Láska, luxus a vražedné lži: Když se idylická výměna domů promění v krvavou hru o peníze
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Čtyřdílná série Netflixu Několik lží podle předlohy Stefana Arnhema sleduje dva manželské páry, jejichž zdánlivě idylická výměna luxusních domů mezi Sicílií a Švédskem přeroste ve vražedné spiknutí poháněné chamtivostí a láskou.
- Dramatický děj plný manipulací a zvratů eskaluje poté, co malíř Adam neúmyslně zabije bratra své partnerky Scarlett a následně se neúspěšně pokusí usmrtit i ji samotnou.
- Recenze dílo hodnotí jako dobrou podívanou s působivým vizuálem a nejednoznačnými postavami, vyčítá mu však občasné nerealistické detaily a přehnané herecké projevy.
Pravda je svoboda, lež vězení, láska obojí. V prosluněné detektivce mezi Skandinávií a Sicílií chtějí těhotná femme fatale a zneuznaný malíř lásku i zajištění a jdou si pro ně přes mrtvoly. Po červnové pětihodinové francouzské sérii Léto 1936 si Netflix do menu s příchodem dlouhých podzimních večerů přidal další romantickou zabijačku. Název tříhodinového krváku Několik lží upomíná s blížícím se Dnem boje za demokracii a svobodu na prohlášení Několik vět z června 1989, ale mnoho ušlechtilosti nenabídne. Režisér Kasper Barfoed natočil čtyřdílnou sérii podle bestselleru spisovatele Stefana Arnhema. Ten měl úspěch i u nás, vyšel pod názvem Nic než pravda (Kalibr, 2024). V originále se kniha i snímek jmenují hezky švédsky Bytet, tedy Výměna.
Dva páry si vymění nikoli byty, ale luxusní honosné domy. Jeden zamíří na italskou Sicílii, druhý na menší ostrov u Stockholmu. Co zprvu vypadá jako win-win situace a moderní recept na idylickou dovolenou, se postupem děje vybarví do vražedného spiknutí. Hlavní hybnou silou v něm zůstává láska, ale etika trpí. S trochou nadsázky lze zápletku brát jako jakousi tarantinovskou metaforu lásky, jíž okolnosti nepřály, ale ona za sebe přesto bojuje – dost nevybíravě. Co se týče vizuálního dojmu, velkou roli tu hraje slunce, ať už středomořské nebo stockholmské, jež dobře vyvažuje akcent na temné spodní proudy lidské psýché.
U konce s dechem
Režie využívá časových skoků ve vyprávění – napovídá a později dopovídá. Dramatická zápletka propojuje vysoké a nízké pudy – romantickou lásku a chamtivost. Ve vztahu pro nás není důležitá jen láska, ale i peníze. To je realita. Britského malíře Adama (Jakob Oftebro), který se snaží prorazit, živí přítelkyně Scarlett (Emma Appleton). Oftebro je Nor, Appleton skutečná Angličanka. V sérii se mluví napůl anglicky, napůl švédsky. Adam Scarlett podvede s krásnou švédskou hosteskou Helene (Frida Gustavsson). Je to s ní láska, jak má být, ale Adam ji pustí k vodě, protože potřebuje onu finanční podporu. O pár let později se náhodou znovu potkají. Ač už oba žijí v manželském svazku, hned vyhledají nejbližší zákoutí a rozdají si to. Prostě láska.
Scarlett ráda lehává ve vaně, potápí se a zadržuje dech. Oprošťuje se tak od reality. Tato záliba, respektive umění, ji nakonec v realitě paradoxně udrží při životě. Finální scéna, ve které se ubrání utopení, ovšem pro diváka, který má tuto zálibu také, není příliš realistická. Hrdinka vydrží nehybně a bez dechu po namáhavém boji, byť adrenalin této schopnosti vůbec neprospívá. Hezky je ovšem předestřeno, že nejlepší obranou před predátorem je i v lidském světě dělat mrtvého brouka.
Scéna přitažená za suché vlasy
Zajímavá Emma Appleton filmově debutovala v roce 2018 hororem Sestra. Jejím čtvrtým a zatím posledním filmem byl předloni horor The Severed Sun (zatím bez českého názvu), kde inscenovala smrt protějšku pro změnu její postava Magpie. Hororová anamnéza je na ní znát. V Několika lžích hororově přehrává, zatímco ostatní se projevují spíše umírněně. Divák ocení její snahu, série je v zásadě dobrou podívanou. Občasné nedotahování detailů nejspíš není hereččinou vinou. Divák si nad ním může zakverulovat třeba u jejího zmíněného ponořování se.
