Studentský Oscar pro Česko není náhoda. Proč FAMU vychovává skvělé animátory a nikdo o tom neví? | Reflex.cz
nahoru

Studentský Oscar pro Česko není náhoda. Proč FAMU vychovává skvělé animátory a nikdo o tom neví?

Vojtěch Rynda13. září 2019 • 15:10
Studentský Oscar pro Česko není náhoda. Proč FAMU vychovává skvělé animátory a nikdo o tom neví?
foto: Archív

Animovaný film Dcera režisérky DARII KASHCHEEVY získal studentského Oscara. Po dlouhých třiceti letech tak autorka navázala na úspěch Jana Svěráka a jeho Ropáků. Dcera pokračuje ve šňůře ocenění, mezi něž patří i hlavní Křišťálová cena v soutěži studentských filmů a cena dětské poroty za nejlepší studentský film na letošním ročníku prestižního festivalu animace ve francouzském Annecy. Není to ale jediný úspěch, kterým se mohou mladí tvůrci-animátoři z pražské FAMU pochlubit.

V rámci velkého úspěchu české animace vám zdarma zpřístupňujeme starší text Vojtěcha Ryndy o mladých českých animátorech z FAMU:

Doma i ve světě sbírají jednu cenu za druhou, a přesto o nich mnoho neslyšíme. Točí filmy různorodé laděním i použitou technikou, snímky morbidní, poetické, filozofující, frivolní i dětsky půvabné. Spojuje je jediné: pocházejí z produkce Katedry animované tvorby na FAMU. MLADÍ ČEŠTÍ FILMAŘI-ANIMÁTOŘI zkrátka vyvolávají svou tvorbou silné emoce. 

Snímek Spolu sami české filmařky Diany Cam Van Nguyen byl nedávno nominován na studentskou filmovou cenu Britské akademie (BAFTA). Ocitl se mezi devíti tituly vybranými z 550 filmů ze 125 škol v 38 zemích. Dva roky předtím se téže nominace dočkali Rybáři Báry Anny Stejskalové, v roce 2017 se Happy End taktéž českého tvůrce Jana Sasky dostal do užšího výběru na Oscary. Další snímky z letošního karlovarského výběru, pocházející z let 2016 až 2019, běžely v Cannes, na Berlinale, na klíčovém festivalu animace v Annecy a samozřejmě na tuzemském Anifilmu.

Obětované prázdniny

„Předchozí ročníky měly taky velmi úspěšné filmy,“ říká Diana Cam Van Nguyen. „Myslím, že nás spojuje určitý vkus, děláme aktuální věci. Troufám si tvrdit, že naše filmy jsou na stejné úrovni jako filmy zahraničních studentů.“ Podle Diany je příliš brzy mluvit o tvůrcích z několika posledních ročníků FAMU jako o určité generaci, režisérka se ale s kolegy shoduje na silném pocitu sounáležitosti a kamarádství. „Spíše bych mluvila o společenství, které se navzájem podporuje a drží si palce,“ potvrzuje režisérka Kateřina Karhánková. „Svoje Plody mraků bych nikdy nevytvořila bez kolegů, kteří mému filmu dobrovolně obětovali prázdniny.“

„Určité pouto existuje mezi všemi animátory,“ potvrzuje Bára Anna Stejskalová, autorka snímku Rybáři. „Všichni totiž procházíme procesem, kdy je člověk zavřený několik měsíců někde o samotě s mravenčí prací, jež často vypadá, že nemá konce. Zároveň animace na FAMU funguje vskutku rodinně: studentů je nás docela málo a zároveň všichni tvoříme úplně jinak, takže jsme si navzájem inspirací. Neřekla bych, že se zásadně lišíme od předchozích generací. Všem šlo o to, dělat animované filmy co nejlépe. My jen máme to štěstí, že teď lze snáze dosáhnout na finanční pomoc a že se naše filmy dostávají k většímu počtu diváků.“

