Ne, neděste se, prosím, nečekám jako na mesiáše příchod tohoto obludného zplozence, právě naopak. Pražské nakladatelství Vyšehrad totiž vydalo v pravou chvíli v edici Moderní dějiny v překladu Evy Křístkové, Aleše Valenty a Jiřího Zbořila velice fundovanou knihu Islámský stát. Cesta k moci Fawaze A. Gergese, bejrútského rodáka pocházejícího z křesťanské rodiny, jenž platí za předního odborníka na islámský terorismus.
S danou problematikou má neblahé osobní zkušenosti, neboť z Libanonu emigroval do Spojených států kvůli patnáctileté občanské válce, jež někdejší „Švýcarsko Blízkého východu“ pustošila od roku 1975 dlouhých patnáct let. Gerges si jako uprchlík nekrátil dlouhou chvíli najížděním kamiónem do lidí ani bodáním náhodných kolemjdoucích, ale vystudoval v Londýně a Oxfordu, kde rovněž vyučoval, na Harvardu a Kolumbijské univerzitě. Ve své publicistické činnosti se soustředil hlavně na moderní politické a sociální dějiny islámských zemí a tamější náboženská hnutí, jako například Muslimské bratrstvo, a co je nyní obzvláště aktuální, džihádistický terorismus al-Ká’idy a Islámského státu. Anglický originál Islámského státu vyšel v Londýně loni. Od té doby se vlna vražedných atentátů s neustále rostoucí silou přelila do Evropy a zanechává zkázu a utrpení přímo v historických centrech takových metropolí, jako je Paříž, Londýn, Stockholm, nejnověji Barcelona…
Gerges se přitom přes nedvojsmyslné odsouzení těchto vraždících zrůd snaží přijít na kloub jádru bezesporu nejvážnější hrozby, jíž čelí (přesněji řečeno, měla by čelit; zatím tak činí trestuhodně vlažně a zcela nedostatečně vzhledem k její závažnosti) západní civilizace. „Je snadné zavrhnout salafistické džihádisty tzv. Islámského státu jako monstra, barbary nebo zabijáky. Je rovněž lákavé znevážit jejich náboženský fanatismus a mesianismus jako neislámský. Tento druh morálního a etického odsudku přehlíží tíživou pravdu: že totiž významná část sunnitských muslimů věří v utopickou a romantickou vizi budování islámského státu, třebaže by mnozí patrně netolerovali jeho hrůzné násilnosti. Jiní sunnité se propůjčili k pomoci Islámskému státu, protože v něm spatřují účinnou hráz proti ší’ity, respektive alawity kontrolovaným vládám v Bagdádu a Damašku stejně jako proti jejich íránským patronům. Svým rychlým vznikem po lidových vzpourách, které zachvátily Blízký východ po roce 2011, dokázal Islámský stát účinně oslovit krizí identity zasažené sunnitské Araby v Iráku, Sýrii a jinde,“ píše Gerges hned na začátku svého pozoruhodného a právě v dnešní, vzrušené době jako sůl potřebného díla, jež obohatí každého, kdo se o zrod, ideje a raison d’être Islámského státu hlouběji zajímá a nehodlá čerpat pouze z často povrchních zpráv a informací.
Gerges správně pochopil, že kořeny Islámského státu je nutno hledat v morálně neospravedlnitelné invazi do Iráku v roce 2003 pod vylhanou záminkou. Tato vojenská akce místo nastolení demokracie (opravdu byli její strůjci tak naivní, aby věřili, že na demokracii v jejich pojetí jsou Arabové Blízkého východu zvědaví?) zemi mezi Eufratem a Tigridem totálně rozvrátila, přivodila – ať už přímou, nebo nepřímou – smrt statisícům a utrpení miliónům lidí.
Knihu doplnil doslovem Břetislav Tureček z Centra pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha. Za citaci určitě stojí jeho následující poznatek: „Když Američané proti ISIS poprvé zasáhli vzdušnými údery v létě 2014 v Iráku, skupiny hlásící se k Islámskému státu existovaly v sedmi zemích. Když o dva roky později letectvo USA poprvé udeřilo na filiálku ISIS v Libyi, přísahaly už věrnost abú Bakrovi al-Bagdádímu džihádistické frakce v osmnácti zemích. (…) Jinými slovy, Spojené státy připustily, že od zahájení jejich tažení proti ISIS se počet poboček této džihádistické internacionály ztrojnásobil. Existují přitom i neoficiální, publicistické údaje, které již místní pobočky ISIS počítají v mnoha desítkách.“
Z toho jasně vyplývá, že fenomén Islámský stát navzdory pádu Mosulu (po dobývání trvajícím tři čtvrtě roku; bojovníci Islámského státu se ho přitom, ačkoli proti nim stála mnohonásobně početnější vládní irácká armáda, zmocnili během několika dní!) bude naši civilizaci trápit ještě hodně dlouho a že jeho řádění se z Blízkého východu, kde utrpěl řadu těžkých ran, bude čím dál tím více přesouvat do Evropy. Ukazuje se, že vojenské řešení je v nedohlednu. Zapalování svíček, zhasínání či nasvěcování Eiffelovky, ujišťování, že se nebojíme a nedáme si vzít svůj způsob života, ani výzvy papeže Františka k upřednostňování zájmů uprchlíků na úkor zájmů národních ovšem už vůbec nejsou to pravé ořechové.
