V Íránu musím úřadům předložit scénář ke schválení. Oni mi řeknou, co můžu a co ne, říká režisér Panahí
Po letech neohroženého boje s ájatolláhy se íránský filmař DŽAFAR PANAHÍ (65) loni vrátil na festival v Cannes s Drobnou nehodou – snímkem, který natočil sice bez zákazů, ale též bez povolení z vyšších míst. Důvod se nabízí: hrdinou je bývalý vězeň Vahid, jenž náhodou potká muže, o kterém je skoro přesvědčený, že jím byl kdysi mučen. Poznává jeho hlas i pajdavou chůzi. Problém je, že mu ve vězení nikdy neviděl do tváře. Ve Vahidovi se probudí pochyby a obvolává své spoluvězně, zda by mu pomohli věznitele identifikovat… Panahího snímek má aktuálně dvě nominace na Oscara.
Nakolik vycházíte v Drobné nehodě z vlastních střetů s íránským režimem?
Vězni v Íránu mají všichni stejnou zkušenost. Když vás poprvé zatknou, jdete do izolace a na výslech. Zavážou vám oči a posadí proti zdi. Potom si za vás někdo sedne a začne vám klást otázky. Při tom se přirozeně stane, že místo abyste se soustředili na odpovědi, začnete přemýšlet o člověku, který k vám hovoří. Co je to za hlas? Komu patří? Rozpoznal bych ho, kdybych ho zaslechl v Teheránu na ulici?
Co se děje pak?
Po výslechu vás přemístí na společnou celu. A tady se o svou zkušenost pochopitelně podělíte se spoluvězni. A potom už přichází na řadu jaksi individualizovaný, subjektivní prožitek z uvěznění.
Jak se to tedy propsalo do vašeho nového filmu?
Inspirací k Drobné nehodě se mi skutečně stala všeobecně sdílená prvotní zkušenost výslechu. Vyslýchajícího znáte jenom po hlase. Nikdy mu nevidíte do tváře. Zůstává tam prázdnota, otazník. Tenhle pocit jsem se pokusil propsat i do filmu, kde nejistota trvá až do úplně poslední scény. Jednotlivé postavy potom zosobňují různé typy zážitků vězňů v Íránské islámské republice. Můžu říct, že všechny příběhy, které ve filmu vyprávím, jsou inspirovány skutečnými zážitky, které mi vězňové odvyprávěli. Týká se to například i falešných poprav. Abych věrně zachytil detaily, třeba způsob řeči, oslovil jsem poradce, který mi pomáhal s dialogy. Sám taky strávil čtvrt života za mřížemi.
Drobnou nehodu jste už nemusel točit v utajení, film přesto vznikal komplikovaně. Proč?
Když jsem se rozhodl Drobnou nehodu natočit, už nade mnou skutečně nevisel žádný trest. Svoje jsem si odkroutil. Byl jsem ve vězení, měl za sebou zákazy tvořit. A teď jsem měl mít možnost svobodně pracovat. Mohl jsem natáčet, cestovat.
Tak kde byl problém?
Když chci v Íránu oficiálně natáčet, znamená to, že musím na ministerstvu předložit scénář ke schválení. Oni mi řeknou, co můžu, co nemůžu, kterou scénu mám vynechat, jakou postavu změnit. Takže nakonec scénář přestane být můj. Nedokázal jsem se s tímhle způsobem natáčení smířit a raději se vrátil ke své staré dobré metodě: natáčet tajně, bez žádostí o povolení. Mám s tím dostatek zkušeností a vyvinul jsem metodu, jak si počínat, abych mohl natáčení úspěšně dokončit.
V čem spočívá?
Za prvé je potřeba mít co nejmenší štáb. Potom začínám se scénami, které lze natočit diskrétně, aniž to přitahuje pozornost. Takže interiéry: domov, v případě Drobné nehody třeba i knihkupectví. Snadno se dá točit taky v autě, případně někde na venkově. Na konec jsme si nechali scény z městských ulic. Tam na nás čeká největší riziko: jakmile vyjdu se štábem na ulici, někdo nás zaručeně udá. Takže jsme zazálohovali veškerá data a nachystali se na večerní záběr u bankomatu. Ale než jsme ho připravili, odskočil jsem udělat ještě jeden záběr do dodávky. A vtom nám volali, že na ulici už jsou pod dohledem. Už je kontrolovali.
Jak taková kontrola vypadá?
Jakmile stráže spatří někoho od filmu, okamžitě přiběhnou. Chtějí povolení a všechny potřebné dokumenty. Já jsem se tehdy do telefonu zeptal, jestli jde o obvyklou kontrolu tohohle druhu. Řekli mi, že ne, že přišla spousta lidí v civilu a že kladou jiné otázky než normálně. Vydal jsem se tam a uviděl je: asi patnáct lidí, kteří se nám snažili dělat problémy.
Našli na vás něco?