Souhlasí i Tereza Kovandová, ­autorka filmu Krvavé pohádky, jež vidí velký posun oproti minulosti v tom, že se FAMU začala aktivně starat o festivalová uvedení. „Na škole vždycky vznikaly skvělé filmy, ale byly jen málo k vidění,“ vysvětluje. Nesmírně chválí referentku FAMU pro zahraniční styky a PR Alexandru Hroncovou, která má propagaci školní produkce na starost. „Máme štěstí, že se o filmy takhle stará. I díky ní se o nich víc mluví a píše a taky víc získávají ceny.“

Osvícení kreativní producenti

Dalším relativně novým faktorem je činnost osvícených producentů, kteří dokážou zařídit koprodukci mezi FAMU a jinými subjekty a zařídit podporu institucí (Státní fond kinematografie, Visegrad Animation Forum a další). Na úspěších Happy Endu tak má velký podíl producentka Kamila Dohnalová, snímek Pouštět draka režiséra Martina Smatany by zase nebyl tak úspěšný bez producenta Petra Badače. FAMU k větší dravosti filmařů přispívá i zaváděním nových předmětů. „Už několik let třeba běží seminář pitchingu,“ zmiňuje předmět umění zaujmout producenty Daria Kashcheeva, jež natočila film Dcera. „Naši pedagogové Martin Vandas nebo Anna Vášová nás na něm motivují k hledání koprodukcí, profesionálnímu přístupu...“ Dcera, natočená právě ve spolupráci s MAUR Filmem Martina Vandase, byla letos zároveň se Spolu sami a Pouštět draka uvedena na největším festivalu animovaných filmů ve francouzském Annecy. Tam letos v červnu získala režisérka Daria Kashcheeva za film Dcera hlavní Křišťálovou cenu v soutěži studentských filmů i cenu dětské poroty za nejlepší studetský film. Tatáž porota ocenila jako nejlepší dětský film snímek Martina Smatany Pouštět draka. 

Motivující prostředí je jedna z věcí, kterou si na škole mladí tvůrci pochvalují obecně. „Když vidím, jaké skvělé věci točí moji spolužáci, nutí mě to snažit se taky udělat co nejlepší možný film,“ říká Bára Halířová, podepsaná pod snímkem Schovka. „A podporujeme se i tím, že se před sebou nebojíme mluvit a dáváme si navzájem zpětnou vazbu.“

Láska, co smrtí dohodíš

Martin Smatana zároveň zdůrazňuje, že se animátoři liší hlavně od sebe navzájem svými rukopisy. „V jednom bloku tak bude ve Varech k vidění pestrá škála úplně odlišných krátkých filmů,“ říká. „Některý je pro děti, jiný pro dospělé, jsou tam filmy loutkové, kreslené, bez mluveného slova i s ním...“ Přesto lze říct, že kolekci spojují těžká a komplexní témata: vztahy mezi rodiči a dětmi, stárnutí, smrt či autenticita života. „Ale to se týká i zahraničních animovaných filmů, že jsou obecně temnější než dřív, to není jen u nás,“ říká Diana. „Dříve totiž nebyla animace pro dospělé tak exponovaná jako teď,“ dodává Bára Anna. „Dnes ji může vidět daleko víc lidí, které třeba překvapí, že animace nejsou jen pohádky pro děti. Temná stránka v ní byla vždycky, třeba Švankmajerovy filmy jsou daleko drsnější než ty naše.“

Třeba právě Rybáři Báry Anny Stejskalové jsou poměrně náročnou filozofující podívanou. Rybář, jenž v ní vyloví kostlivce, se od traumatického zážitku pokusí utéct k zábavě na blikajících monitorech a displejích. Čelit skutečnosti ho ale donutí mimo jiné obří ruka, odkazující ke slavnému snímku Ruka Jiřího Trnky. „I v mém filmu je ruka symbolem moci, je to ovšem moc technologií a internetu, kterým se občas jako loutky oddáváme a odmítáme vidět vše špatné jak na okolním světě, tak na sobě samých,“ říká Bára Anna, jež v Rybářích loutkovou technologii, využitou takto i metaforicky, doplňuje vyřezávanými hlavami, silikonem a dalšími materiály. Autorka, kterou inspirují i dokumentární filmy, fotografie Gregoryho Crewdsona, malby Jiřího Bolfa či vlastní milostné trable, se k Trnkovi odkazuje také na svém dalším snímku, Love Is Just a Death Away; květinové kompozice ze Snu noci svatojánské nicméně převádí do prostředí skládky.

