nahoru

Před 50 lety byl odsouzen Charles Manson: Vůdce sekty, vrah, co nezabíjel, a miláček popkultury

Kryštof Pavelka19. dubna 2021 • 12:20

Charles Manson média fascinuje už od léta roku 1969, kdy na jeho příkaz několik zfanatizovaných mladých lidí brutálně zavraždilo osm osob, včetně herečky Sharon Tateové. V jeho osobě jako by se promítly všechny společenské konflikty Ameriky konce šedesátých let.

„Řekněte mi jednou větou: kdo jste?“ ptá se reportér muže ve vězeňském mundúru. Chlápek se šedivějícím hárem, bradkou a hákovým křížem vytetovaným uprostřed čela předvede několik grimas jako při hodině pantomimy a pak zašeptá: „Nikdo.“ – „Nejsem nikdo,“ pokračuje po odmlce. „Jsem tulák, pobuda, jsem nákladní vlak a měch vína. A taky břitva, když se ke mně dostaneš moc blízko.“

Je konec osmdesátých let a Charles Manson, člověk, který podle mnohých ukončil dva roky trvající kalifornské Léto lásky a svým způsobem i celou éru hippes, dává další z rozhovorů. U Mansona, odsouzeného na doživotí za sedm vražd prvního stupně, ačkoliv zřejmě nikdy nikoho nezabil, se média budou střídat až do začátku tisíciletí. Poté zájem o „nejnebezpečnějšího muže na světě“, jak jej v roce 1970 tituloval časopis Rolling Stone, přece jen opadá. Devátý opus Quenti­na Tarantina, situovaný právě do léta roku 1969 a točící se kolem masakru, který Mansona „proslavil“, zájem o něj nepochybně znovu rozvíří. Charles Manson i po ­smrti (zemřel v roce 2017) zůstává odvráceným symbolem desetiletí, jež navždy proměnilo kulturní a společenskou atmosféru celého Západu.

Roky za katrem

Manson se narodil roku 1934 ve státě Ohio. Biologického otce nikdy nepoznal, jeho matka, šestnáctiletá Kathleen Madoxová, se spíš než rodině věnovala pitkám s přáteli, a když bylo Mansonovi šest, byla odsouzena k pěti letům za krádež. Mansona následně vychovávali jeho strýc s tetou. S malým úspěchem. Od roku 1947 do poloviny šedesátých let strávil Manson většinu času v různých institucích: nejdříve v pasťácích a výchovných ústavech pro mládež, později ve věznicích. Když byl náhodou na svobodě, kradl auta, falšoval federální šeky, pásl prostitutky. V březnu roku 1967 byl propuštěn z vězení v kalifornském San Pedru, bylo mu dvaatřicet let. Polovinu této doby strávil za mřížemi. Během posledního pobytu za katrem se Manson seznámil s Alvinem Karpisem, proslulým gangsterem z dob ekonomické krize třicátých let, jenž ho naučil hrát na kytaru.

Na jaře 1967 se do Kalifornie, konkrétně do San Franciska, začínaly hrnout tisíce mladých lidí inspirovaných beatniky padesátých let. Tento proud měl ještě zesílit a stát se Létem lásky, jehož centrem byla čtvrť Haight-Ashbury. V Kalifornii právě startovala společenská revoluce. Rozšíří se daleko za hranice Spojených států. A Charles Manson a jeho věrní k ní za dva roky napíšou krvavý epilog.

Rozdělená země

Spojené státy konce šedesátých let (a s nimi většina zemí Západu) byly zemí s unikátní demografií a společenskou dynamikou. Téměř polovině z dvou set miliónů Američanů bylo méně než osmnáct let. Jejich otcové, příslušníci „největší generace“, dospěli za ekonomické krize, odešli do války, vyhráli ji a poté přebudovali Ameriku na supervelmoc. A se zděšením začali zjišťovat, že část nastupující generace nechce mít s americkým snem o domku na předměstí, chevroletu v garáži a paničkou za plotnou nic společného. Práva Afroameričanů, sexuální svoboda, nástup nových náboženství a filozofických směrů inspirovaných Východem – náhle se zdálo, že děti a rodiče se neshodnou snad na ničem.