Zdrželi nás čtyři nebo pět hodin, ale nic nenašli. Tak nás museli nechat. Ale ráno už povolali některé členy štábu na výslech. A prý, že je to jen začátek procesu. Prostě jim řekli, že mají zakázáno se mnou pracovat.
Jak jste se s tím vypořádal?
Museli jsme natáčení přerušit asi na měsíc. A pak jsem se pustil jen do nejnutnějších záběrů s minimálním štábem. Veškerou postprodukci jsme pak udělali ve Francii.
Vzhledem k tomu, co se v Íránu děje, mají vaše filmy neoddiskutovatelný politický přesah. Připadáte si sám ale jako politický filmař?
Dělám sociální film, nikoli politický. Je v tom jeden velký rozdíl: politický film je zatěžkaný, protože divákovi tlačíte vlastní agendu. Jednoznačně ukazujete, kdo je ten správný, kdo jde s námi a kdo jde proti nám.
Kdežto sociální filmař…?
Ten hrany nevyostřuje. Naopak zpochybňuje společenský kontext jako takový. Tím pádem nevěnuju pozornost jednotlivci, ale ukazuju, že zodpovědnost nese celý systém a společnost. Jednotlivec je jenom její součástí. Vědomě se vyhýbám tomu, abych své postavy rýsoval podle jasné dané charakteristiky a pak je stigmatizoval kvůli tomu, jak uvažují nebo kým jsou. Nebudu z nich přece hned dělat zločince!
Jak jste přistupoval ke komediálním aspektům Drobné nehody?
Mám dojem, že komedie může do jisté míry do filmu prosáknout, aniž si to já jako tvůrce uvědomuju. Proniká do něj přirozeně, protože jde o součást života. Žijeme smích i slzy. Takže pokud chci natočit realistický film, musím zachovat jistou rovnováhu mezi hořkostí a sladkostí. A když se vrátím k předchozí otázce, sociální film je výsostně realistický. Když jsem ale Drobnou nehodou chystal, vždycky mi naskakovala lehká, uvolněná atmosféra. Až do třetího dějství. Chtěl jsem, aby se k němu divák dostal v uvolněné náladě. Finále pak má díky tomu silnější dopad.
S realismem se možná pojí i autorský pohled na svět. Jak se změnil ten váš za třicet let, která jste strávil u filmu?
Změnil jsem se já, změnil se i můj pohled na svět. Ale nejde jen o ta desetiletí – radikálně se proměnil za poslední měsíce. Ještě před Vánocemi jsem byl plný naděje, a to i kvůli přijetí Drobné nehody. Věřil jsem, že by se mohl přerušit začarovaný kruh násilí, ve kterém se neustále točíme. Že bychom mohli vykročit k nějakému lepšímu zítřku. Zkrátka, že násilí v Íránu může skončit. Ale co s tím, co se tam stalo v lednu? Jak se z toho můžeme vzpamatovat? Jak se lidé mohou vzpamatovat z takového rozsahu brutality a násilí? Jak to mohou vymazat ze své paměti?
Co myslíte vy?
Vzpomínám si, že když loni v červnu probíhala v Teheránu dvanáctidenní válka, kdy Izrael bombardoval Teherán, jedna raketa spadla i na nechvalně proslulé vězení Evín v Teheránu. Konkrétně dopadla na Sekci 4, kde jsem seděl. Teď se tam zřítila zeď a vězni z téhle sekce se chystali utéct. Viděli ale, že sekce před nimi, sekce 209, kde se odehrávaly brutální výslechy, zůstala stát – až na oddíl vyšetřovatelů, kteří zůstali pod troskami. Vězni jim šli na pomoc. Šli pomoct i svým vlastním vyšetřovatelům! Ale to bylo dřív.
Teď už by to neudělali?
Přemýšlím nad tím. Mohli by to v současné chvíli udělat? Poté, co vláda krvavě potlačila lidové protesty? Šli by jim pomoct?
Íránský filmař Džafar Panahí je mistrem sociálního dramatu. Vzbudil pozornost už prvotinou Bílý balónek (1995) o dívce, která si chce koupit zlatou rybku, ale ztratí peníze od maminky. Film vyhrál v Cannes cenu pro debuty Zlatá kamera. Ve snímku Kruh (2000) obrací pozornost k potlačování ženských práv. Film vyhrál na festivalu v Benátkách, ale v autorově domovině byl zakázán. V roce 2010 pak ájatolláhové odsoudili Panahího na šest let do vězení za protirežimní propagandu a zločiny proti národní bezpečnosti. Později si trest odpykal v domácím vězení, zároveň dostal zákaz natáčení. Ten se mu podařilo vynalézavě obcházet: v dramatu Taxi Teherán (2015) například představuje taxikáře a celý film natočil na maličké kamerky uvnitř auta. Film vyhrál Berlinale, kam nicméně režisér nesměl přijet.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
