Když je bílá nebezpečná: Co znamená albinismus v Africe a lze to vlastně přežít?
Antropoložka Kateřina Mildnerová na sebe upozornila už svojí knihou Černí sokoli: Pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu o černošských dětech vyrůstajících uprostřed bělošské středoevropské populace. Její nová kniha Narozeni jinak se týká jiného, komplementárního kontrastu: bílých lidí žijících uprostřed černošské populace v Africe. Jejich drastické osudy tentokrát málem zakusila sama na sobě.
„Zastavili jsme na chvíli u krajnice, protože jsem si potřebovala odskočit. Když jsem se vracela zpátky k autu, zahlédla jsem na opačné straně silnice skupinku mladíků. Jakmile mě zaregistrovali, rozběhli se k našemu autu, pokřikovali a ukazovali prstem mým směrem. Neběželi za mnou, ale za naším řidičem, kterému cosi živě sdělovali. Nejprve mi nic nedocházelo. Teprve ve chvíli, kdy na mě kolega začal překotně gestikulovat, abych okamžitě nastoupila, mi došlo, že jsem v nebezpečí. Klobouk, sluneční brýle a má světlá kůže jim stačily k tomu, aby si mě spletli s albínkou. V těchto končinách se totiž bělošky téměř nepohybují. Mladíci domlouvali, za kolik mě mohou koupit.“
I tuto děsivou scénu líčí česká kulturní antropoložka a afrikanistka Kateřina Mildnerová (* 1978) ve své knize Narozeni jinak, kterou nedávno vydalo brněnské nakladatelství JOTA. Společně s mosambickým fotožurnalistou Antoniem Cossou v ní podává silné svědectví o každodenním životě Afričanů, kteří se narodili s albinismem, tedy s bílou pokožkou. Jejich postavení se ovšem odvíjí od toho, jaké významy, představy a mýty si tamní lidé s albíny spojují. Mildnerová se zaměřuje na dvě země, Zambii a Benin, kde se společenský a náboženský status i každodennost domorodců s bílou pletí výrazně liší. V souvislosti s knihou probíhá do 19. září výstava v pražské galerii Karolinum.
Ambivalence posvátna a ekonomie obětiny
Společné mají to, že v obou zemích, respektive v černé části Afriky obecně, je bílá barva u domorodců vnímána jako mimořádná anomálie, ba dokonce jako znamení přítomnosti nadpřirozených sil, která má ale krajně ambivalentní charakter. Ostatně jako i mnohde jinde a jindy: slovo „sacer“ v latině či „tabu“ v polynéských jazycích označuje to, co je oddělené, nedotknutelné, požehnané, ale zároveň potenciálně „prokleté“ či ohrožující.
U některých rituálů bývala obecně oběť vybrána právě proto, že byla výjimečná, čistá a v tomto smyslu posvátná. Její výjimečnost byla tedy důvodem, proč ji obětovat. Aby rituál fungoval, oběť nemohla být obyčejná. Musela mít vysokou rituální hodnotu – buď byla dokonale v „normě“ (např. bez jakékoli tělesné vady), nebo naopak zcela výjimečná (panovníci, prvorození nebo jedinci vybočující z průměru). Její destrukce či odevzdání bohům mělo o to větší váhu.
Božský původ a úcta se stínem čarodějství
V Beninu a obecně v západní části Afriky převládá onen pozitivní aspekt: albíni tam jsou uctíváni a převážně žijí v harmonii se zbytkem společnosti. Jejich jinakost je tam většinově pojímána jako zdroj duchovní ochrany a požehnání. Jsou oslovováni božským jménem Lisa, které vyjadřuje hluboký respekt a úctu. Jejich zrod dokonce vysvětluje etiologický mýtus. Na počátku všeho prý stál stvořitelský pár Mawu-Lisa. Lisa byl pověřen dohledem nad pozemským řádem a stvořením lidí, které ale nevyrobil všechny stejné. Měl zvláštní zálibu v bílé barvě, a právě z této náklonnosti vzešli albíni, bytosti z tohoto důvodu považované za posvátné a výjimečné. Jejich tělesná jinakost byla tedy chápána jako božský záměr a viditelné znamení přítomnosti stvořitelské moci ve světě lidí. Některé albínské děti se také stávají členy kultu tohoto boha, pak se na ně a jejich rodiče vztahují speciální omezení. Například dítě nesmí po určitou dobu nikdo kromě rodičů spatřit a ti mají přesně předepsané, co nesmí jíst. Sami se také musejí zdržet pohlavního styku.
