ještě podstatnější bylo, že Klaus měl za sebou disciplinované a loajální občanské demokraty, naopak Zeman i u části „svých“ sociálních demokratů vzbuzoval odpor, což v nemalé míře souviselo s některými temnějšími zákoutími jeho vládnutí.
Avšak k prosazení Klause do prezidentské funkce rozhodně nevedla hladká cesta a uspěl až ve třetí prezidentské volbě. Potřeba získat širší podporu ho přiměly k pro něj netypickému obroušení ostrých názorových hran a konsensualitě, stejně jako slibu uměřeného prezidentského zasahování do politického dění jen v krizových a kritických okamžicích. Dá se debatovat, zda tuto uměřenost Klaus během svého výkonu funkce opravdu vždy dodržoval. Nicméně do určité míry ho jeho slib přece jen svazoval, což bylo patrné na řešení četných vládních krizí. Sice někdy přicházel s náročnými požadavky, které měly zabránit politickým řešením, jež si nepřál, nejproslulejší byl jeho požadavek na „101 nekomunistických podpisů“ poslanců s cílem vyloučit, aby se sociální demokracie dohodla na podpoře své vlády s komunisty. Avšak v praxi se druhý český prezident vyvaroval snahy prosazovat vlastní vlády bez dohody s parlamentní většinou a respektoval jisté hranice.
Klaus vědomě budoval vůči Havlovi protikladný obraz národně-konzervativního prezidentství, což propojil s útoky proti různým „ismům“, za všechny zmiňme alespoň homosexualismus či ekologismus. Nejdůležitější roli v jeho vytrvalé kampani měla kritika Evropské unie, která mnohdy zahrnovala racionální výhrady proti přehnanému tlaku na prohlubování evropské integrace. Faktem ale je, že velký euroskeptik obklopený přitakávajícím okolím se v průběhu času stále více radikalizoval, což jeho veřejnému obrazu neprospívalo. Ještě větší škody na Klausově důvěryhodnosti napáchala komunikační selhání spojená s viditelnou ztrátou dříve vynikajícího politického instinktu. Připomenout stačí ony pověstné vrcholky „ledovce“: komickou virální kauzu chilské pero, tedy „vypůjčení si“ protokolárního pera při návštěvě Chile, když přes zjevnou ničivost Klaus ignoroval nutnost omezit její nežádoucí účinky, a nepromyšlenou amnestii, jež „nadzdvihla“ značnou část země.
Krizi důvěry veřejnosti zažil ve svém posledním prezidentském období také Havel, i když v jeho případě důvody souvisela nejenom se způsobem výkonu funkce ale také s osobním životem a druhou manželkou Dagmar.
U Klause šlo ale o mnohem strmější pád popularity na konci jeho prezidentství, který nepříjemně zatížil jeho politický odkaz. Klausova postprezidentská aktivistická ofenzíva, jež v mnohém připomínala křižáckou výpravu, pak dospěla až k relativizaci rozdílů mezi západními demokraciemi a východními autokraciemi a k obhajobě ruského vidění světa. Jde o smutný obrázek člověka, který po roce 1989 významně přispěl k obnově české demokracie.
Od lidového prezidenta k veřejnému znemožnění
Miloš Zeman by se nikdy nestal prezidentem bez zavedení přímé volby. Při nepřímé prezidentské volbě parlamentem neměl po svém rozchodu se sociální demokracií šanci na zvolení. Nová podoba výběru hlavy státu ale zásadně oslabila vliv parlamentních stran a nabídla poutavému řečníkovi vynikající příležitost uplatnit své vlohy pro přesvědčování voličů. Zemanovi navíc nahrál na smeč překvapivý postup vicepremiéra a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga do druhého kola prezidentských voleb v lednu 2013. Mohl tak skvěle zúročit svou image lidového tribuna a bojovníka proti nepopulární pravicové vládě. Klausova slovní pomoc v kampani, splátka za Zemanovu podporu při předchozích nepřímých prezidentských volbách, kdy zajistil několika důležitých volitelských hlasů, byla ve srovnání s tím jen symbolickým příspěvkem.
Zemanův chytlavý slogan o prezidentovi „dolních deseti milionů“ rámoval zemitý a současně polarizující výkon funkce. Viditelně se tím vymkl z mnohem uměřenější linie obou svých předchůdců. Nový prezident to spojil ve svém prvním prezidentském období s velmi častými návštěvami regionů, jimiž svůj image blízkosti lidem ještě podtrhl. Nechybělo jeho tradiční využití pragmatických obratů vycházejících vstříc aktuálním náladám. K nejkurióznějším patřilo nadšené vyvěšování vlajky EU při nástupu na Pražský hrad zakrátko vystřídané hlasitým voláním o potřebě referenda o setrvání v tomto společenství.
Zeman ovšem při svém brkání na lidovou strunu ne vždy odhadl správnou míru vkusu a docenil důsledky svých činů. Jeho vulgarity nesoucí se éterem, příliš okaté podlézání nedemokratickým režimům nebo proud rozdávaných státních vyznamenání s někdy pochybnými adresáty, byly občas i pro některé sympatizanty za hranou. Zemanova důvěryhodnost v průzkumech veřejného mínění tak byla po většinu jeho prezidentství nižší než u obou jeho předchůdců, a také značně kolísavá.
