Sklo jako hřích i duchovno: Na výstavě v Hluboké se navzájem zrcadlí středověká a současná díla
Aktuální výstava v jízdárně zámku Hluboká s názvem Gentle Sin propojuje skleněné objekty od současných umělců s díly ze sbírky středověkého sochařství a malířství Alšovy jihočeské galerie. Nezvyklá kombinace vystavených artefaktů vybraných okem kurátora Adama Hnojila přináší nový pohled na oba zdánlivě nesourodé soubory děl, jejichž vznik rozdělují stovky let.
Výstavou, která potrvá do 10. května, potichu prostupuje téma hříchu. To se přirozeně zrcadlí jak (a nejen) v motivech gotických soch a obrazů, tak ve skle jako takovém. Skleněné objekty, vyrobené z křehkého materiálu, náročně, nákladně a riskantně jen za účelem potěchy oka a ducha, lze totiž jistou optikou brát jako hříšný luxus. Slovo „hřích“ je ostatně obsaženo i v názvu sklářského studia SIN, v němž všichni novodobí vystavující umělci své objekty vyrobili revoluční technikou Vitrum Vivum, vyvinutou sklářem Jiřím Šínem společně se sochařem a designérem Ronym Pleslem. Tato technika dokáže vstřikovat sklo do uzavřené formy a utavit tak objekt libovolného tvaru z jednoho kusu. Objekty od tvůrců, jako jsou vedle zmiňovaného Ronyho Plesla například i další designér, Arik Levy, nebo čeští umělci Pasta Oner, Jiří Černický nebo Milan Knížák, tuto rozmanitost jasně dokazují.
Spojitost skla a náboženské tematiky lze spatřit i v prvku světla. Zatímco v náboženské symbolice je možno chápat světlo optikou Božího doteku nebo prozření či osvícení, pro sklo je světlo nezbytným prostředníkem k tomu, aby vyvstala jeho krása. Skleněné objekty jsou kompletní teprve v interakci se světlem, které dá vyniknout přednostem tohoto materiálu a jeho hře barev. To vše se ostatně už po staletí propojuje ve vitrážích sakrálních staveb.
Duchovní kvality lze nalézt i ve skleněných artefaktech – při pohledu na ně v tiché galerii nachází člověk spíše zklidnění než znejistění, přestože některé objekty jsou při prvním pohledu značně znepokojující. Což platí pro figurální výjevy na reliéfech Richarda Štipla, které svým obsahem přímo navazují na gotické dřevoryty (autor, jenž rovněž pracuje i se dřevem, tuto inspiraci nijak nepopírá) a jejich biblické motivy – například Adama a Evu. I Štiplova busta s vykotlanou tváří divákovi servíruje různé interpretace. Jasné paralely se nabízejí například mezi dřevěnou sochou svatého Šebestiána přivázaného ke stromu a ležícím skleněným kmenem od Ronyho Plesla. Díky tomu, že kurátor současná skleněná díla umístil vedle maleb a reliéfů, které jsou až o sedm století starší, podněcuje diváka, aby se na středověká díla podíval novýma očima a hledal v nich univerzální významy platné i v dnešní době.
Naopak plastika jakéhosi kosmického červa ze svítivého uranového skla či amorfní skleněná hmota připomínající želé nebo žvýkací bonbóny, až se člověku sliny sbíhají (obojí od Jana Kováříka), působí vedle Madon z 15. století trochu jako sci-fi. Ale právě tento znejisťující pocit tváří v tvář obojímu vyvolává úvahy nad tím, kam se lidstvo ve svých možnostech uměleckého vyjádření dokázalo posunout.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