Ve vaně leží na zádech bez zacpaného nosu, což jak známo vede k nesnesitelnému tečení vody do nosní dutiny. Po nastěhování do nového domu zrovna takto „relaxuje“, když ji vyruší podezřelé zvuky. Vyleze z vany a režie divákovi nabízí detail jejích chodidel, které kráčejí po hladké podlaze. Avšak místo aby divák cítil obavy z toho, kam ji kroky dovedou, musí se pozastavit nad tím, že z hrdinky bezprostředně po vylezení z vany vůbec necáká voda. A že za patnáct vteřin už má suché vlasy. Interiéry jsou krásné, ale tohle působí jako špatná pantomima.
A ti, kteří měli přijít, nepřišli
Narušitelkou je sousedka Silvia (Anna Bjelkerud). Majitel domu ji telefonicky pověřil, aby šla návštěvníky zkontrolovat, a ona bez pozvání vnikla dovnitř. Silvia je zprvu vykreslována jako manipulativní gaslighterka typu Minnie Castevet z kultovního hororu Romana Polanského Rosemary má děťátko natočeného podle knižní předlohy Iry Levina. Nejdřív vypadá nebezpečná nebo dementní, ale později se z ní vyklube milá kriminalistka ve výslužbě. Pravidlem „když už zvrat, tak o sto osmdesát stupňů“ se řídila už před měsícem série Tam dole. Několik lží se rovněž vyžívá v černobílé symetrii.
Adam je vykreslován jako láskyplný milenec, později vražedný sociopat, aniž by se tyto protipóly nutně vylučovaly. Stejně tak Helene, která když morduje manžela, ledabyle prohodí: „Promiň mi to.“ Hlavním efektem je sociopatická ztráta tváře, respektive vykreslení tváře v pravých barvách. Dřív bývalo zvykem, že záporák je totální záporák, dnes mu bývá ponechána jistá lidskost, což paradoxně akceleruje jeho děsivost. Znát to je také v aktuálním úspěšném sedmidílném dramatu Netflixu Na východ od ráje. Scénáristka Zoe Kazan, vnučka režiséra a spisovatele Elii Kazana, v něm polidštila hrdinku Cathy (Florence Pugh), ač v předloze – románu Johna Steinbecka – byla jen čirým, byť krásným monstrem.
Dítě jako polehčující okolnost
Všechno uvede do pohybu excentrický bratr Scarlett Tom (Diarmud Noyes), který jako by vypadl z oka Paolu Guccimu (Jared Leto) z dramatu Riddleyho Scotta Klan Gucci (2021). Tom vyhrožuje Adamovi, že Scarlett prozradí jeho nevěru. Adam ho při potyčce nechtěně shodí ze schodů. Tom se bací a vykrvácí. Adam se eventuálně pokusí i o život Scarlett, jejíž představitelka Appleton jako by vypadla z oka novinářce Apoleně Rychlíkové. Zabít se mu ji nepodaří, Scarlett se podaří zázračně zadržet dech a nadechne se k úspěšnému protiútoku. Manosféra ostrouhá.
Polehčující okolností pro nordickou bohyni Helene je, že je těhotná. Co se týče jejího zajištění, spláče nad výdělkem, ale jinak zůstane nepotrestána. O dědictví po manželovi Carlovi (Fares Fares), kterého zabila, je připravena jeho přítelem Ragnarem (Magnus Krepper), který mu v době vraždy zrovna volal a hovor si nahrával. Telefony – nejen ty chytré, ale i tlačítkové – v Několika lžích vlastně hrají superiorní roli až na hranici obsese. Scarlett nechá Helene žít kvůli jejímu nenarozenému dítěti a Ragnar ji kvůli němu neudá. Akorát ji donutí podepsat převedení dědictví. To se rozumí.
Všechna ta chladnokrevnost, bohorovnost a zběhlost v právních kličkách by pro diváka možná byla až k smíchu, kdyby nebyl koncem září true crime dokumentem Vdovec poučen, že tyhle věci se opravdu dějí. Reálně.