Spolu sami Diany Cam Van Nguyen jsou filmem na pomezí animace, experimentu a dokumentu; jednu z cen ostatně získal na přehlídce dokumentů v Jihlavě. Režisérka v něm zpracovává výpovědi mladých lidí, kteří přišli o jednoho z rodičů. „Reakce diváků je většinou podobná,“ srovnává filmařka ohlasy z festivalů. „Přijde jim to silné a dojemné, někteří brečí. Nejvíc si cením toho, když mi lidé, kteří prošli podobnou zkušeností, říkají, že jsem to téma zpracovala dobře.“

O zraněném ptáčeti

Mnohem odlehčeněji se smrti věnují snímky Happy End Jana Sasky a Krvavé pohádky Terezy Kovandové. První z nich je morbidní venkovskou anekdotou, v níž se postupně vrší série brutálních nehod; součást vtipné pointy tvoří fakt, že je příběh vyprávěn od konce. Krvavé pohádky jsou pak „tarantinovsky“ drsným převyprávěním klasických příběhů o Popelce, Karkulce a dalších. Siluetová animace připomíná tvorbu Francouze Michela Ocelota nebo německé průkopnice této techniky Lotte Reinigerové, jíž ale Kovandová nechce srovnáním „špinit pověst“: „Ten můj film je prostě takovej sprostej,“ směje se.

Daria Kashcheeva v Dceři vypráví o komplikovaném vztahu mezi dívkou a jejím otcem, který kdysi narušilo nedorozumění nad zraněným ptáčetem. Film doplňuje loutkovou animaci překreslováním očí postav a těží také z extrémně malé hloubky ostrosti. „Vždy jsem obdivovala práci kameramanů se světlem, pohybem nebo právě s hloubkou ostrosti,“ říká autorka. „V Dceři jsem se snažila použít všechny prostředky k tomu, abych diváka co nejvíce přiblížila postavám. Proto jsem používala co nejvíc detailů a co nejmenší hloubku ostrosti, aby diváka nic nerušilo od emocí v mimice postav. Ze stejného důvodu jsem se rozhodla pro ruční kameru, která dává pocit, že žijeme a dýcháme spolu s postavami.“ V tom se Kascheeva inspirovala snímky natočenými podle manifestu Dogma 95, důležité jsou pro ni i filmy s atmosférou, v nichž se emoce předávají skrze symboly a metafory – třeba od Tarkovského.
Hranými filmy se při animaci inspiruje i Kateřina Karhánková. „Vzorem je pro mě režisérka Sofia Coppolová svou schopností tvořit spojením obrazu a zvuku nový, třetí vjem. Stejně tak se sem tam zamilovávám do filmů Jima Jarmusche,“ říká. „Za další vlivy považuju život kolem sebe, hodně čerpám z dětství a z toho, že se ráda nechám unést maličkostmi. Inspirují mě děti samotné a jejich pohled na svět, ale hlavně se snažím živit dítě v sobě. Líbí se mi prohlížení knížek pro děti v knihkupectví. Inspiruje mě příroda a její neuvěřitelná dokonalost, jež mě nepřestává udivovat. Obecně se ráda ,divím‘.“