Ani v Beninu nemusejí být albíni ve stoprocentním bezpečí. V ojedinělých případech se i zde mohou stát obětí čarodějů, kteří magické praktiky využívají ve svůj vlastní prospěch.
Zambie: Tělo jako magická komodita
Celkově opačná situace existuje ve zmíněné Zambii. I tam jsou v některých případech albíni pokládáni za nositele štěstí, kupříkladu řidiči autobusu věří, že dotek albína jejich vozu přinese štěstí. Současně se ale mnozí obávají, že pokud by albín do jejich autobusu nastoupil, účinek to bude mít opačný. „Jak je patrné, hranice mezi nebezpečným znečištěním a žádaným posvěcením je mimořádně tenká,“ dodává k tomu autorka. Obecný názor na albíny je tam negativní. Mezi pověry a předsudky, které se s nimi v dnešní Zambii pojí, patří přesvědčení, že albinismus je nakažlivá nemoc, prokletí nebo trest za cizoložství. Albíni podle mnohých ani nejsou skuteční lidé, nýbrž „duchové, jejichž spirituální sílu lze prostřednictvím magického rituálu využít“.
Za tím účelem jsou surově mrzačeni či vražděni, aby byla získána požadovaná část těla, podle toho, k jakému kouzlu má být využita. Kupříkladu pohlavní orgány se používají k tomu, aby čaroděj zabránil někomu mít děti, většinou z nenávisti nebo žárlivosti. Po použití tohoto kouzla je žena neplodná anebo se dítě narodí mrtvé. Ruce se používají k braní, k získání bohatství. Pokud ruku někdo má a byl vykonán příslušný obřad, ukradne všechno, na co si vzpomene, aniž by si toho někdo všiml. Albínovy oči se zase používají k podvodům: „Zloděj díky tomuto kouzlu vidí nebezpečí už z dálky a může se chránit před policií, prostě zůstat neviditelný.“ Jazyk má zase podle víry mnoha Zambijců moc řeči: „I když mluvíš samé lži, lidi tě poslouchají a věří ti. Když má někdo opačný názor, tak ho kouzlo umlčí, nikdo si nedovolí nesouhlasit.“
Pokud by autorka v úvodní scéně včas nenaskočila do auta nebo ji její řidič zradil, mohla se i ona stát nedobrovolným poskytovatel orgánů pro podobné obřady černé magie.
Opojný „magický realismus“ vs. krutá realita
Mentální svět přírodních národů či magické univerzum našich předků, jak ho poutavě a v odlehčeném fiktivním světě popisují například Letnice Miroslava Hlauča, nám dnes často připadá jako vzrušující, okouzlující, hrající barvami a významy, což kontrastuje s naší pro leckoho příliš šedou civilizovaností. I autorka se v Beninu zúčastnila některých domorodých náboženských rituálů a byla jimi vtažena.
Současně však naléhavě upozorňuje, že zvláště pro lidi jakkoli stigmatizované může být život v prostředí prostoupeném magickými pověrami drasticky hrůzný, plný strachu a bolesti. I proto se jim snaží prakticky pomoct, a to nejen recenzovanou knihou, která má i formou konkrétních příběhů a fotografií na jejich problémy upozornit, ale i prostřednictvím svého projektu Born Different, který africké albíny podporuje v oblasti zdraví, bezpečnosti a vzdělávání.
Pokud bychom chtěli hledat zdejší analogie, i u nás máme skupinu lidí, jejichž postavení je vysoce ambivalentní: vrcholoví politici. Získávají nesmírnou moc, prestiž a privilegia, ale zároveň ztrácejí nárok na soukromý život. Platí pro ně specifická „tabu“ – jejich morální poklesky, vyjadřování nebo soukromé vztahy podléhají přísnějšímu veřejnému drobnohledu než u běžných občanů. Pokud nastane celospolečenská krize (jako ekonomický úpadek či pandemie), společnost často vyžaduje personifikaci problému. Symbolickým „obětováním“ dotyčného, ať už nucenou rezignací či mediálním lynčem, si společnost dopřává pocit očisty a obnovení řádu.
Jenomže politici si svoji roli vybírají dobrovolně. A většinou jim nehrozí amputace končetin jako africkým albínům.
