Mírná většina společnosti si uvědomuje, že způsob, jakým stát fungoval v posledních letech, během kterých se pravidla rozpočtové odpovědnosti nejdřív rozvolnila a následně úplně vypnula, je neudržitelný. „Lid je v pohledu na rozpočet mnohem racionálnější a mnohem uměřenější než politická elita,“ říká ekonom Mojmír Hampl s tím, že právě v tom vidí obrovskou naději, že by se české ekonomice mohlo podařit vychýlit z trajektorie, která nás z hlediska fiskálního srovnání stále víc přibližuje jihu eurozóny. Jistý si není tím, zda si fakt, že máme problém, uvědomuje drtivá většina politiků. Je dokonce přesvědčen, že 60 až 70 % z nich žije ve třech typech rozpočtových iluzí, které jsou rovnoměrně rozprostřeny napříč politickým spektrem.
Přiznává, že jako makroekonom zažívá mimořádné časy, protože „poprvé žijeme v době, kdy si nejsme úplně stoprocentně jistí, jestli se strukturálně nemění způsob, jak nakládáme s veřejnými financemi, jestli se nemění na dlouho a velmi významně.“ Alarmující je skutečnost, že se rychle krátí čas, který zbývá na to, aby to nebyla změna k horšímu. Pravděpodobnost, že se tu ohromný státní dluh usadí nadlouho, je přitom velká. Dokonce mnohem větší, než že dlouhodobě přetrvá vysoká inflace. „Riziko, které dneska máme jako země, je, že v tom fiskálním pološeru už zůstaneme a že když v něm budeme třeba dvě volební období, dvakrát zažijeme výměnu vlády, a nic se v tom nebude dít, tak z toho už téměř nebude cesta zpět, bude to nový normál,“ vysvětluje Mojmír Hampl a věří, že poté, co závažnost situace pochopila značná část veřejnosti, vystřízliví i politici, kteří se zatím nechávají opájet třemi typy rozpočtových iluzí.
„První iluze znamená: Nic se neděje, můžeme takhle jet dál, všechno je v pohodě, tak jak jsme to auto nastartovali a jede tím jižním směrem, tak může jet dál, a ještě můžeme přidávat plyn. To je iluze největší opoziční strany. Největší vládní strana říká: Je s tím třeba něco dělat, ale když už jsme velmi snížili příjmy v minulosti, tak to snadno a velmi jednoduše vykrátíme snižováním výdajů. Myslím, že tohle je taky rozpočtová iluze, vidíme, že snadné krácení výdajů moc neexistuje. A potom je třetí iluze, kterou mají typicky odboráři nebo část sociální demokracie, kteří říkají: Všechno to bylo špatně s tím, že jsme podvázali příjmy, ale nevracejme to nazpátek, protože by to znamenalo, že bychom všem lidem museli zvedat daně. Najděme nějakého obětního beránka, na kterého to břemeno nápravy celé přeneseme, ideálně tak 1 % těch nejbohatších, anebo nějaké imaginární nadnárodní korporace. To je taky rozpočtová iluze, nesmysl, protože každý, kdo potom propočítává progresivní zdanění, tak zjistí, že těch lidí, kteří jsou tak bohatí, aby se na ně to břemeno dalo přenést, je prostě hrozně málo. Nevychází vám to, těch peněz nevyberete dost,“ upozorňuje předseda Národní rozpočtové rady a bývalý viceguvernér České národní banky.
Za podstatné považuje zdůraznit, že návrat na přijatelnou úroveň deficitu současnými úspornými opatřeními nekončí. „Konsolidační balíček je zkonstruován tak, že říká: S touto vládou to nekončí, je to na 2024, 2025, ale víme, že se stejně nevrátíme na ty pohodlné, udržitelné hladiny, a vyzývá kohokoliv, kdo by tady chtěl vládnout v budoucnu, aby se k tomu nějak postavil, aby řekl: My v tom buď chceme pokračovat, nebo to úplně zvrátit, nebo máme nějaký úplně jiný nápad. Myslím, že o tomhle se celkem logicky povede příští volební kampaň, protože zůstává s otazníkem, co bude dělat kdokoliv další,“ předesílá Hampl. Pokud má ozdravný plán veřejných financí hodnotit, k čemuž je často vyzýván, tak odpovídá: „Když si mám vybrat mezi ideálem, který je nedosažitelný, a něčím, co je dosažitelné a není to stoprocentní, tak beru tu druhou variantu. Já už vlastně při sledování toho politického provozu jsem nucen si vybírat ne mezi ideálním řešením a nějakým zavrženíhodným, ale mezi nějakým, nad kterým kroutím hlavou, a nějakým, nad kterým budu dvakrát víc kroutit hlavou,“ dodává.
O čem je v souvislosti s hospodařením státu potřeba se bavit primárně? Proč vláda slibovala, že sníží schodek rozpočtu pod 300 miliard korun, když to bylo od začátku nereálné, a je rozpočet jenom hrou s čísly? Proč nevygeneruje windfall tax tolik peněz, jak se původně předpokládalo, a kolik to nakonec bude? Nebo o čem měl bouřlivou výměnu názorů s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou? Na tyto a další otázky odpovídal ekonom Mojmír Hampl, předseda Národní rozpočtové rady a bývalý viceguvernér ČNB.
