Děsivé monstrum v karibském ráji: Bizarní pokus o střelbu do vesmíru skončil popravou na prahu bytu
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Na Barbadosu vybudoval Gerald Bull v 60. letech v rámci projektu HARP gigantické šestnáctipalcové dělo, které vystřelovalo vědecké projektily do rekordní výšky 180 kilometrů.
- Dělostřelecký systém nedokázal plně nahradit rakety kvůli extrémnímu přetížení ničícímu křehký náklad a nutnosti dodatečného raketového pohonu pro dosažení stabilní oběžné dráhy.
- Po ztrátě financování a zrušení projektu se Bull pokusil postavit superdělo pro Saddáma Husajna, což v roce 1990 vedlo k jeho dosud neobjasněné vraždě v Bruselu.
Karibský Barbados si většina světa spojuje s třtinovým rumem, koloniální architekturou a tyrkysovým mořem, nikoli však s největším dělostřeleckým systémem studené války. Přímo na jihovýchodním pobřeží ostrova, jen kousek od mezinárodního letiště Grantley Adams, však v subtropické vegetaci dodnes leží gigantické ocelové monstrum: šestnáctipalcové dělo projektu HARP (High Altitude Research Project). Kanadský balistik Gerald Bull z něj v šedesátých letech minulého století dokázal vystřelovat projektily přímo do zemské termosféry a snažil se dokázat, že levnější cesta na orbitu vede přes prachovou nálož. Přesto tento průkopnický projekt neskončil triumfem vědy, ale politickým embargem, pletkami s diktátory a pěti kulkami do týlu.
Dvě lodní hlavně svařené v jedno monstrum
Když v roce 1961 kanadská McGillova univerzita a armáda Spojených států odstartovaly projekt HARP, hlavním mozkem celé operace byl právě Gerald Bull. Bull byl posedlý myšlenkou, že vynášení družic a přístrojů na oběžnou dráhu pomocí vícestupňových raket je neefektivní plýtvání penězi i materiálem. Místo nákladného raketového nosiče nabízel čistě balistické řešení: masivní dělo, které projektil udělí počáteční kinetickou energii ještě v hlavni.
Pro testovací polygon vybral Bull právě Barbados. Ostrov leží blízko rovníku, což umožňovalo využít rotaci Země (přidávající projektilu obvodovou rychlost kolem tisíce mil za hodinu), a střelba směrem na východ mířila do nekonečných a prázdných vod Atlantiku. Samotné monstrózní dělo vzniklo spojením dvou původně námořních hlavní ráže 16 palců (406 mm) z amerických bitevních lodí. Dělovina byla odvrtána na hladký vývrt o průměru 16,4 palce, čímž vznikla hlaveň o bezprecedentní délce 36 metrů (119 stop), jež vážila přes 200 tun. Aby se takto extrémní tubus neprohýbal vlastní vahou, museli inženýři po celé délce instalovat mohutná výztužná žebra a napínací ocelové vzpěry, jež zbraň vizuálně proměnily ve futuristickou konstrukci jako vystřiženou ze sci-fi.
Projektil Martlet, který hlaveň opouštěl, byl usazen v hliníkovém pouzdru (sabotu), jež těsnilo hladkou hlaveň. Aby střela překonala odpor vzduchu uvnitř hlavně ještě před výstřelem, ústí se utěsnilo tenkou fólií a z celého tubusu byl před zážehem vysát vzduch. Výsledek překonal všechny tehdejší rekordy: střela dosahovala úsťové rychlosti přes 2 100 metrů za sekundu při přetížení přesahujícím 15 000 g. V roce 1966 vystoupal třicetikilogramový vědecký přístroj vystřelený z Barbadosu do výšky 180 kilometrů. Šlo o absolutní světový rekord v dostřelu děla, který oficiálně platí dodnes.
Věda jako maskování a konec podpory Pentagonu
Projekt HARP byl navenek prezentován jako čistě vědecký program určený ke zkoumání ionosféry a horních vrstev atmosféry. Martlety vypouštěly do výšek mračna trimethylhliníku, jejichž luminiscenci a drift následně sledovaly optické stanice na Barbadosu, Grenadě či Svatém Vincenci, čímž vědci mapovali větrné proudy v mezosféře. Jenže na pozadí zuřila válka ve Vietnamu a studená válka nabírala na obrátkách. Pentagon financoval Bulla nikoli z lásky k aeronomii, ale v naději na levný systém rychlého vypouštění vojenských špionážních mikrosatelitů a testování návratových těles jaderných hlavic.
