Mezi traumatem a extází. Co prožívá rodící žena a její dítě?
Jak se stalo, že medicína po dlouhá desetiletí operovala novorozence bez anestezie? A proč jsou ženská prsa fetišizována v reklamě, ale cenzurována při kojení? Interdisciplinární publikace nakladatelství Pavel Mervart analyzuje porod jako střet mezi lékařskou kontrolou a spirituální transformací. Odkrývá souvislosti o těle, které přivádí na svět nový život. Zkoumá proměny vědomí rodiček, paradoxní pocity selhání u císařských řezů a hledá odpověď na otázku, proč nás porod, tento základní akt, stále tolik rozděluje.
Člověk se rodí z těla matky, což má společné s většinou živočichů. Ale lišíme se už v tom, že pokud v divoké přírodě zvíře nemůže porodit, obvykle hyne matka i plod na vyčerpání nebo infekci, zatímco my s úspěchem používáme císařský řez. A porod jsme navíc obklopili řadou rituálů. Kniha Porod. Tělo interdisciplinárně zkoumá mimo jiné, co se děje v těle, mysli, vnímání a prožívání rodící ženy a rodícího se dítěte. A dále: Proč jsou některé porodní příběhy plné bolesti, strachu, násilí, traumat, a jiné hladké, extatické, orgasmické, a některé dokonce se spirituálními prožitky? Proč některé ženy/rodiny vycházejí z porodu zlomené s následky na těle(ch) i duši a zabere jim hodně času a energie znovu najít sebe samé, a jiné jsou porodem posíleny a povzbuzeny? Čím to je, že i po náročných, komplikovaných porodech některé ženy získají sebedůvěru a sílu? Jakou roli v tom hraje kultura a okolní prostředí? Jak se vyvíjí ženská plodnost? Jak kojící ženy snášejí ambivalentní pozici prsou na hranici mezi intimitou a veřejným prostorem? A co mají společného porod a uvěznění?
Křik a zoufalá maska hrůzy a bolesti
Kniha Mgr. Ing. Aleny Lochmannové, Ph.D. et Ph.D., MBA, ani ne čtyřicetileté české etnoložky, průmyslové inženýrky a velmi prodlé autorky mnoha knih z velmi rozličných oborů, a kolektivu autorů mimo jiné připomíná, že novorozenci to v některých dobách neměli snadné. Tedy eufemisticky řečeno - ve skutečnosti byli lékaři mučeni. V 19. století a ještě v první polovině 20. století totiž panoval v medicíně názor, že nervový systém novorozence je „nezralý“: nevidí, neslyší, nevnímá bolest, pročež se operace prováděly bez anestezie. Klíčovou postavou, která v 70. letech 20. století zahájila revoluci v humanizaci porodnictví, byl francouzský porodník Frédérick Leboyer (1918–2017). Ve své knize Porod bez násilí (originál 1974) ukázal, jak můžeme křik a zoufalou masku hrůzy a bolesti, kterou tehdy zdravotníci byli zvyklí vídat na obličeji novorozence, nahradit výrazem klidu a spokojenosti. Ukázal totiž světu i „fotografie čerstvě narozených dětí s doširoka otevřenýma očima, klidných i naplno se usmívajících, s uvolněnými končetinami na břiše matky“.
Více se ale kniha věnuje rodičkám. Kapitola Porod jako transformace těl(a) i vědomí od Anny Škvorové se věnuje transformačnímu potenciálu porodu jako přirozeného přechodového rituálu. Popisuje, že porod otevírá ženu „fyzicky i psychicky“. V jeho průběhu se nachází ve změněném stavu vědomí, často zpětně popisovaném jako jiná planeta. Rozkládá se její ego a může prožít rozporuplné pocity, že se roztrhne, rozpadne, zemře, nebo jistou odevzdanost. Autorka cituje líčení prožitků žen, které se během porodu například z cílevědomé vědkyně transformovaly „v uvolněnou a vláčnou ženu žijící v přítomném okamžiku“. A žen odpojených od vlastní sexuality a tělesnosti, které se zdráhají teplého, lepkavého a někdy zakrváceného novorozenětě dotknout, protože přišlo „odtamtud“. Ovšem jak napsal zmíněný Leboyer: „Někdy je třeba vzít lehce její ruce a položit je na dítě. Její odpor je někdy zřejmý. Ale jakmile ho překoná, když udělá první krok, to, co matka (a s ní i my) cítí, je pozoruhodné: právě bylo překročeno to, čemu říkáme ,tabu‘. Padla bariéra, která oddělovala matku od dítěte – a od ní samotné. Dřívější rozlišování mezi čistým a nečistým, dovoleným a nedovoleným, se rozplynulo. Najednou je všechno prosté. Oba dva jsou tím, čím jsou, a ničím jiným.”