Pro Plody mraků Karhánková zvolila techniku ploškové animace kombinovanou s lyrickými akvarely Alžběty Skálové. Film vstřícný i k nejmenším divákům vypráví o roztomilých chlupatých bytostech, jež se na lesní mýtině živí zářivými plody přicházejícími zdánlivě z nebes. Až období hladu přiměje nejodvážnějšího z „medvídků“ překonat strach, vydat se do lesa a pomoct tak sobě i ostatním.
„Z animace třeba Peter Millard a Igor Kovalyov, z hraného filmu David Lynch a Jorgos Lanthimos. Ve výtvarném umění mám moc ráda Květu Pacovskou. No a všeobecně naivní umění, to bývá velká sranda. A vlastně mě inspiruje ještě takové obyčejné čučení a bloumání,“ vyjmenovává své zdroje Bára Halířová. „V tvorbě mívám tendenci splácat příliš mnoho věcí dohromady,“ přiznává o sobě. „Hlavní je neházet si klacky pod nohy a nekomplikovat vizuální stránku filmu, pokud na to nemám čas a peníze. Proto je ve Schovce pouze barevná linka podbarvená bílou a pěkně to funguje,“ říká o svém filmu. Schovka je kouzelně surreálnou podívanou o pětici sourozenců, kteří v rozlehlém domě hrají na schovávanou. Jeden z nich se „zatoulá“ do pendlovek, kde se z něj stane starý muž...

Jasnou linku, až jiránkovskou konturu, využívá i Jevgenij Těrpugov v posmutnělém Dni žen, vyprávějícím o tom, jak se dokáže odrazit ode dna žena, jež utekla od alkoholického manžela. A úplně jinou techniku má veselejší, byť melancholický Smatanův film Pouštět draka. Vítěz z festivalu ve Stuttgartu je stylizovaný pomocí látky a plsti. Ve světě barevných odstřižků a bavlnek spolu prožívají krásný vztah chlapec a jeho děda.

Pixarovky jsou jízda

Žádný z filmů nevyužívá ve velkém 3D počítačovou animaci, bez níž se neobejde produkce velkých animačních studií Pixar a Disney; tvůrci z FAMU se ale nad „pixarovky“ rozhodně nevyvyšují z pozice umělců. „Vždyť je super, že lidi pořád chodí na animaci! A Pixar někdy dělá fakt dobrý filmy! Člověk si je užije, je to jízda. To my jízdu moc neděláme,“ směje se Bára. „Pixarovky jsou dokonalé,“ přizvukuje Tereza. „Mně spíš vadí, že se je studia u nás a v okolních zemích snaží napodobovat. V těchhle podmínkách to ale není reálné.“

Filmaři se shodují, že jim digitální animace usnadňuje práci a že je díky ní animovaná tvorba dostupnějí. „Kdokoliv chce dnes začít s animací, může si k tomu doma hned sednout,“ říká Bára. „Počítačové programy jsou finančně dostupné.“ I kvůli obecně rozšířené víře v technologické možnosti ale animátoři narážejí na nepochopení okolí, co jim při výrobě jejich filmů tak dlouho trvá.

„Moji rodiče dlouho nechápali, co vlastně dělám,“ vzpomíná Diana. „Věděli, že na FAMU studuju animaci, ale moc tomu nerozuměli. Když se podívali na můj bakalářský film, řekli: A tohle jsi dělala dva roky?!“ Když se Tereza jako malá dozvěděla, jak animace funguje, zařekla se, že nikdy nebude kreslit čtyřiadvacet obrázků na vteřinu filmového času. „Ale je pak velká odměna pustit si výsledek a vidět, jak se postavy hýbou. To je vždycky úplně kouzelné,“ říká.

A Martin dodává: „Spousta věcí zůstává stejných jako před dvaceti lety. Pořád je potřeba napsat dobrý scénář. Ani za padesát let, myslím, nebudou existovat stroje, které by dokázaly napsat dobrý fungující příběh.“ Ty nejlepší z příběhů, jež v posledních letech vznikly na FAMU z lidské fantazie a které počítače pomohly jen dotvořit, poběží v Karlových Varech 29. června (Kinosál B), 3. července (Malý sál) a 5. července (Divadlo Husovka).

Vojtěch Rynda




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější