Slon v Alpách i žirafí šílenství: Jak skutečná zvířata psala lidskou historii?
Setkání s exotickými zvířaty znamenalo pro lidi v minulosti šok a pro samotné tvory život v zajetí často končil tragédií. Nová, bohatě ilustrovaná kniha představuje osudy konkrétních historických živočichů, kteří nějak vstoupili do našeho světa, přičemž boří hranice mezi lidmi a zvířaty.
Myšák Mickey Mouse, koloušek Bambi, prasátko Peppa. To je jen několik zvířecích hrdinů z fikčního světa, o nichž si lidé dodnes vyprávějí. Méně známé jsou příběhy zvířat skutečných, i když se některá z nich významně zapsala do historie. Několik jich přibližuje kniha Zvířecí legendy od španělského ilustrátora, antropologa a archeologa Diega Rodrígueze-Robreda, kterou v překladu Kateřiny Castañeda Rodríguez vydalo Naše nakladatelství v divizi Drobek.
Od faraonovy kočky po ovci Dolly
Autor, který na sebe už dříve upozornil hojně překládanou knihou Femina Sapiens, v té nové představuje konkrétní historické živočichy od starověku po současnost. Začíná u staroegyptské kočky jménem Ta-Miu, kterou měla faraonova rodina tak ráda, že pro ni nechala zhotovit nádherně vyřezávaný vápencový sarkofág s nápisy, aby měla zajištěný věčný život, stejně jako členové královské rodiny. A končí u současných pokusů s klonováním, například slavné ovce Dolly, přičemž právě klonování někteří vnímají jako jistou formu umělé/technologické nesmrtelnosti.
Kamarádi, dary a pouťové atrakce
Někteří z hrdinů zůstávají ve svém přirozeném prostředí a lidé se k nim dostavují jaksi na návštěvu. Což měl být případ chudého neapolského chlapce, kterého někdy v 1. století n. l. spřátelený delfín přeplavoval na hřbetě přes záliv do školy a zpět; to je ale pouze stará antická legenda. Zato vědecky doloženým faktem je existence šimpanze jménem David Greybeard (Šedovous), kterého v roce 1960 začala pozorovat v národním parku Gombe v Tanzanii mladá přírodovědkyně Jane Goodallová a postupně si získala jeho důvěru. Šimpanzi byli vůči lidem zpočátku velmi plaší a utíkali; právě David byl prvním, který Goodallové dovolil se přiblížit.
Většina ostatních hrdinů knihy je vytržena ze svého původního světa a dostávají se jako exotická zvířata na jiné kontinenty. Jako dar norského krále lední medvěd, který byl ve 13. století chovaný v londýnském Toweru, odkud se, přivázaný na řetězu, vrhal do Temže a lovil ryby. Jako slon Abul Abbás, kterého dostal císař Karel Veliký jako luxusní diplomatický dar od bagdádského chalífy; nosorožec Ganda, který do Evropy dorazil v roce 1515 jako dar pro portugalského krále od indického sultána; nebo žirafa Zarafa, jež byla v roce 1826 vůbec první živou žirafou, kterou kdy lidé ve Francii spatřili – šlo o dar egyptského místokrále. Často byla tato zvířata vystavována jako pouťové atrakce nebo končila v zoologických zahradách či zvěřincích. Jako orangutaní samice Jenny, která byla v roce 1837 dovezena z Bornea a umístěna do londýnské zoologické zahrady, kde byla chována v lidských šatech a naučena pít čaj ze šálku.
Hrdinové z velehor i vesmíru
Některá ze zastoupených zvířat se dostávají do radikálně odlišného světa, na nějž nebyla evolučně ani jinak připravena. Jako Surus, slon náležející kartaginskému vojevůdci Hannibalovi, který byl součástí jeho slavného vojenského tažení proti Římu. Stal se hrdinou, protože jako jediný ze všech 37 slonů přežil náročný přechod zamrzlých velehor Alp.
Někteří protagonisté knihy se dostali ještě výše, jako šimpanz Ham, první lidoop ve vesmíru. Nebo fenka Lajka, „pouliční směska” odchycená v Moskvě, která se v roce 1957 stala prvním živým tvorem na oběžné dráze Země. Pro misi byla vybrána, protože byla klidná, poslušná a přítulná, nicméně bylo předem jasné, že se zpět nevrátí živá.
