Divočina je excelentním příkladem toho, když se v jedné osobě snoubí talentovaný výtvarník i scenárista. Moc takových u nás nemáme. Dodejme ještě, že Mikuláš je sice Slovák, ale žije v Praze, kde se živí jako art director počítačové hry Kingdom Come: Deliverance. Která byla rovněž podpořena penězi fanoušků, ovšem tentokrát na Kickstarteru a v řádově vyšších částkách.
Vraťme se však k Divočině: jsme v budoucnosti a lidstvo se sestěhovalo do jednoho jediného města poté, co stačilo téměř vyrabovat pozemskou přírodu. Superměsto Bonanza je přísně hierarchické; vládci, neviditelní pro běžný lid, žijí v nejvyšších patrech, naopak dole u základů je pustina obývaná zvířaty. Právě na zvířata se příběh soustředí především, což je samo o sobě dost neobvyklé. Čtyřnozí hrdinové tu jsou mnohem zajímavější a lidštější než ti dvounozí, zvěří nazývaní „nevrčící“. Zvířata, vedená černým panterem, jsou inteligentní a osnují plány, jak se obtížného lidstva zbavit.
Kam s lidmi? Na jatka
Pod čarou příběhu se totiž přetahují dvě síly – řád, nastolený člověkem, a divočina, přirozená zvířatům. Již tak křehkou rovnováhu naruší vpád superšelmy, gigantického vlka, jejž matka příroda stvořila v posledním pokusu navrátit planetě divokost z doby před příchodem lidstva. Barvitý děj prvního svazku sleduje vpád tohoto netvora do města a marné snahy policejního inspektora Schwartzweise dostat se šelmě na kobylku.
Lidská civilizace je tu líčena jako změkčilý, dekadentní společenský útvar, jehož členové jsou většinu dne ztraceni kdesi ve virtuální realitě a skoro si krvavá jatka zaslouží. Čtenáře začne napadat, jestli zvířata stahující se k lidem a chystající pomstu nefigurují jako metaforičtí muslimští migranti, schopní převálcovat měkkou evropskou civilizaci. Autor ale tuto metaforu nijak neprohlubuje a zejména v druhém díle hraje výrazněji na ekologickou notu.
I Moebius, i Saudek, ale hlavně Podprocký
Druhý svazek Divočina II: Exodus, opět vydaný v nakladatelství Argo, má o více než sto stran více a je to už pěkný špalíček. Navíc v barvě, což dohromady vysvětluje dlouhou odmlku od prvního dílu. Více než v dílu prvním tady Podprocký prozrazuje svou silnou inspiraci komiksovým géniem Moebiem, ale občas i Kájou Saudkem. Nemluvě o citacích z historie malířství, kdy se nečekaně objevují odkazy na slavná díla Goyova. Autor s bravurou spojuje akční, téměř slasherový či goreový příběh s filozofickými klenbami. Je tu něco z Orwellovy Farmy zvířat, přičemž i v tomto komiksu osvobozená zvěř, najmě opice, opakuje historii lidstva se vší její tragikou. A to nemluvíme o motivu jakéhosi oidipovského komplexu, který vrhá na krvelačnou bestii plížící se megapolí nečekaně hluboké stíny, když ji provázejí výčitky spojené se smrtí matky u krvavého porodu.
Trocha bizáru, trocha suchého humoru
Děj místy trošku drhne, ne všechny scény jsou objevné nebo napínavé, ale stejně vás to hypnoticky dál nutí obracet stránky. Vyprávěno je to s espritem francouzských komiksů či Pátého elementu: trochu bizáru, trochu suchého humoru, plné kbelíky cynismu. Spousta dějových, a hlavně výtvarných detailů svědčí o nebývalé fantazii tvůrce. „Scénografie“ je naprosto špičková, prostředí je tu – právě jako u Moebia – stejně zajímavé jako postavy. Možná by jen pomohlo trochu méně slapstickové stylizace, méně výtvarného groteskna načerpaného možná z dětské četby Pifa.
Divočina vynáší česko-slovenský komiks na přinejmenším evropskou úroveň.
