Od šlechtických sídel po zemljanky. Přepište (místní) dějiny jako lék na historickou amnézii
Co se stane s městem, kterému shora nařídí průmyslovou revoluci, nebo s krajem, kde se vyměnilo téměř veškeré obyvatelstvo? Autorské duo oblíbeného podcastu Přepište dějiny se tentokrát vydává do regionů. Sleduje cestu od baťovské „podnikatelské genetiky“ až po jadernou prázdnotu v okolí Dukovan. Výsledkem je fascinující sonda do lokální paměti, která klade otázky, zdali jediným nosičem lokální identity je regionální sportovní klub.
Co mají společného Magnitogorsk na řece Ural a Žďár nad Sázavou nebo Zlín a Slušovice? Kdo to byl Oswald Ottendorfer a proč nechal ve Svitavách a New Yorku postavit dvě velmi podobné stavby? Co spojuje komunistického spisovatele Jana Drdu a režimem internovanou řeholnici Marii Benediktinu? Jak se dá rozvíjet identita míst spojených s hromadnými vraždami nebo internací často nespravedlivě zadržovaných vězňů? I to zkoumá autorské duo Michal Stehlík a Martin Groman ve své nové knize Přepište (místní) dějiny, kterou stejně jako přechozí z jejich cyklu vydala JOTA.
Zabývají se v ní budováním lokální paměti navzdory dějinné diskontinuitě a bouřlivým zvratům minulého století. Čerpají přitom z výsledků práce řady lokálních badatelů i z diplomek věnovaných té které oblasti. Ostatně ani jeden z autorů nepochází z velkých městských center: Stehlík vyrostl v Dačicích, o kterých publikoval několik knih, Groman se narodil v Rychvaldě u Karviné.
Paměť silnější než propaganda
V recenzované knize autoři ukazují, jak silná byla lokální kontinuita v případě některých šlechtických rodů (i když Karel Schwarzenberg k tomu skepticky podotýkal, že u šlechticů v Česku byla privilegia zrušena, ale „předsudky zůstaly“). Podrobně sledují paměťovou kontinuitu třeba v baťovském Zlíně: komunisté ho přejmenovali na Gottwaldov, ale když v padesátých letech zkoušeli tamním obyvatelům promítat film Botostroj (natočený podle románu) očerňující dynastii slavných podnikatelů, diváci reagovali pískotem a následně i demolicí kina. Manipulativní film se tehdy ani celý nedopromítal, místní prostě nešlo jen tak jednoduše nakrmit antibaťovskou propagandou: „Na to byla jejich paměť na situaci před rokem 1948 ještě stále příliš živá.“
Po roce 1989 se město rychle přejmenovalo zpět na Zlín (na rozdíl třeba od slovenského města jménem Partizánske, které v letech 1948–1949 neslo název Baťovany). K aktuálnímu stavu můžeme dodat, že současný Zlín dlouhodobě vykazuje vysokou míru podnikatelské aktivity, která je často dávána do přímé souvislosti s baťovským dědictvím či dokonce s jakousi hluboko zakořeněnou „podnikatelskou genetikou“.
Zpřetrhané kořeny
Další města a regiony, které spoluautoři probírají, už působí méně optimisticky. Například když byla nedaleko historické Třebíče postavena jaderná elektrárna Dukovany. Na s ní spojený nárůst obyvatel město nebylo připraveno infrastrukturou ani svou identitou: „S Dukovany se nepojila žádná nová tradice, takže starousedlíci i noví obyvatelé zůstali před otázkou, kým vlastně jsou a jaký mají k místu vztah.“
V případě Žďáru nad Sázavou šlo zase o situaci, kdy bylo město bez větší průmyslové tradice na příkaz shora bleskurychle přetvořeno ve významné industriální centrum, což mělo za následek „masivní příchod nových obyvatel bez vazby k místu, což samozřejmě nevratně změnilo jeho charakter“. Proto jej autoři přirovnávají k velkému ruskému průmyslovému středisku a přezdívají ho s nadsázkou „Magnitogorsk na Vysočině“. Ten si však prošel mnohem větším civilizačním šokem, jak popsal historik Stephen Kotkin ve znamenité knize Magnetická hora: Stalinismus jako civilizace (Dauphin 2022). Když do budovaného Magnitogorsku přijížděli první pracovníci, zjišťovali, že na místě nebyla ani jedna aspoň trochu solidně postavená budova, chybělo jídlo i pitná voda. Čekal je tedy zprvu život ve stanech, které ale zimní sněhové bouře a kruté arktické větry trhaly na kusy, nebo v zemljankách. Kvůli tomu oblast sužovala vysoká úmrtnost, takže zpočátku se tamní hřbitov rozrůstal „rychleji než ocelárna“.
