Zní to jako anekdota, ale přesně tohle se stalo, přísahám. Jdu kolem puštěné televize, na půl oka kouknu na obrazovku, vidím lidi ve známých kostýmech ve známém nasvícení a ptám se: „To je nějaká nová pohádka?“ „Ne, to je Jan Hus.“ Tahle drobná lapálie vlastně jasně ukazuje, v čem je největší problém trojdílného seriálu. Nenaplňuje své ambice.
Už vymezování vůči Vávrově přes půl století starému dílu je úplně mimo mísu. Ať si o jeho Janu Husovi myslíme cokoli z hlediska obsahu nebo interpretace dějin, šlo o naprosto špičkové audiovizuální dílo své doby. Což právě uvedený seriál není. Ano, možná je to „postjiráskovská“ verze Jana Husa, kterou jsme potřebovali z historických důvodů. Ale rozhodně to není audiovizuální událost, kterou bychom si za ten rozpočet zasloužili.
Na první pohled Jan Hus opravdu vypadá jako pohádka. Taková ta televizní pohádka, o níž nevíte, zda byla natočená v roce 1998, nebo 2013. Kostýmy jsou stejné, scéna je stejná, pan král je stejný trouba a dialogy jsou stejně toporné. Zatímco Vávrův Jan Hus měl na sobě hrdě napsaný rok svého vzniku, se všemi klady i zápory, Jan Hus verze 2015 mohl vzniknout klidně před deseti lety a vypadal by stejně. Je to brutálně nemoderní dílo, v duchu nejlepší české zápecnické kotlinářské tradice statečně ignorující vše, co se v žánru televizních historických fresek ve světě momentálně tvoří. Velké kostýmní epopeje Řím nebo Borgiové, když se budeme držet v našem světě, případně Hra o trůny, když ho budeme chtít opustit, jsou jen ta nejznámější díla. Ale je jich samozřejmě daleko víc, a ne všechna stojí tolik co zmíněné eposy. Jedno však mají společné. Do historické látky se tvůrci snaží otisknout současnost. Může se tak dít třeba aplikací hypermoderních filmařských postupů — vulgárně řečeno, něco jako „točíme čítanku jako videoklip“. Druhým rozšířeným trendem je jakési odromantizovávání historie, kdy tvůrci jdou po maximálním realismu a detailně zobrazují všechny aspekty tehdejšího života, včetně názorně podaného násilí. Těch způsobů může být znovu daleko víc, pro nás je ovšem důležité, že Svobodův Jan Hus neobsahuje žádný z nich. Je to dílo, které nám historii nepřibližuje. Ale ukazuje nám ji jakoby přes sklo – plné neživých figur vyprávějících neživé dialogy.
Že tohle dílo v téhle podobě vzniklo, je vlastně tragédie. Už proto, že na další pokus odvyprávět fascinující a mnohovrstevný život Jana Husa jako velkorysou kostýmní podívanou si budeme muset počkat zase několik dekád. Možná by bývalo lepší počkat pět let a udělat to pořádně.
