Vrátit hlas umlčeným. Předválečný život v našem pohraničí líčí antologie Sudety: Ztracený ráj
O česko-německém soužití mezi válkami toho nebylo napsáno ani natočeno zdaleka tolik jako o druhé světové válce a holocaustu či následném vyrovnávání účtů s Němci. Přesto dotyčné téma našince zajímá, o čemž svědčí třeba úspěch románu Alice Horáčkové Rozpůlený dům. Podobný ohlas slibuje třísetstránková kniha Sudety: Ztracený ráj (vyd. Host) s desaterem povídek od vesměs známých jmen tuzemské literatury, doprovázená osobitými ilustracemi Jaromíra 99 a zajímavou předmluvou z pera Michala Stehlíka a Martina Gromana, autorů podcastu Přepište dějiny.
Ve svazku uspořádaném editorem Jakubem Šilhavíkem se sešla pestrá autorská směsice, spjatá se Sudetami osobními nebo literárními pouty. Časový záběr rozmanitého a tematicky i stylově bohatého souboru příběhů sahá od první světové války až do 90. let.
Probírají se v nich četné vazby mezi oběma etniky (přátelství Rudišova Aloise Nebela s českým Němcem, vztah hrdiny Petry Dvořákové s německou dívkou, smíšená manželství v prózách Michala Vrby a Michaely Klevisové, rodinný původ neřešící členové klukovské party z vyprávění Davida Jana Žáka) i jejich dlouhá koexistence na společném území (Šumava v povídce Petry Klabouchové coby domov vyhnanců bez rozdílu jazyka či víry), stejně jako fakt, že ideologie a politika mezi ně vrážela klín dávno před nacistickou okupací (protagonista Marie Hajdové rukující do Velké války, jejíž výsledek rozeštve bývalé spolubojovníky v příběhu Leoše Kyši, historické křivdy odrážející život hrdiny Kateřiny Tučkové).
Většina autorů a autorek vytěžila z předepsaného žánru a námětu maximum: i na omezeném prostoru dokázala plasticky vykreslit své postavy, zasadit je do barvitých kulis a rozehrát s nimi netuctové zápletky poutavých příběhů. Ti nejzkušenější při tom zdařile využili osvědčené prostředky: Rudiš pábitelský dialog, Kyša alias Kotleta akční scény, Žák dětskou perspektivu, Tučková konkrétní „místo paměti“. Výsledný svazek, jehož první náklad byl vmžiku rozprodán, tak oplývá četnými odstíny – tu lehce nostalgickými, jinde naopak (melo)dramatickými (zvláště v podání Jakuby Katalpy), nikdy však černobílými.