V dalších případech je podle autorů onou historickou cézurou odsun/vyhnání Němců nebo úpadek těžby a hutnictví na Kladensku nebo v Havířově, kde podle nich došlo „k vymizení zdejších komunit a nárůstu frustrace“. Pro mnohé z těchto lokalit podle autorů platí, že hledání toho „společného“ a vytváření nové komunitní identity v žádném z těchto společenství nemizí, „jen se v případě absence jiných záchytných bodů přenáší na sportovní úspěchy“.
Mimo kolonky a šablony
Dalším velkým tématem knihy je to, že obecné „velké dějiny“ mohou v konkrétních lokalitách nabývat velmi odlišných podob a i z hlediska dobového prožívání a hodnocení jsou v paměti těch, kteří události prožili, nutně zaznamenány často zcela protikladně. Jak nedávno napsal Groman v týdeníku Respekt: „Květen 1945 nebylo jen osvobození, třetina dnešního území státu (Sudety) nebyla osvobozena, ale dobyta. Násilí ve veřejném prostoru maskované slovy o ‚národní očistě‘ nebylo excesem, ale pravidlem a bylo v zásadě plošné.“
I proto autoři kladou důraz na nejednoznačnost, například když se někteří šlechtici zdráhali jasně přiklonit na stranu Čechů nebo Němců: „Co když prostě někdo nechtěl tu hru hrát a hodnotil situaci podle docela jiných měřítek?“ Autoři relativizují i pojem jako (zlý) „kapitalista“ – ve světonázoru komunistů bylo zřejmé, že jednoznačně patří Baťovi a dalším prvorepublikovým úspěšným podnikatelům. Michal Stehlík a Martin Groman ale argumentují, že mnozí z nich se o svoje zaměstnance vzorně starali (ba možná chtěli i jejich volný čas v dobrém ovlivňovat a usměrňovat až příliš) a rozhodně jim nešlo čistě o zisk. Na rozdíl od Františka Čuby (1936–2019), předsedy JZD Slušovice, které se sice prosadilo v době komunismu, ale dravými kapitalistickými metodami, které v té době nesměl používat nikdo jiný. Fenomén Čuba a jeho JZD je tak podle autorů především výsledek rozbujelého individualismu 80. let. V tomto ohledu jsou Slušovice jen jinou částí stejného mentálního světa jako veksláci. Když byl jednou Čuba dotázán, co je pro něj nejpodstatnější v životě, po chvíli řekl: „Podnik.“ V čemž Stehlík a Groman vidí Čubovu posedlost výkonem a úspěchem. „Pokud z těch dvou byl někdo socialista, byl to Tomáš Baťa, a nikoli František Čuba,“ tvrdí autoři překvapivě. Případně inscenují setkání Jana Drdy a internované jeptišky Marie Benediktiny, což byli sourozenci.
Podněty k diskuzi
Můžeme samozřejmě debatovat, nakolik šlo o publicistickou nadsázku a zda by nebylo přesnější mluvit spíše o kapitalistovi s hlubokým sociálním cítěním nebo člověku, jehož podnikatelský model měl výrazně sociální rysy. Nebo jak přiléhavé je srovnávání Magnitogorsku a Žďáru. Doplňovat by se leccos dalo i o tom, jak se postupně buduje identita a lokální paměť ve zmíněných bývalých Sudetech: viz příklad knihy Dědictví v Sudetech, podle níž se už tamním lidem přece jen daří v oblastech opuštěných dlouhodobými předchozími obyvateli zakořenit a budovat si k nim pevná pouta. (Což, je, ostatně, už otázka spíše pro sociology než historiky.) V inspirování podobných otázek je nová kniha Stehlíka a Gromana bezesporu podnětná a pro čtenáře, pokud nejsou specialisty na danou lokalitu, v lecčems zřejmě i objevná. A z celé jejich jotovské řady snad i nejlepší.
