Drobný, ale mistrovsky napsaný román o židovské holčičce, který se šestapadesát let po svém vydání stal literární senzací. A zásadní, poučné, ovšem pekelně přeložené příběhy boje za lidská práva po celém světě.
Pošetilá družička, znovuobjevený román Idy Simonsové, je loňskou nizozemskou literární událostí roku – a díky péči překladatelky Magdy de Bruin Hüblové a nakladatelství Pistorius & Olšanská se doufám stane čtenářským hitem i u nás. Už dlouho mě nic tak příjemně nepotěšilo jako těchto 160 maličkých stránek z pera před půlstoletím zemřelé nizozemské klavíristky, která nedostala čas své talenty plně rozvinout. Příběh vyprávěný dvanáctiletou židovskou holčičkou lze číst jako vyprávění o ztrátě nevinnosti, jako popis toho vzrušujícího mezidobí od první velké lásky k první velké ztrátě, od naivní důvěry ke zradě, od dětských střevíčků k prvním měsíčkům. Italská domácnost rodičů a dramatické situace v širokém příbuzenstvu (přesně takhle si člověk představuje typickou židovskou rodinu před „generací plynových komor“, jak ono pokolení knížka trpce pojmenovává) jsou zdrojem drobných anekdot, které malá pianistka Gittel spojuje do řetězu, jehož leitmotivem je romantické přátelství ke slečně Lucii a jenž se táhne od Haagu přes Antverpy po Berlín, kam rodinné rozepře a nemilosrdný osud dívkou vláčejí. Vyprávěno s vtipem, dětskou upřímností, a zároveň lehkostí – jako by se do deseti let po událostech nestal Hitler říšským kancléřem…
Vyšla skvělá knížka, kterou by si měl každý z nás přečíst: Malé projevy vzdoru (s podtitulem Jak může odvaha, odhodlání a důvtip změnit svět) napsali Steve Crawshaw a John Jackson, lidé, kteří vědí všechno o lidských právech a nebojí se poslat informace do světa. Podrobnosti o osudech Rosy Parksové, Aun Schan Su Ťij i tisíců růžových spoďárů zasílaných roku 2009 v Indii nacionalistovi Pramodu Muthalikovi na podporu práv žen. A předmluva z pera Václava Havla k tomu. Jenže svazek desítek příběhů o statečném odporu lidu, který nakonec dovedl diktatury od Barmy přes někdejší státy východního bloku po Zimbabwe k revolucím nebo aspoň zlepšení stavu, padl do rukou nepovolaných. Budete-li moci, sáhněte po anglickém originále a ne po aktuálním českém vydání nakladatelství ANAG, jež je jasným adeptem na překladatelskou anticenu Skřipec: jen těžce stravitelný překlad Ondřeje Klabala (jenž se v tiráži trapně a zbytečně honosí titulem Mgr.) hyzdí spousty otravných chyb stylových, gramatických a ještě jiných.
Dozvíte se mimo jiné, že „Lovingovi byli dětskou láskou“ (tj. milovali se od dětství) a Mildred Lovingová „vychovala rodinu“ a „nevstupovala do veřejného života“; z chudinky „skořicové rolky“ udělá překladatel „rohlík“, „osoby“ na str. 110 „čekali“ a zájmeno „jež“ je v části knihy prohlášeno za nesklonné – „Stejně jako v Milgramově experimentu před třiceti lety (jež se týkal elektrických šoků a morálky, viz sedmá kapitola) se ti, jež sami měli máslo na hlavě, snažili o to aktivněji nalézt jiné viníky.“ A jakmile se kubánská aktivistka Tania Bruguera změní na monstrum „Tanie Brugeura“, jehož jméno se redaktor neodvažuje skloňovat, zato je ke konci kapitoly přiřkne blogerce Yoani Sánchez („Tanie Sánchez“), víte, že s knihou, jejíž originální název není v českém vydání ani jednou napsán správně, není všechno v pořádku. Škoda.
