Vidím spoustu zmaru a bídy, ale i naději. Šéf českých Lékařů bez hranic Pavel Gruber se snaží být optimista. Ve světě jsou velké katastrofy, o kterých se nemluví, jako je třeba další epidemie eboly, ale jeho organizaci se daří ukazovat lidem, že na ně svět nezapomněl. Mluví o poslání, kvůli kterému znovu zachraňují migranty ve Středozemním moři. I když ví, že na sebe přivolají útoky a možná přijdou i o dary.
Nemůžeme je nechat umírat, jenom sedět a koukat na tu tragédii, říká o zachraňování tonoucích lidí Gruber. Je to vůbec nejnebezpečnější trasa a uprchlíci vědí, že na ní dost možná zemřou. To, před čím utíkají, je ale podle Grubera ještě horší. V Libyi jsou totiž obchodováni jako otroci, mučeni, vystavováni sexuálnímu násilí. Je prý třeba lidi z detenčních center evakuovat, i do Evropy.
Gruber připouští, že se tam děje organizovaný zločin, na kterém někdo bohatne. Odmítá ale, že by mu záchrana migrantů na moři pomáhala, a může to prý doložit čísly. Lodě vyplouvají, i když tam nezachraňuje nikdo. Lékaři bez hranic přitom neřeší, jestli jde o uprchlíky nebo migranty a odkud pocházejí. Jsou to pro ně pacienti.
Naše hodnoty nemůžeme zrazovat jen proto, že to je nepopulární, zdůrazňuje Gruber. Jdou často proti většinové společnosti, ale tentokrát je to nové v tom, že ta společnost je jejich domovská. Naprostá většina aktivit Lékařů bez hranic přitom míří do zemí, odkud lidé utíkají. Gruber říká, že je neopustí ani na cestě, a dodává, že možnost žádat o ochranu a azyl nesmí zaniknout.
Na co je Pavel Gruber v rámci práce Lékařů bez hranic opravdu pyšný? Proč mu vyhrožoval český emigrant? Proč je migrace pořád tak silné politické téma? Skutečně čísla klesají? A je zachraňování tonoucích migrantů naše povinnost?
