Řvoucí lev v Trumpově kleci: Mohou údery na Írán iniciovat povstání a změnu režimu?

Režim nemáme rádi, dobře víme, do jaké situace nás dostal, řekl mi na podzim přímo v Íránu učitel angličtiny Hasan. Kontaktovat ho nyní se nepodařilo stejně jako během protestů, kdy byl vypnutý internet. Jeho rodina patří k těm pokrokovějším, kde žena a dvě dcery nenosí nic, co by zahalovalo vlasy či tvář, jak je to dokonce předepsáno zákony. „Šátek, čádor, hidžáb, nic z toho mi nesmí do bytu,“ říká. Ženy začaly chodit bez šátků po takzvané revoluci Mahsy Amíníové, neformálně pojmenované lidmi po mladé kurdské ženě, kterou v září 2022 zadržela v Teheránu mravnostní policie Gašte eršád za nedostatečné zahalování a živou už ji nikdo neviděl.

Její smrt vyvolala rozsáhlé protesty po celé zemi, jež otřásly režimem. Ale nesvrhly ho. Stejně jako mnohé předchozí demonstrace. Revolta, která vždy začala od mladých lidí, měla podobný průběh a Hasan už jich v životě zažil několik. Byl mladý, když na přelomu let 1978 a 1979 svrhla islámská revoluce šáha Mohammada Rezu Pahlavího, na jeho vládu však vzpomíná se sentimentem. „Byly to pro Írán zlaté časy,“ říká. Už ale pomíjí fakt, že i tehdy lidové povstání podnítila nespokojenost veřejnosti s korupcí a špatnou hospodářskou situací. Podobně jako je tomu dnes, kdy už mnozí mají po krk vlády ájatolláhů.

„Demonstrace nikdy nezacloumaly režimem natolik, aby přímo hrozilo jeho svržení,“ vzpomíná Hasan. Podle něj v tom už vládci Íránu umějí chodit. Od roku 2019, kdy Íránce rozlítilo zvýšení cen benzínu a nafty, se v zemi demonstruje každých několik měsíců. Vždy to má podobný průběh. Nejdřív fáze euforických demonstrací, kdy vyjdou do ulic statisíce lidí. Poté vypnutí internetu, jenž hraje v íránské společnosti klíčovou roli, protože komunikace po sociálních sítích je i třeba vzhledem ke společenským omezením velmi rozšířená.

Vypnutí internetu bývá totální a protestující davy tak „oslepnou“, nemají autority a v tu chvíli je lehké je pacifikovat. A ono „zklidňování situace“ vždy bývá brutální a umírají při něm lidé po stovkách. Když pak úřady vidí, že je vše v pořádku a protesty nepokračují, počkají ještě několik dní, zapnou internet a život pokračuje dál, jako by se nic nestalo.

Od lásky až po nenávist

Hasan uznává, že neexistuje síla, jež by dokázala se současnou situací pohnout. Současně ale už loni v červnu tvrdě odsuzoval americké a izraelské údery na Írán. „Bombami se nic nevyřeší,“ rozčiluje se a věří tomu, čím se hájí íránský režim. Tedy že snaha získat atomovou pumu neexistuje a jaderný program je tu pouze a jenom pro civilní účely. Hasan byl na podzim toho názoru, že dvanáctidenní válkou udělaly USA spolu s Izraelem obrovskou chybu a spíš režimu prospěly, než by ho jakýmkoli způsobem ohrozily.

Oproti němu stojí se svým názorem Jasmín, která vystudovala architekturu, ve svých více než třiceti letech je single a snaží se žít v rámci společenských norem svobodným životem. Vadí jí, že běžní Íránci čelí ekonomickým problémům a vydělají si sotva tolik, aby přežili. To přičítá právě zkostnatělosti a zkorumpovanosti těch, kteří dnes Íránu vládnou. Ani ona si nezahaluje vlasy. „Naše společnost je plná lží a přetvářky a i to je důvod, proč s nadějemi vzhlížíme k Evropě,“ říká. „Doufali jsme, že po dvanáctidenní válce tento režim skončí. Ale nestalo se tak a výsledkem je falešná shovívavost vůči lidem a ekonomika v ruinách. A je to jen proto, že nám vládnou nekompetentní lidé,“ dodává.

V Íránu jsem ale potkal i mladou dívku Zahru, jejíž sen byl odjet do Spojených států, kde by se chtěla stát zpěvačkou, protože „Ameriku miluje nade vše“. Student Hosejn zase míní: „Nenávidíme USA a Izrael, jsou to agresoři, chtějí vysát naše bohatství, ale my jim to nedovolíme.“ Spektrum názorů je v Íránu široké a rozprostřené do extrémních postojů na obě strany. Průzkumy veřejného mínění v zemi sevřené autokratickým režimem jsou buď tendenční, nebo obtížně proveditelné kvůli způsobu dotazování a strachu respondentů. Přesto nějaké k dispozici jsou a dávají poměrně jasný obrázek.