Komiks „nováčka“ Mikuláše Podprockého Divočina na sebe v roce 2013 upozornil už tím, že šlo o první domácí komiksovou knihu, která byla publikována díky crowdfundingové kampani. Hotové dílo všechnu tu naději, kterou do něj spolu se svými penězi fanoušci vložili, rozhodně nezklamalo.
Divočina je excelentním příkladem toho, když se v jedné osobě snoubí talentovaný výtvarník i scenárista. Moc takových u nás nemáme. Dodejme ještě, že Mikuláš je sice Slovák, ale žije v Praze, kde se živí jako art director počítačové hry Kingdom Come: Deliverance. Která byla rovněž podpořena penězi fanoušků, ovšem tentokrát na Kickstarteru a v řádově vyšších částkách.
Vraťme se však k Divočině: jsme v budoucnosti a lidstvo se sestěhovalo do jednoho jediného města poté, co stačilo téměř vyrabovat pozemskou přírodu. Superměsto Bonanza je přísně hierarchické; vládci, neviditelní pro běžný lid, žijí v nejvyšších patrech, naopak dole u základů je pustina obývaná zvířaty. Právě na zvířata se příběh soustředí především, což je samo o sobě dost neobvyklé. Čtyřnozí hrdinové tu jsou mnohem zajímavější a lidštější než ti dvounozí, zvěří nazývaní „nevrčící“. Zvířata, vedená černým panterem, jsou inteligentní a osnují plány, jak se obtížného lidstva zbavit.
Kam s lidmi? Na jatka
Pod čarou příběhu se totiž přetahují dvě síly – řád, nastolený člověkem, a divočina, přirozená zvířatům. Již tak křehkou rovnováhu naruší vpád superšelmy, gigantického vlka, jejž matka příroda stvořila v posledním pokusu navrátit planetě divokost z doby před příchodem lidstva. Barvitý děj prvního svazku sleduje vpád tohoto netvora do města a marné snahy policejního inspektora Schwartzweise dostat se šelmě na kobylku.
Lidská civilizace je tu líčena jako změkčilý, dekadentní společenský útvar, jehož členové jsou většinu dne ztraceni kdesi ve virtuální realitě a skoro si krvavá jatka zaslouží. Čtenáře začne napadat, jestli zvířata stahující se k lidem a chystající pomstu nefigurují jako metaforičtí muslimští migranti, schopní převálcovat měkkou evropskou civilizaci. Autor ale tuto metaforu nijak neprohlubuje a zejména v druhém díle hraje výrazněji na ekologickou notu.
I Moebius, i Saudek, ale hlavně Podprocký
Druhý svazek Divočina II: Exodus, opět vydaný v nakladatelství Argo, má o více než sto stran více a je to už pěkný špalíček. Navíc v barvě, což dohromady vysvětluje dlouhou odmlku od prvního dílu. Více než v dílu prvním tady Podprocký prozrazuje svou silnou inspiraci komiksovým géniem Moebiem, ale občas i Kájou Saudkem. Nemluvě o citacích z historie malířství, kdy se nečekaně objevují odkazy na slavná díla Goyova. Autor s bravurou spojuje akční, téměř slasherový či goreový příběh s filozofickými klenbami. Je tu něco z Orwellovy Farmy zvířat, přičemž i v tomto komiksu osvobozená zvěř, najmě opice, opakuje historii lidstva se vší její tragikou. A to nemluvíme o motivu jakéhosi oidipovského komplexu, který vrhá na krvelačnou bestii plížící se megapolí nečekaně hluboké stíny, když ji provázejí výčitky spojené se smrtí matky u krvavého porodu.
Trocha bizáru, trocha suchého humoru
Děj místy trošku drhne, ne všechny scény jsou objevné nebo napínavé, ale stejně vás to hypnoticky dál nutí obracet stránky. Vyprávěno je to s espritem francouzských komiksů či Pátého elementu: trochu bizáru, trochu suchého humoru, plné kbelíky cynismu. Spousta dějových, a hlavně výtvarných detailů svědčí o nebývalé fantazii tvůrce. „Scénografie“ je naprosto špičková, prostředí je tu – právě jako u Moebia – stejně zajímavé jako postavy. Možná by jen pomohlo trochu méně slapstickové stylizace, méně výtvarného groteskna načerpaného možná z dětské četby Pifa.
Divočina vynáší česko-slovenský komiks na přinejmenším evropskou úroveň.
