Vzpomínáte si na E. T. - Mimozemšťana? To bylo tehdá fajn, že? A co na prezidenta Reagana, vzpomínáte? To byly časy! Nebo jak „svatba“ byla jen svazkem muže a ženy? Jó, vzpomínky...
Surfujeme na vlně nostalgie – jako bychom si kolektivně přehrávali pověstnou smyčku života, která člověku probleskne hlavou těsně před smrtí. Na Netflixu sledujeme seriál Stranger Things, který je s neuvěřitelnou bravurou stlučen ze všeho, co jsme milovali na 80. letech (včetně prepubertálních chlapeckých hrdinů na bicyklech, pubescentního mýtu o tom, že hezká děvčata letí na své divné spolužáky, i postpubertálního vystřízlivění v podobě života svobodných matek poblíž tajných vládních laboratoří), na maturitním plese plzeňského sportovního gymnázia probíhá předtančení v barvách Spartakiády z roku 1980 (za doprovodu nestárnoucích slavičích hitů Michala Davida) a programem televize Prima se v bolestech plouží ke svému konci televizní Polda (v podání Davida Matáska), který se po dvaceti letech probudil z kómatu a musí se nějak porvat se současným televizním standartem.
Nostalgie vládne světem; reaguje na to koneckonců i South Park v podobě „member berries“, do minulosti nostalgicky zahleděných hrozníků... takže to musí být pravda:
Popkultura si v tomhle flashbackovém módu samozřejmě lebedí; na to, aby producent v divácích rozdmýchal nějaké nové emoce, nepotřebuje ani tak kopu nových nápadů, jako partu zkušených hráčů, kterým se podaří oprášit starou kytaru a zabrnkat na ty správné struny. Proto se do kin s razancí devastujícího meteoritu řítí nové Hvězdné války (které se pro jistotu odehrávají dokonce ještě dřív než ty úplně nejstarší Hvězdné války), proto se znovu vrací Spider-Man (tentokrát opravdu a definitivně správně) (protože má ve filmu Spider-Man: Homecomingkonečně pavučinové vrhače, s nimiž ho před eóny představili světu Stan Lee a Steve Ditko), proto do sebe teď opičáci sunou poslední dávku banánů (není to rasismus?) před bitvou o planetu opic:
Znovuvzkříšení Planety opic se podle mého skromného názoru mimochodem zatím daří mnohem, mnohem lépe než kříšení mrtvou a živou vodou Hvězdných válek, avšak fanouškovskou odezvu mají války opic mnohem slabší, než mají stejnou odezvu války hvězd: dost možná proto, že převlékat se za stormtroopera či mimozemskou princeznu s laserovou bambitkou je sexy přece jen o něco víc, než se převlékat za smradlavou opici, která po nepřátelích hází vlastní výkaly.
Nostalgie se nicméně netýká jen populární kultury. Facebook v současných dnech slaví pozoruhodný úspěch s tím, že nabízí svým uživatelům slídilský remix toho, co dělali po celý rok, a oni to bez uzardění sdílejí na svých facebookových zdech! „Darek,“ píše mi Facebook se svým charakteristickým skloňováním na úrovni mateřské jazykové školky v Ghaně, „chceme vám dát možnost ohlédnout se za uplynulým rokem.“ Vážně, Facebooku? Vážně mi chceš přehrát rok, u nějž se mnozí nemohou dočkat, až ho přicházející 2018 střelí glockem do ksichtu a zatančí si kozáčka nad jeho plesnivou mrtvolou? POŽÁDAT O VIDEO, klikám nicméně – abych se od Facebooku dočkal promptní vyčítačky: „Je nám líto, ale nemáme dostatek obsahu, ze kterého bychom vám mohli vytvořit video.“ No, tak jestli tohle byl můj rok... na to se dá říct jediné: :´(
Na závěr si dejme tedy ještě pár dalších smutných zpráv uplynulého týdne:
1. Skončily chytré hodinky Pebble. Výtvor nadšenců, který zvedl ze země zájem fanoušků na Kickstarteru a vystřelil ho až do oblak, se zřítil v zemi v podobě žhnoucího zklamání pro všechny, kdo zariskovali a dali startupovému projektu svou důvěru. Hlupci! Jako by nevěděli, že startupy jsou tu od toho, aby se odrazily ode dna a pak prodaly samy sebe nějakému korporátu. Pebble udělal právě to – počkal, až si jejich fandové nakoupí novou verzi hodinek, nečež jim ukázal vztyčený prostředníček s tím, že končí s výrobou, s podporou i s nimi a celé to prodává na součástky konkurenční společnosti FitBit.
2. Víte, co opravdu naštve? Když modelka vypadá natolik árijsky, že si z ní udělá ikonu banda nácků – aniž by o tom měla dotyčná modelka byť jen tušení.
3. Brzo vymlátíme ze Země žirafy. Ale díky našim toxickým zplodinám se zase mimořádně daří jisté rybě v Atlantiku. Něco za něco. Už jste tedy připraveni nostalgicky vzpomínat i na žirafy?
