V reakci na kresbu čápa letícího s dotacemi do Čapího hnízda mu expremiér Andrej Babiš poslal zprávu: „S tímhle vtipem jste mě nasral, pane Kemel,“ vypráví karikaturista Miroslav Kemel a kvituje, že společenská poptávka po korektnosti, jakkoli se její mantinely posunuly, nezašla tak daleko, že by takový vtip nemohl vyjít. Uvědomuje si, že když někoho nakreslí, může se ho dotknout a je připraven nést následky. „Od toho máme svobodnou společnost, v krajních případech soud, aby rozhodl, kdo má pravdu, nebo jestli je to už za čarou,“ má jasno. Sám žádné žalobě nikdy nečelil, urážlivý humor nemá rád. „Mým motivem je pobavit sám sebe, a když se k tomu někdo přidá, je to výhra,“ říká s nadsázkou. Profesionálním kreslířem na volné noze je už 32 let.
Tohle sem netahej, to jsou takové Dikobrazí kresby, zrazovala malého Miroslava Kemela vedoucí výtvarného kroužku v pionýrském domě na pražském Jarově od další tvorby. Přitom právě kreslit pro legendární satirický týdeník bylo už tehdy jeho snem. „Když jsem se konečně odhodlal, že do Dikobrazu odnesu kresby, tak jsem tam chodil tři roky, než mi vzali první, to bylo na podzim v roce 89,“ vzpomíná karikaturista, kreslíř a písničkář. O dva roky později dostal prostor v Lidových novinách, a to byl začátek jeho novinářské kresby. „Prostoru v novinách bylo daleko víc, Lidové noviny začaly jako jediné noviny u nás vycházet s titulní kresbou. Místo titulní fotografie tam byla titulní kresba Vladimíra Jiránka. Nejdřív to dělal sám, potom se tam začal střídat s Pálkou a Renčínem. Myslím, že tam prošlo víc autorů, a já jsem pak byl jeden z nich. Začínal jsem jako kreslíř do křížovek, vyplňoval jsem je kresbou a potom jsem se přesunul na titulní stranu. Tenkrát v podstatě každé noviny měly nějakého svého kreslíře,“ vzpomíná na své profesní začátky.
Zredukovaný byl od té doby nejen mediální prostor věnovaný kresbám, ale i výrazové prostředky, které se používají v jejich popiscích. „Bylo to svobodnější, určitě, nebyl problém použít vulgární slovo, když to mělo význam. V humoru někdy to sprosté slovo cinkne a nelze ho nahradit ničím jiným, můžete říct ‚do prdele‘ a můžete to nahradit ‚do háje‘, ale to nikdy nevyzní, nebo ‚doprčic‘, to je slabota. Někde to prostě potřebujete takhle nazvat. Tenkrát s tím v novinách nebyl problém, dneska už to nejde, už by to v celostátním deníku neprošlo,“ připouští s vědomím toho, že devadesátky byly nezřízeně volnomyšlenkářské, zatímco dnešek je hnaný do opačné krajnosti.
„Mám pocit, že to kyvadlo se od té úplné svobody zase kýve na nějakou druhou stranu, do druhého extrému a je to v podstatě záležitost celého civilizovaného západního světa. Ale všimněte si, že najednou mají úspěch ti, kteří na to úplně kašlou a přijdou s nekorektním humorem jako Štěpán Kozub, a pro lidi je to potom osvobozující a smějou se. Neříkám, že mi přijde všechno geniální, ale líbí se mi ta korekce, takový to posouvání hranic, když to kyvadlo jde na jednu stranu, tak najednou se objeví někdo, kdo prostě to zase brzdí. Že si lidi uvědomí: Bacha, tohle už je moc. Můžu se zasmát svobodně tomuhle a neznamená to, že někomu chci ublížit,“ sdílí své přesvědčení.
Jak se v průběhu let měnila jeho kresba? Jak se coby novinový kreslíř staví k internetu? Má rád politiky? Jak jde dohromady jeho kreslířské solitérství s životem písničkáře? Nebo kdy mu do života vstoupila hudba a na kolik nástrojů umí pořádně hrát? Na tyto a další otázky odpovídal ve speciální sérii rozhovorů Prostor Meltingpot X natočené během festivalu Colours of Ostrava s humorem sobě vlastním karikaturista, kreslíř a písničkář Miroslav Kemel.
