Kde je ale hranice normálnosti? Hurdová sama přiznává, že ji často překračuje, tedy aspoň ve vnímání většiny. Třeba když jezdí bosa metrem. Tolerance ve společnosti k alternativním cestám se ale podle ní zlepšuje. Důležité přitom je umět odložit, co člověk nepotřebuje. Každodenní věci, které z něj můžou dělat „otroka“.
Život Hurdové poznamenala smrt jejího manžela, když čekala třetí dítě. Po ní si myslela, že se zbláznila. Cítila totiž neuvěřitelnou radost a zároveň smutek. Teď se na smrt dívá vlastně pozitivně a říká, že je krásná. Lidé by si podle Hurdové měli uvědomit vlastní smrtelnost a pustit ji do života. Strach z umírání je prý jenom naučený, může za něj „náboženství komunismu“ i konzumní způsob života. Smrt se prostě špatně prodává.
Hurdová jde po vlastní cestě i při výchově svých dětí. Dává jim v rozhodování velkou svobodu a zdůrazňuje, že klasická škola pro ně není. Je to údajně limitující a nepřirozené prostředí, kam rodiče děti jen odkládají. Podle Hurdové navíc zabíjí touhu se učit. Dodává ale, že v podstatě dělá na svých dětech takový pokus.
Nebojí se tedy o budoucnost svých dětí? Proč přirovnává nezdravé jídlo k drogám? Jak se podle Hurdové může člověk dostat do stavu, kdy vnímá smrt pozitivně? A nejsou její postoje až příliš ezoterické?
Další díly pořadu Prostor X můžete vidět zde >>>