Císařský řez a dny poté
Porod ale může mít i jinou podobu: jedna z úvodních kapitol, Řez, který změnil porodnictví od Aleny Lochmannové, je věnována císařskému řezu. Začíná u mytických předobrazů, zvláště boha Dionýsa, kterého Zeus zachránil z lůna Semelé a zašil jej do svého stehna, čímž mu poskytl bezpečné prostředí pro další vývoj, což připomíná archetyp chirurgického zásahu. (Kupodivu kniha vynechává to, že první doložený případ císařského řezu, při kterém v Evropě přežila matka i dítě, se pravděpodobně odehrál v Praze dne 25. února 1337. Pacientkou byla osmnáctiletá Beatrix Bourbonská, druhá manželka českého krále Jana Lucemburského). Kapitola pokračuje až k současnosti, kdy se při vnímání této operace střetávají představy o ideálním ženském těle a očekávání plnění tzv. „řádné“ role matky a rodičky. Ženy, které porodily císařským řezem, poté vykazovaly vyšší míru spokojenosti se svým tělem než matky, které rodily vaginálně. Ovšem současně mnohé ženy porodivší císařem „navzdory vědomí své oddanosti a péče o dítě v sobě stále nesly pocit, že jako matky selhaly“.
Po ukončení těhotenství však mnoho žen v současné společnosti prožívá nejen hluboký pocit ztráty, ale také zvýšený stav liminality. Ztrácí nejen identitu chráněné těhotné ženy, ale i dřívější podobu svého těla a svou předchozí identitu. Pro řadu žen se kategorie „matka“ a „pracující žena“ dostávají do přímého konfliktu, který se nejen prožívá, ale často i fyzicky odráží na jejich těle, zejména na těle po porodu. Symbol ženských ňader nese paradoxní ambivalenci, kdy je na jedné straně fetišizován v populární kultuře a pornografii, zatímco na straně druhé podléhá morální cenzuře ženského těla v každodenním životě.
Již několikátá kniha o porodu
Celkově kniha klade důraz na to, jak porod prožívají samotné ženy, na jejich vnitřní svět a zkušenosti spirituální, či dokonce erotické. A kritizuje tlak na to, aby ženy během porodu přijaly (mužskou) lékařskou kontrolu nad svým tělem v údajně vyššího zájmu. Ale naštěstí není natolik „alternativní“ jako třeba opakovaně vydávaná publikace Heleny Máslové Plodnost: Cesta k mateřství (CPress, 2025), která je plná tvrzení zavádějících až nevědeckých či těžko doložitelných, například že Česko je toxický region, který na ženy sám o sobě působí „antikoncepčně“.
Publikace Porod: Tělo navazuje na tituly Porod v proměnách času a kultur, Porod: Péče a Porod: Ztráty současné i minulé. Jde tak již o několikátou a prý předposlední knihu o porodu, kterou vydává nakladatelství Pavel Mervart. Jak je vidět, jde o téma výživné. Ale snad se časem dostane i na porody v říši nelidských živočichů. Třeba u bonobů je prý porod skutečnou společenskou událostí: ostatní samice budoucí matku obklopí, odhánějí mouchy, čistí ji a v některých případech nastavují dlaně pod rodící se mládě, aby ho zachytily. U myší zase zkušená samice může pomoci prvorodičce vytáhnout mládě…