Pro jeho srovnání s Havlem a Klausem je dále důležité jeho využití mandátu z přímé prezidentské volby. Zatímco jeho předchůdci při vládních krizích hledali řešení po dohodě s lídry parlamentních stran či alespoň jejich částí, Zeman se rozhodl s odvoláním na svůj mandát od voličů k průlomu do parlamentního režimu. Poprvé a nejvýrazněji ho provedl už několik měsíců po své inauguraci, kdy po pádu pravicové vlády instaloval v létě 2013 vlastní prezidentský kabinet vedený Jiřím Rusnokem. Průlom mířící k poloprezidentskému režimu ovšem ztroskotal na odporu poslanecké sněmovny. Zemanovo fiasko pak dovršil neúspěch jeho vlastní strany v předčasných parlamentních volbách a povolební kompromitace (takzvaná Lánská schůzka) s ním spřízněného křídla v sociální demokracii.
Druhou velkou deformaci parlamentní demokracie v Česku způsobilo Zemanovým vytrvalé prosazování Andreje Babiše do premiérské funkce po parlamentních volbách roku 2017. Lídr ANO narážel kvůli svým kontroverzím na problém, jak pro svou vládu získat partnery a zajistit si důvěru Poslanecké sněmovny. Jeho faktickou jedinou oporou vedle ANO byl právě Zeman, který – stejně jako v roce 2013 - velmi svévolně vyložil ústavní text. Česko kvůli tomu proplýtvalo půl roku vládní krizí, kterou ukončilo až vytvoření menšinové vlády ANO a sociální demokracie opřené ve sněmovně o komunisty. Babiš za to oplátkou poskytl podporu při Zemanově znovuzvolení v lednu 2018 a poté ještě několik let platil svou závislostí na prezidentovi.
Muž na Pražském hradě se projevil jako gurmán a své postavení si s chutí užil. Opakovaně se vměšoval do složení Babišova kabinetu, blokoval ministerské kandidáty nebo protahoval jejich výměnu. Nezapomněl přitom na minulost, tedy potupu při prezidentské volbě roku 2003. Svým chováním k ministerským kandidátům sociální demokracie přisypával sůl do ran této strany, která i tak prožívala hlubokou krizi.
Zemanovu agilitu ovšem v druhém prezidentském období částečně umenšil špatný zdravotní stav. Po začátku koronavirové krize na jaře 2020 se pak z veřejného prostoru téměř stáhl. Navíc třetí český prezident svým polarizujícím naturelem rozhodně nebyl uzpůsoben pro sjednocování lidí, což v této krizové situaci bylo potřeba. Jeho ztrátu veřejné důvěryhodnosti to ještě prohloubilo.
Přidala se k tomu rezignace na škody, které image hlavy státu působily zvláštní postavy v jeho okolí, konkrétně kancléř Vratislav Mynář a hlavní poradce Martin Nejedlý. Má to mimochodem zajímavou podobnost s koncem Klausova prezidentství, který podobně ignoroval nežádoucí účinky veřejného blouznění sobě blízkého Petra Hájka.
Miloše Zemana na konci jeho prezidentství dostihly důsledky jeho tradičního pragmatismu. Velký fanoušek vřelých vztahů s Ruskem se po ruském útoku na Ukrajinu začátkem roku 2022 dostal do prekérní situace, kterou přes noc vyřešil obratem o sto osmdesát stupňů. V převládající atmosféře těžko mohl reagovat jinak. Avšak zmatení řady příznivců bylo velké a mnozí z nich Zemanův obrat nestrávili. Mistr názorových přemetů své letité plutí na vlně nálad veřejnosti zakončil velkou havárií.
Prezidentské účty
Havel, Klaus a Zeman toho po sobě v naší historii zanechali mnoho. V předvečer dalších prezidentských voleb je dobré shrnout především jejich působení ve funkci hlavy státu.
Odkaz Václava Havla má své sporné aspekty, nejvýrazněji asi v přepjatém rovnítku mezi morálkou a politikou. Navíc pro rozlet entuziastického intelektuála byla politika v parlamentní demokracii, založená na rutinních procedurách a přízemních kompromisech politických stran, fádním světem, se kterým se nikdy zcela nesžil. Havlovi ale nejde upřít velké zásluhy při polistopadové obnově demokracie a připoutání Česka k Západu. Obojí se zpětně jeví důležitější než jiné položky jeho prezidentství.
Výkon funkce hlavy státu v podání Václava Klause zahrnoval silné i slabé momenty. V tomto textu zdůrazněná pozitivní role při vládních krizích, a naopak postupná ztráta politického instinktu, která poškodila jeho důvěryhodnost, nejsou pochopitelně jediné položky v hodnocení. Celkově nahlíženo nešlo o prezidenta, který by svým působením ve funkci zdeformoval českou demokracii nebo zásadně tlačil zemi mimo „vyjeté koleje“. Hyperaktivistická a zaměřením často podivná klausovská ofenzíva po jeho konci na Pražském hradě už na prezidentský účet nepatří.
Blamáž prezidentství Miloše Zemana v tváří v tvář ruské agresi vůči Ukrajině je výmluvným momentem při skládání účtů. Těžko se hledá významná pozitivní položka, která by se dala položit na misku vah oproti zjevným negativům deformace politického režimu a představ táhnoucích Česko na východ, jež naštěstí skončily fiaskem. Paradoxně přínosnější pro českou demokracii se jeví starší momenty jeho kariéry, ať už spojené s rokem 1989 nebo s předsednictvím sociální demokracie. I image prezidenta blízkého lidem se časem přetvořila spíše v karikaturu. Samozřejmě jakékoliv hodnocení výkonu prezidentské funkce je z povahy věci poněkud subjektivní. Nesporné ale je, že Zeman reprezentuje ve srovnání s oběma svými předchůdci výrazné prezidentské odklonění.
Autor působí na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Kromě jiného je autorem knihy „Hodný, zlý a ošklivý? Havel, Klaus a Zeman. Paralelní životopisy“