Dürerův mýtus a pařížské žirafí šílenství
Rodríguez-Robredo ovšem líčí i to, co setkání s neobvyklým živočichem znamenalo pro lidi dané epochy, převážně Evropany. Nosorožce Gandu roku 1515 podle popisu zpodobnil Albrecht Dürer a jeho dřevořez byl dalších asi 250 let vzorem pro všechny další, kteří v Evropě tohoto tvora chtěli znázornit. Zmíněná žirafa zase vyvolala všeprostupující, ale krátkodobější žirafí hype. Hlavně západoevropské ženy se snažily napodobit dlouhý krk a výšku žirafy, takže si vlasy vyčesávaly do obrovských výšek nad čelo a zpevňovaly se drátěnými konstrukcemi. Oblibu získal design s motivy žirafí kůže a vyráběl se nábytek s vyřezávanými žirafími krky, šálky na kávu, mýdla či cukrovinky ve tvaru žirafy.
Podstatnější jsou ale vědecké objevy, které styk s těmito tvory přinesl. Zmíněnou Jenny konsternovaně pozoroval tehdy mladý Charles Darwin, kterého prý šokovalo, jak extrémně lidské byly její emoce i další projevy. Což upevnilo jeho přesvědčení, jak jsme z evolučního hlediska blízce příbuzní. A v relativizování či přepisování hranic člověk-zvíře šla v Darwinových stopách i Jane Goodallová. U svého Šedovouse totiž poprvé sledovala a vědecky popsala, že šimpanz loví a konzumuje jiné savce, ale hlavně, že k tomu – stejně jako sběru termitů – používá nástroje, což se do té doby většinově považovalo za výlučnou schopnost člověka. (I když tušení o nelidských živočiších používajících nástroje už dříve vyslovoval právě Darwin a dovedla jej k němu snad i orangutanka Jenny.)
Žádné hračky, ale aktéři
Každou kapitolu knihy tvoří barevná dvoustrana, primárně se totiž jedná o dětskou publikaci. Ilustrace propojují krásu, preciznost a přístupnost pro dětského čtenáře. Text je stručný, ale nijak „infantilní“, a může leccos nového sdělit i dospělému čtenáři. Autor nezastírá, že pro zmíněné tvory setkání s člověkem (a následný život v zajetí) znamenaly tragédii a často brzkou smrt. Nepojímá zvířata jako pouhé „pomůcky“ či dekorace lidských dějin, ale přistupuje k nim s respektem jako k plnohodnotným aktérům historických událostí. Text i obrazový doprovod vedou mladé čtenáře k úctě k živým tvorům a jasně odmítají vnímání nelidských živočichů jako pouhých hraček, dárků či rekvizit, na což byli dříve často redukováni.
Slavní čeští velbloudi
Česká témata se v knize nevyskytují, tak jen na okraj dodejme, že pokud bychom hledali nějaké analogické domácí příběhy, nabízel by se třeba ten o velbloudovi, kterého dostali husité od polského krále Vladislava II. a následně zvíře vodili jako raritu či maskota při obléhání katolické Plzně. Nicméně plzeňští obránci při nočním výpadu velblouda ukořistili a ten se díky tomu dostal na městský znak. Samostatnou knihu si získala velbloudice Pepita, která se k nám dostala s postupující Rudou armádou: Pepito (ne)plivej!. Dvouhrbé putování na motivy skutečných událostí z května a června 1945 od Miloše Doležala.
O zvířatech z knihy Zvířecí legendy česky vyšly i samostatné, nedávno sepsané publikace, jako Zuráfa: pravdivý příběh žirafy a její dlouhé cesty z hloubi černé Afriky do srdce Paříže od Michaela Allina nebo román Slon pro Karla Velikého od Dirka Husemanna. (Zatímco lidé tehdejší doby se z náboženských a mocenských důvodů vraždí, tlustokožec Abúl Abbás v románu představuje čistou a nespoutanou přírodní sílu, která je k těmto lidským malichernostem lhostejná.)
Ovšem souhrnně o nich stále vznikají spíše knihy právě pro děti, jako i nedávná Slavná zvířata a zvířata slavných. Pokud jsou tak kvalitní jako Zvířecí legendy, nic proti tomu. Nicméně snad se šířeji prosadí poznání, že i osudy zvířecích hrdinů si zaslouží seriózní bádání historiků či antropologů. A je vhodným tématem i pro knihy pro dospělé. Což ostatně autoři klasických děl jako Bílá velryba či Liška Bystrouška věděli už dávno. Ostatně leckoho by možná překvapilo, že slavného Moby Dicka v recenzované knize najdeme také, protože Melvillův epochální román měl historické kořeny. Další argument pro to, že jde o téma i pro vážené historiky.
