Známý investigativní novinář Josef Klíma toho za ty roky na vlastní oči viděl dost. Dost na to, aby si po patnácti letech strávených v publicistickém pořadu TV Nova Na vlastní oči (kde pracoval po boku Janka Kroupy, Stanislava Motla a motal se tam prý i Radek John) otevřel vlastní krám. Což před dvěma lety udělal a já se včera podívala, jak to tentokrát dopadlo. S dovolením svýma vlastníma očima.
Takže nejprve strohá fakta: investigativní pořad Očima Josefa Klímy běží každé úterý ve 21.30 na Primě, vysílá se necelé dva roky a sledovanost mu kolísá mezi třemi sty tisíci diváků a téměř půlmilionem (minulé úterý měl podle www.mediaguru.cz sledovanost slabých 308 tisíc, což bylo o skoro 120 tisíc míň než obnovená Nemocnice na okraji zájmu, úplně stejně jako Už fakt jako ne, šéfe! a o vlásek míň než konkurenční Kolportéři ČT).
Pořad představuje nějakých šest reportáží, které pan Klíma, mimochodem spoluzakladatel Reflexu, komentuje ze studia. Leckdy vtipně. Když s Očima v lednu 2014 začínal, hlaholil, že „Jde o můj vlastní autorský projekt, jehož základem je sonda do duše našeho národa. Obsah a forma pořadu budou překvapivé, základem formátu je moje letité úsilí pomáhat lidem.“ Toto tvrzení nějakým nedopatřením zůstává na webu pořadu viset. I když ona zmiňovaná překvapivá forma se mohla zdát překvapivou jen od zahraničí izolovaným diváckým jednotkám v roce 1990 a ta „sonda do duše našeho národa“ je částečně sondou gastroenterologickou. A ano, tomuhle pokusu o vtip by se Josef Klíma možná i zasmál.
Nyní přejděme k dojmům a rozmarům. Tak předně – na rozdíl od komentátorů Česko-Slovenské filmové databáze (škoda, že Klímův pořad nehodnotil drahoušek Verbal) si nemyslím, že je Josef Klíma „obrýlená osoba, která vypadá jako Hitlerova babička“. Naopak mi připadá jako sympatický moderátor s hlasovým projevem i gestikulací na vysoké úrovni. Ani relativně nízké hodnocení jeho pořadu 299 uživateli ČSFD, pouhých 41 %, mi nepřijde úplně adekvátní. I když je tedy pravda, že jsem stará škola a taky mám nejspíš poruchu pozornosti, takže mi nevadilo, že ty sedmiminutové reportážičky od sebe byly oddělovány vstupy nějakého pána, který se schovává za popelnice a namátkově kontroluje, zda dělníci na staveništích uprostřed českých silnic pilně pracují a jestli nemají moc dlouhé přestávky na sváču. (Což, jak jistě tušíte, měli. Pokud tedy vůbec dorazili do práce.)
K samotným reportážím. Ta první a nejzásadnější, o jedné z obětí gangu dvou bratří ve vězeňském triku, kteří u Slavkova v roce 2006 přepadli auto se 77 miliony korun (jež následně rozfofrovali), pro mě byla opravdu objevná, protože nemám čas číst český denní tisk a na TV se dívám, nedělejme si iluze, pouze z povinnosti jednou týdně kvůli téhle rubrice, kterou mi byl čert dlužen a vám zřejmě taky. Z reportáže jsem se dozvěděla kromě nesporných faktů i spoustu banalit toho typu, že dva zločinní bývalí policisté „si následky svého činu ponesou celý život“. Bavila mě tzv. napínavá hudba (zřejmě nahrávka ze zkoušky rádobyrockové kapely party maturantů z roku 1996), která odváděla pozornost od amatérského herectví brigádníků, co pro kameru rekonstruovali trestné činy.
Občerstvila mě malinko autistická reportáž o joju, tedy pardon, o „sportu yoyo“, až na dementní poznatek, že se na yoyo nedají balit holky. Jasně, na ragbyovou šišku a florbalovou hokejku ženský naopak letěj, ty nejsou tak dětský a daj se využít v kuchyni. Vtipný byl příspěvek „pro lidičky“ o sňatkovém podvodníkovi Milanovi Vallovi a jeho obětech, které bych asi měla litovat. Jsou totiž těhotné, mají před kamerou děti a na zemi v pokojíčku takový ten koberec se silnicemi z IKEA. Jenže já těm ženským nedokážu odpustit, že si v době internetové neověřily podezřelá fakta a nalítly takovému pablbovi (pán se nakonec ukázal před kamerou a bohužel se i rozhovořil).
Za jedinou repku, která byla aktuální, by se s rezervou dala považovat ta obstojně vypointovaná spiritistická, když už nás čekají ty Dušičky. Závěrečnou glosu Xindla X o konverzaci kalhot a podprsenky jsem částečně prospala, ale i tak mi přišla vtipná, on je ten ksindl vážně dobrej. Jenže včerejší Klímovo pásmo jako celek dobré tak úplně nebylo, když ho člověk srovná s profesionální, koncesionářskými poplatky vypolstrovanou prací týmu reportérů Marka Wollnera z ČT. Jako by ty oči Josefa Klímy trochu šilhaly po nedůležitých kuriozitkách a triviálních háelpéčkách.
