Do Varů se v životní formě vrací americký herec Harvey Keitel. „Jeden francouzský režisér, se kterým jsem kdysi pracoval, mi jako nevzdělanému Američanovi dal radu do života: ,Každému z nás byl do vínku nadělen velký talíř sraček a cíl je sníst jich za život co nejmíň.‘ Ale musím se vám přiznat: trochu jsem jich snědl,“ řekl v rozhovoru pro Reflex v roce 2004, kdy český festival naposledy navštívil – s manželkou ve vysokém stupni těhotenství. Letos s ním možná přijede i jeho téměř jedenáctiletý syn...
Sračkami myslel tenhle neúnavný inspirátor amerických nezávislých filmařů role v ne tak dobrých filmech, jež mu ne tak dobře seděly, s režiséry, kteří mu ne až tak moc dali; za pasem měl tehdy seznam 110 filmových postav, třeba i tu v Ponorce U-571.
Za posledních 11 let ale Harvey Keitel pachuť něčeho špatného ani nezacítil. Právě naopak.
Role, již letos šestasedmdesátiletý herec ztvárnil v novince italského režiséra Paola Sorrentina Mládí (uvidíte ve Varech a od října v českých kinech), je navíc jednou z jeho největších za poslední léta. Pro Keitela, který u Scorseseho či Tarantina hrával hlavně pasáky, čističe a různé jiné pouliční běsy, je to zajímavá, do prototypu nedrsňáka obsazená postava intelektuála-filmového režiséra, který spolu s přítelem dirigentem tráví čas v alpských lázních a rozpráví o životě i nahých ženách.
Malé, ale důležité role mu v posledních letech nabídl i kultovní režisér Wes Anderson − Keitel hrál v jeho zatím posledním Grandhotelu Budapešť (2014) i předchozí komedii Až vyjde měsíc (2012).
K projektům, na něž by Keitel mohl být pyšný, patří i znělka karlovarského festivalu, na jejíž natáčení kývl brooklynský rodák jako jedna z prvních hvězd mezinárodního formátu v roce 2008 a nastavil tak precedens pro další oscarové kolegy, kteří si řekli, že když má varský filmeček Harvey, musejí přece i oni.
Český režisér Ivan Zachariáš tehdy dlouho hledal místo, kde by příběh znělky natočil, až konečně objevil vyhovující bar v newyorském Brooklynu. Harvey Keitel na místo přijel a strnul; v protějším domě se totiž narodil. „A začal nám ukazovat, kam chodil mámě pro mlíko, kde si hráli, vzpomínal, který krám zmizel, byl zkrátka úplně dojatý. Navíc měl bezprostředně po operaci nohy, nesměl moc chodit, ale sám vymyslel, jak té situaci všechno přizpůsobit,“ vzpomíná na natáčení výkonný ředitel festivalu Kryštof Mucha. Pointou jedné z nejlepších karlovarských znělek tak je, že Keitelovi spadne jeho Cena za mimořádný umělecký výkon na nohu… a hláška „Shit happens“ (Občas se holt něco posere) navždy vstoupila i do dějin české kinematografie.
Drsňák z periférie
Keitel neměl lehký start: Narodil se v roce 1939 jako nejmladší ze tří dětí ortodoxním židovským rodičům, kteří těsně před druhou světovou válkou utekli z východní Evropy před fašismem. Rumunsko-
-polského původu, nevzdělaní, žili a manuálně pracovali v newyorském Brooklynu. Bydleli v malém bytě na Brighton Beach, malebné části města, kde by ale nežil nikdo, kdo měl dostatek peněz.