Jih USA doslova hořel, v rozmezí pěti let zemřel násilnou smrtí nejprve prezident Kennedy (1963) a jeho bratr (1968), kandidát na prezidentský úřad. Celá země byla v pohybu, válka v dalekém Vietnamu neprobíhala podle představ. Vzrušená, svobodná a zároveň násilná atmosféra, generovala obrovské množství kreativity, jež někdy hraničila se šílenstvím. Najednou bylo tolik témat a nových idejí, o nichž bylo nutné mluvit, psát, skládat hudbu nebo točit filmy. Kalifornie se hemžila proroky a věrozvěsty, někdo kázal příchod věku Vodnáře, guruové rekrutovali nové ovečky a mantra Haré Kršna rezonovala ulicemi San Franciska. Charles Manson, charismatický kriminálník s prvotřídní vyřídilkou, do této atmosféry zaplul zcela přirozeně.

Zbav se sám sebe

Manson kolem sebe šířil auru svatého muže, či dokonce reinkarnace Ježíše Krista, a než léto 1967 skončilo, měl několik desítek učedníků, především mezi mladými ženami. Vesměs šlo o dcerky ze středostavovských rodin, které lákaly ideály hippies. Uvolněná atmosféra kalifornského tavicího kotle kultur a idejí také nahrávala nečekaným setkáním. Manson se na večírcích potkává s lidmi z filmového byznysu, a na jaře roku 1968 dokonce i s Dennisem Wilsonem, jedním ze zakladatelů tehdy už slavných Beach Boys. Manson zároveň soustavně buduje svůj kult a Rodina, jak si Charlieho věrní říkají, má zakrátko kolem sta členů. Vedle řadových následovníků existuje i cosi na způsob vnitřního kruhu, kde opět hrají prim mladé ženy. Jejich hlavním stanem je ranč George Spahna. Opuštěnou lokalitu, původně využívanou k natáčení béčkových filmů, zejména westernů, proměňuje Manson v jakýsi indoktrinační tábor. Klíčovou roli hrají halucinogeny, především LSD.

„Dali jsme si stovky a stovky tripů. Cílem bylo zbavit se svého já, zbavit se sám sebe,“ vzpomínala v interview z roku 1993 Leslie Van Houtenová, jedna ze členek vnitřního kruhu, na dění na Spahnově ranči. „Někdy jsme na tripu inscenovali scénu ukřižování. Bylo to velmi realistické. Na konci, když Charlieho coby Ježíše sejmuli z kříže, říkal nám: ,Umřel jsem za vás. Umřete i vy za mě?‘“ doplňuje ve stejném rozhovoru Patricia Krenwinkelová. Podle svědectví dalších členů Rodiny přitom Manson sám LSD konzumoval zřídkakdy nebo vůbec. Charlie s dámskou sekcí svého vnitřního kruhu manipuloval i pomocí sexu. „Hodně z nás mělo problémy se sebevědomím. Když se mnou Charlie spal, měla jsem pocit, že jsem krásná a milovaná,“ líčila Van Houtenová.

Helter Skelter

Dvaadvacátého listopadu roku 1968 vydávají Beatles Bílé album a příběh Mansona a jeho Rodiny spěje do finální, děsivé fáze. Okolo skladby Helter Skelter, špinavě, na Brouky nezvykle agresívně znějícího songu (ostatně podle hudebních historiků šlo o první krůček na cestě k pozdějšímu heavy metalu), buduje Charles Manson své bizarní učení. Helter Skelter a další písničky z Bílého alba v sobě měly nést zakódované proroctví o nadcházející globální rasové válce. Charlieho Rodina, jež jako jediná údajné skryté poselství správně interpretovala, se začala připravovat na blížící se soudný den.

