Svetry z vosku a betonu. Dana Bartoníčková se vrací na scénu výstavou v Trafo Gallery
Výtvarná umělkyně DANA BARTONÍČKOVÁ (38) v roce 2018 na AVU absolvovala diplomovou prací My Brain, My Battlefield. Od té doby se dál věnuje tvorbě obrazů a soch z vosku a betonu. Říká, že ji fascinuje možnost „vdechnout neživému život“. Aktuálně vystavuje – poprvé po porodu – společně s Jakubem Tytykalem v Trafo Gallery. Výstava Fragmenty dne, světla noci je pod kurátorským vedením Petra Vaňouse k vidění do 16. srpna.
Při jaké teplotě vám v ateliéru tají vosky?
Záleží na teplotě venkovní. Když byla v červnu extrémní vedra a já chtěla pracovat v ateliéru na svetro-objektu v základní černé, ne že by mi vosk přímo tekl, ale byl měkčí. Běžné počasí mou práci neovlivní, používám poměrně pevný, docela tvrdý slévárenský vosk, který se taví při teplotách přes 65 až 70 stupňů. A je pravda, že jednou při převozu na výstavu, když sochy z černého vosku zůstaly nějakou dobu zavřené v autě na parkovišti, kde do nich pralo sluníčko, se přihodilo, že se do povrchu fragmentárně obtiskla bublinková fólie. Ale to je, myslím, běžná starost při přepravě soch.
Proč používáte právě vosk?
K vosku jsem se dostala vylučovací metodou při studiu sochařství na Akademii. Pokud nechcete užívat syntetické a chemické materiály, moc velká pestrost se vám nenabízí. Začínáte s hlínou, formy odléváte do sádry, potažmo betonu, tvarovat můžete do dřeva, ale to už je jiná disciplína.
Studovat jste začala koncept v Plzni u Mileny Dopitové, následně na AVU jste prošla monumentálním objektem u Jiřího Příhody a intermédii u Pavly Scerankové a Dušana Zahoranského, až jste zakotvila v klasickém sochařském ateliéru u Lukáše Rittsteina a Michala Cimaly. Proč?
Po bakalářském studiu v Plzni u Mileny Dopitové, když jsem přecházela na AVU, mi přišlo, že bych potřebovala ještě trošku jiný názor, jiný pohled. Ještě v Plzni mě napadlo přihlásit se k Jiřímu Příhodovi, vyšlo to a já pendlovala mezi Plzní a Prahou, stejně jako tehdy pendloval Jiří, ale mezi Spojenými státy a Prahou. Dá se tedy říci, že se mi tak podařilo prospojovat obě školy, ještě než jsem nastoupila na Akademii na „full time“. Jiří po roce odcházel, vystřídali ho Pavla Sceranková s Dušanem Zahoranským, u kterých jsem byla další rok. Ale protože jsem si uvědomila, že ještě potřebuji poctivou sochařinu, šla jsem za Lukášem Rittsteinem a Michalem Cimalou. Skvělé bylo, že vycítili, že jsem v podstatě hotový člověk, že mě už nepotřebují tvarovat. Dali mi totální volnost, v podstatě se mi stali konzultanty.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