Ze školy Keitel utekl, za univerzitu považuje službu u námořní pěchoty. Když se vrátil, prodával v New Yorku boty a občas hrál off-off broadwayské divadlo. „Pamatuju se na svoje první vystoupení, bylo to v experimentálním divadle Café La mama. Přišel tam Salvador Dalí. Já jsem v té hře vůbec nemluvil, takže to nebyl ani štěk, ale pamatuju si, že Dalí odešel uprostřed představení. A já jsem si říkal: Do háje, kdo si asi tak myslí, že je? On má snad pocit, že to město někde ve Španělsku, kde žije, je pupek světa, nebo co! Přitom přece všichni vědí, že pupkem světa je Brooklyn!“
Drsný mladík se teprve pár let před třicítkou seznámil – na Newyorské univerzitě – s režisérem Martinem Scorsesem, tehdy taky začátečníkem. Natočili spolu Scorseseho absolventský film Kdo to klepe na mé dveře, stali se přáteli: „Zkouška na jeho absolvenťák neproběhla na jevišti, což bylo zvláštní, ale normálně v místnosti. Četli jsme ze scénáře, ovšem potom, když už jsme zbyli jen tři, jsme měli improvizovat. A právě v posledním kole na mě Marty přichystal malou past. Řekl mi, ať jdu do jiných dveří na konci chodby. Tam seděl za stolem chlapík, nohy na stole, a hodně hrubě mi řekl: ,Sedni si!‘ Málem jsme se porvali! Pak mi Marty řekl, že to přece byla improvizace, součást konkursu. Na improvizace jsem byl zvyklý z Actor’s Studia, to víte, učili mě mistři, ale tohle byla improvizace podivná, taková à la Scorsese. No nicméně si mě vybral,“ vzpomínal před 11 lety Keitel pro Reflex na nejdůležitější konkurs svého života.
Se Scorsesem pak natočil ještě gangsterku Špinavé ulice (1973) a kromě dalších snímků hlavně Taxikáře (1976) a Poslední pokušení Krista (1988).
Nová tvůrčí krev
Dodnes má rád režiséry-začátečníky („když je to talent, tak to poznáte hned,“ tvrdí): hrál v prvních větších filmech Ridleyho Scotta, Jamese Tobacka, Tonyho Buie či Quentina Tarantina. „Podporuju nezávislé filmaře. Hollywood je mýtus. Hollywood neexistuje. My jsme tím Hollywoodem, když chceme a dokážeme riskovat. Potřebuju vidět na plátně příběhy, které nějak korespondují s mým životem. Obecně si myslím, že ty příběhy, na něž člověk často myslí, jsou nejkrásnější. Známe je vlastně všichni,“ řekl v roce 2004. Od té doby je velmi často záštitou mladým tvůrcům nebo do jejich projektu přímo investuje.
Za vedlejší roli v gangsterce
Bugsy (1991) byl nominován na Oscara, ale jinak je nám nejbližší jako zamilovaný, tichý farmář ve filmu Jane Campionové Piano (1993) – o této režisérce ostatně říká, že je bohyně. Známý je i jako Winston Wolf z Tarantinova trháku Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994), ale hlavně jako majitel trafiky ve snímku Wayna Wanga Smoke (1995, Stříbrný medvěd na MFF v Berlíně), jenž se mimochodem taky odehrává v Brooklynu.
A kdyby vám byl povědomý ještě odněkud, vězte, že v roce 2001 účinkoval v dneska už legendární reklamě na Johnnieho Walkera.
V roce 2001 se taky oženil se svou současnou manželkou, izraelskou herečkou Daphnou Kastnerovou. Vzali se po třítýdenní známosti v Jeruzalémě – potkali se 11. září 2001 – a pár týdnů poté, co s ním byla v roce 2004 ve Varech ve vysokém stupni těhotenství, se jim narodil syn Roman. Dnes je mu deset a půl a otce často na festivaly doprovází. Možná tedy přijede do Varů i letos.
Za Havla!
„Lepší něco udělat a pak toho litovat než něco neudělat a litovat, že jste to měli zkusit,“ říká Keitel, který se před dekádou na festivalu setkal taky s prezidentem Václavem Havlem – a tohle setkání rozhodně nebylo jen zdvořilostní.
V 70. letech se totiž Keitel stal jedním ze signatářů petice za dramatikovo propuštění z vězení. Tehdy ji ze solidarity inicioval ředitel newyorského Public Theateru Joe Papp, velká figura amerického divadelnictví. Pod petici se vedle Keitela podepsali mimo jiné i Robert De Niro a Kevin Kline; osobně ji poté odnesli na československé velvyslanectví.
„Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že tenhle dramatik jednou svrhne vládu v této zemi, že se v ní sám ocitnu – a že tu dokonce dostanu cenu,“ přiznal se herec v roce 2004.
A to neví, co ho tu čeká letos.