Koncem šedesátých let se však geopolitická situace dramaticky proměnila. Barbados v roce 1966 získal nezávislost na Velké Británii a nová vláda se začala orientovat na Hnutí nezúčastněných zemí. Přítomnost americké vojenské střelnice na ostrově se stala politicky neudržitelnou. Současně s tím kanadská vláda v roce 1967 zastavila své příspěvky a Pentagon přesměroval peníze do konvenčních raketových programů a eskalujícího vietnamského konfliktu. Projekt HARP byl v roce 1967 oficiálně zrušen. Dvě stě tun vážící bílá hlaveň i vyřazené záložní hlavně z roku 1920 zůstaly ležet na nedaleko mysu Paragon, opuštěné napospas slanému mořskému vzduchu, bujícímu křoví a zapomnění.
Námitka realismu: Proč děla nikdy nenahradila rakety
Zastánci vynášení družic dělem dodnes argumentují radikálně nižší cenou jednoho startu v porovnání s raketou. Proč tedy Bullovy myšlenky nepřevzala NASA nebo soukromý sektor? Důvodem je fyzika a možnosti použitých materiálů.
Přetížení 15 000 g, které střela v hlavni prožije během zlomku sekundy, vylučuje vynesení jakéhokoli křehkého nákladu — ať už jde o optiku špičkových teleskopů, solární panely nebo lidskou posádku. Bull sice dokázal zalitím elektroniky do pryskyřic zkonstruovat funkční telemetrické senzory, které výstřel přežily, ale šlo o jednoúčelové masivní bloky. Druhým zásadním problémem byla orbitální mechanika: samotný balistický výstřel ze zemského povrchu nedokáže těleso umístit na stabilní oběžnou dráhu. Bez dodatečného raketového motoru, který by se zažehl v apogeu a zakulatil dráhu (tzv. circularization burn), by každý vystřelený projektil po eliptické trajektorii nevyhnutelně spadl zpět do atmosféry. Z děla se tak namísto plnohodnotné náhrady stával pouze těžkopádný první urychlovací stupeň.
Tragická cesta do Bagdádu a bruselská poprava
Frustrovaný Bull odmítl svůj životní sen opustit a jeho balistická posedlost postupně převážila nad elementárním politickým pudem sebezáchovy. Založil soukromou společnost Space Research Corporation (SRC), v níž své barbadoské know-how zužitkoval pro konstrukci revolučních polních houfnic GC-45 s prodlouženým dostřelem. Jenže mezi jeho klienty se objevila Jihoafrická republika, na niž OSN uvalila zbrojní embargo. Bull byl v USA odsouzen za nelegální export zbraní a strávil několik měsíců ve vězení.
Po propuštění se zatrpklý konstruktér přesunul do Evropy a našel jediného mecenáše, který měl dostatek petrodolarů a žádné zábrany: Saddáma Husajna. V rámci iráckého projektu Babylon začal Bull pro diktátora stavět gigantické superdělo ráže 1 000 mm s délkou hlavně 156 metrů, schopné bombardovat cíle v Izraeli či Íránu. Tím však definitivně překročil červenou linii mezinárodní bezpečnosti.
Dne 22. března 1990 byl jedenašedesátiletý Gerald Bull zastřelen pěti ranami do týla u dveří svého bytu na bruselském předměstí Uccle. Vrahové zanechali na místě nedotčenou peněženku s dvaceti tisíci dolary v hotovosti; šlo o precizní likvidaci provedenou profesionály, k níž se dodnes nikdo oficiálně nepřihlásil, ačkoliv stopy ukazovaly především na izraelský Mosad či západní zpravodajské služby. Irácký superkanón nebyl nikdy sestaven a jeho díly zabavila britská celní správa.
Příběh barbadoského superděla tak zůstává mementem slepé vědecké posedlosti. Na zapomenutém karibském útesu dnes reziví technický unikát, který posunul hranice balistiky až na samou hranici vesmíru — a jehož stvořitel zaplatil životem za to, že odmítl rozlišovat mezi vědeckým výzkumem oblohy a válečným arzenálem diktátora.
