Holky do komiksu. Asi tak lze jednou větou vystihnout sborník Komiksodějky, na který si dívky a dámy vybraly pomocí crowdfundingu. Chtějí prorazit v prostředí, které je u nás bráno jako maskulinní. Ve světě je to, jak samy přiznávají, jinak. A tak to chtějí změnit i u nás.
Na zadních deskách zcela růžového sborníku Komiksodějky se píše Laydeez do Comics Praha. První skupina toho jména vznikla v Londýně a pochodeň feministického komiksového dění pak vzplála v dalších britských a amerických městech. V roce 2015 se přidala Praha. Každé hnutí potřebuje tváře, těmi českými jsou například Tereza Drahoňovská (1990) a Štěpánka Jislová (1992).
Grrlz českého komiksu
Tereza Drahoňovská se od roku 2006 zaměřuje na komiksovou publicistiku a pracuje v marketingové komunikaci. Štěpánka Jislová vystudovala ilustraci a komiks na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. S Pavlem Kosatíkem si střihla jeden díl z cyklu Češi (Mladá fronta) a její první sólové album se jmenuje Klášter nejsvětějšího srdce. Čtyři roky po založení české pobočky Laydeez do Comics (LDC) vydaly v nakladatelství Pointa první sborník, ve kterém sdružují jednadvacet mladých autorek, které se během tří let zúčastnily komiksových sympozií pořádaných LDC Praha.
Kniha je uvedena rozhovory s oběma autorkami, ale také s Toy_Box, Lelou Geislerovou, Lucií Lomovou a Renátou Fučíkovou, tedy ženami, které se v komiksu dokázaly prosadit i bez podpory zaštiťující organizace, a jsou tudíž tím, co můžeme nazývat vzory.
Růžová to musí být
Aby bylo vše vyfutrováno argumenty, komiksový badatel Tomáš Prokůpek dodal stať o ženách v komiksu v historii našich zemí již od 19. století. Celý úvod sborníku je nadmíru zajímavý a objevný. My se však vraťme k růžové obálce. Pokud o historii růžové nic nevíte, možná vás překvapí, že ještě v první polovině minulého století byla leckde vnímána jako barva bytostně klučičí. Růžová je příbuzná červené a obě představovaly bojovné barvy. Však je taky Gatsbymu ze slavného Fitzgeraldova románu vyčítáno, že nosí rváčské růžové sako. Dá se předpokládat, že autorky to vědí, a tudíž – i když je nota smířlivá – jde bez diskuse o dnes tolik populární souboj mezi mužským a ženským principem.
Je to zkrátka manifest
Co napsat o uveřejněných komiksech? Rozhodně se snaží vztyčit standartu. Rozhodně se snaží zařadit se do světového, nikoli jen českého komiksu – značná část je dokonce v angličtině. A rozhodně mají hodně rozkolísanou kvalitu. To se u manifestu, jakým Komiksodějky bez pochyb jsou, snese. Samostatně by ovšem obstála sotva polovina příspěvků. Talent by tu byl, ale zkušeností je pomálu – grrlz ostatně začínají na zelené louce a hledají své místo na poměrně malé komiksové české loučce.
Sama Štěpánka Jislová přiznává, že se snažila o začlenění do komiksové biosféry, ale už změnila názor (zřejmě po nedávném internetovém flamu, který odhalil docela zajímavou xenofobii ze strany milovníků superhrdinského komiksu vůči ostatním formám média a vyústil v založení skupiny Komiks je pro všechny na Facebooku). Holky prostě jedou na sebe.
Takže tu máme variace na témata Gender, Princezna a Žena 2.0. Z hlediska historického jde už dnes o zajímavý soubor. Snad Komiksodějky neskončí pouze jako hříčka v teoretických textech o komiksech v Česku na počátku 21. století.
