Na nejnovější filmové marvelovce je něco staromilsky uklidňujícího. Zatímco kmenově příbuzné snímky o Avengerech dosáhly dosavadního finále v podobě zdrcující kosmické sci-fi Avengers: Infinity War, jejíž vyústění divákům trhá srdce na kusy, film Ant-Man a Wasp si dál jede usměvavou klasiku o potrhlém miniaturním chlápkovi, který létá na mravencích, jako by se nechumelilo.
Už první film o Ant-Manovi se do kin před třemi lety vřítil trochu jako nečekaný vtip o hmyzu. V marvelovské blockbusterové epopeji tenkrát vrcholila druhá fáze, která po rozjuchané první fázi začala dávat hrdinům za uši; odstartoval ji Iron Man 3, jehož hlavní protagonista se plácal v posttraumatické stresové poruše galaktických rozměrů, a vrcholila zrelativizováním spasitelské role superhrdinů v devastujícím Avengers: Age of Ultron. Ant-Man se objevil na samém konci této fáze, ještě po druhých Avengerech s Ultronem – trochu jako veselý vtípek o hrdinovi s nejsrandovnější superschopností na světě, vyprávěný po bitvě ještě na bojišti plném potácejících se přeživších.
A fungovalo to! Superhrdina Ant-Man, který se umí zmenšovat (a čím je menší, tím je úměrně ke své velikosti silnější, sbohem, zákony o zachování hmoty a energie), ale i zvětšovat (což jej naopak vyčerpává až k padnutí, resp. zřícení se, tudíž na velikosti tu záleží v tom smyslu, že čím je to menší, tím je to lepší), si v následujícím startu třetí fáze Captain America: Občanská válka vydupal své místo v marvelovském superhrdinském megadramatu a definitivně nezůstal jen legrační vedlejší postavičkou, do níž si může kopnout každý, komu nevoní ten červený tečkovaný motýlek Ferdy Mravence. Epochálního souboje všech Avengerů s chodící galaktickou genocidou jménem Thanos se Ant-Man ale překvapivě nezúčastnil; místo toho se vrací ve filmu Ant-Man a Wasp, kde se zase zmenšuje, zvětšuje a skejtuje na náklaďáku... přičemž náklaďák je tím skejtem.
Jestli jsou Avengers: Infinity War mnohasvazkovým komiksovým crossoverem v tvrdé vazbě, který nenechá kámen na kameni, Ant-Man a Wasp je jednorázová, pestrobarevná komiksová sešitovka dobrých autorů, jaké člověk nacházel na regálu komiksových shopů v devadesátých letech. Příběh o tunelu, který umožňuje hrdinům putovat až do kvantové říše, je vybudován zcela bez okolků umným navěšením zábavných situací na prefabrikovanou kostru (máme vynález, jenže k němu potřebujeme součástku, a tu má jako na potvoru ohavný podrazácký překupník...), ale ty situace jsou vcelku zábavné a hlavně je táhnou ukrutně sympatičtí hlavní hrdinové v podání Paula Rudda a Evangeline Lilly, s nimiž člověk tráví čas rád (a přítomnost jejich jelimanského kamaráda Luise v podání Michaela Peñi dokáže alespoň tak nějak akceptovat). Podle nadšených ohlasů, jaké Ant-Man a Wasp posbíral od zámořské kritiky, marvelovský vesmír takovéhle podřazení a odfatalizování už nějakou chvíli potřeboval; zatímco v avengerských filmech už šlo poslední dobou výhradně o otázky života a masové smrti, v Ant-Manovi a Wasp jsou sázky mnohem, mnohem nižší.
Jsou dokonce tak nízké, že ve filmu v podstatě absentuje jednoznačný záporák (nepočítáme-li partu gaunerských prosťáčků, kteří se s ústředními protagonisty přetahují o výškovou budovu zmenšenou do velikosti kufříku, a jistou antagonistkou v podání Hannah John-Kamenové, která má svých problémů dost) a jediné, co se tu dá zachránit, je kolem a kolem rodinná pohoda několika různých rodin. Obdobně jako v aktuálním Deadpoolovi 2 se tu nakonec stěžejní konflikt netočí kolem pomsty, mamonu a podobných přežitých konceptů, ale jde spíše o spásu lidské duše... byť u toho asistuje obří mravenec hrající na bicí. Ant-Man a Wasp tak stejně jako původní Ant-Man zůstává roztomilým malým filmem, který člověku proletí hlavou jako moucha a místo emocionální spoušti po sobě zanechá matné pohlazení s pocitem, že se v kině ty dvě hodiny dělo něco hezkého.
Marvelovský svět je dostatečně temným místem pro život na to, aby si v něm obří mravenec hrající na bubny své místo na slunci vydupal.
Hodnocení: Tři mravenčí tykadla z pěti
Premiéra: 5. 7. 2018, Falcon