Z obskurní komuny nasáklé kyselinou lysergovou se stává plnokrevný apokalyptický kult. Na jaře roku 1969 je evangelium podle Mansona hotové: Rodina ­uspíší příchod celosvětového „Helter Skelteru“ brutálními vraždami bohatých bělochů, jež budou fingovány coby dílo černošských radikálů. Následná odveta pak zažehne celoamerickou rasovou válku. Mansonovi následovníci měli vyhlazovací střet přečkat v tajném městě pod Údolím smrti, odtud povstat a převzít vládu nad novou Amerikou.

Mezi prvním červencem a devátým srpnem 1969 pozabíjeli příslušníci Mansonovy Rodiny osm (respektive devět) lidí. Vždy jednali na jeho příkaz. Oběti většinou usmrtili trýznivým způsobem, ve dvou případech napsali na stěny slova o „prasatech“, vždy krví zavražděných. Na vraždách se kromě několika mužů aktivně podílely i nejvěrnější Charlieho stoupenkyně. Bylo jim kolem dvaceti let. Ovšem teprve té předposlední – co do počtu obětí nejhorší – vraždě se dostalo masívního mediálního pokrytí. V luxusní rezidenci na ­Cielo Drive byla ubodána těhotná herečka Sharon Tateová, manželka režiséra Romana Polańského, a čtyři její přátelé. Tato zpráva obletěla svět. „Bylo tam všechno. Hipíci, celebrity, drogy, Hollywood. Atmosféra v Kalifornii se přes noc proměnila,“ popisuje efekt, který mělo měsíční řádění Mansonova kultu na náladu v Kalifornii, novinářka Linda Deutschová, jež o kauze Manson na konci šedesátých let psala pro Associated Press. Vlasatým hipíkům, kteří se přesunovali hlavně stopem, náhle nechtěl nikdo stavět, policie začala být mnohem nepřátelštější, San Francisco i Los Angeles ovládl strach a paranoia. Úřadům se podařilo spojit letní sérii vražd s Mansonovým kultem až v prosinci, nicméně do Vánoc 1969 byli všichni pachatelé ve vazbě. Kromě samotného Mansona to byli Tex Watson, Susan Atkinsová, Linda Kasabianová a Patricia Krenwinkelová, vykonavatelé vražd. Všem hrozil trest smrti. Šedesátá léta právě skončila. Doslova i metaforicky.

Konec věku Vodnáře

Soud s Mansonovou Rodinou vyvolal ve Spojených státech ohromný zájem a celému protestnímu hnutí zasadil ránu, z níž už se nikdy docela nevzpamatovalo. Ačkoli sám Manson se vlastně o ideály hippies nijak blíže nezajímal a využíval je jen natolik, pokud to vyhovovalo jeho záměrům, vnějškové znaky Mansonova kultu – dlouhé vlasy, užívání LSD, život v komuně a volná láska – však zcela splývaly s představou konzervativní části Ameriky o květinových dětech. Pro politiky a starší generaci šlo o potvrzení těch nejhorších obav. Hipíci jsou amorální, nebezpeční a veskrze zkažení. Všichni obvinění příslušníci Rodiny – vyjma Kasabianové, která u soudu fungovala jako korunní svědek – dostali trest smrti, jenž jim byl po změně zákonů zmírněn na doživotí. Tex Watson a Patricia Krenwinkelová jsou dodnes za mřížemi.

Z Mansona se stal popkulturní fenomén. Ve vězení se u něj v rámci rozhovorů vystřídalo několik špičkových amerických reportérů, jeho písně hráli třeba Guns’n’Roses, jeho příjmení si za umělecký pseudonym zvolil rocker Marilyn Manson. Tričko s Mansonovým portrétem a s nápisem Charlie Don’t Surf, odkazem na hlášku z filmu Apokalypsa, je dodnes populární módní artikl. Za Mansonovou, několik desetiletí trvající „popularitou“ lze částečně hledat mediální posedlost známými zločinci, jež je zejména v USA obzvláště silná. Právě tak významná je ovšem metaforická linie příběhu Charlese Mansona a jeho Rodiny. Totiž že šedesátá léta, utopický sen o svobodě, lásce a porozumění, nakonec nezvratně pošpinil egomaniakální a manipulativní zločinec. Přislíbený věk Vodnáře kvůli němu skončil dřív, než stačil začít.





Diskuse ke článku