Podíl Česka na řešení Hormuzu je stejný Babišův blaf, jako jeho stafáž na koalici ochotných pro Ukrajinu
Andrej Babiš zahraniční politice moc nerozumí, plácá se v reáliích a jeho výroky si vzájemně protiřečí. Vidíme to i v souvislosti s válkou v Íránu, kterou ho jeho přátelé Donald Trump a Benjamin Netanjahu zaskočili. Na počátku dubna český premiér říkal: „My neuvažujeme, že bychom šli do Hormuzu hlídat nějaké lodě.“ Teď v rámci plánované operace v Hormuzském průlivu, kterou si vysnily Velká Británie a Francie, tvrdí: „Už nechceme být pasivní.“ A prý nabídl zapojení našich armádních radiolokátorů. Je to ale stejný blaf, jako když 6. ledna trdloval v Paříži na schůzce takzvané koalice ochotných k Ukrajině.
Když francouzský prezident Emmanuel Macron zavelí, premiér Andrej Babiš přiběhne. A nabídne Emmanuelovi alespoň slovní pomoc. Ještě před několika týdny Babiš odmítal jakoukoli angažovat České republiky a armády při řešení války v Íránu a jejich důsledků, teď ale otočil a slibuje, že můžeme nasadit v oblasti Hormuzského průlivu armádní radiolokátory, které by pomohly monitorovat situaci, když válka skončí a bude potřeba zabezpečit klidnou plavbu Hormuzem. Macron k této věci uspořádal v pátek společně s britským premiérem Keirem Starmerem v Paříži schůzku a desítky dalších zemí, včetně Česka, se na ní zúčastnily pomocí videokonference.
Problémem ovšem je, a to český premiér zjevně nechápe, či nechce pochopit, že Macron je mistrem světa v činech, které se pak nestanou. Francie a Británie například nepozvaly na jednání tři hlavní aktéry konfliktu – USA, Izrael a Írán. Donald Trump, který kritizoval Evropu, že mu s Íránem odmítla pomoci, se dívá na současné snahy Evropanů skepticky. Říka, že už pomoc Evropanů nepotřebuje. Nemluvě o islamistické vládě v Teheránu, která bude mít i v budoucnosti plavbu v Hormuzu v rukou, protože společně s Ománem se jedná o námořní trasy v jejích teritoriálních vodách. Přitom jakákoli realistická mise by v budoucnosti musela být koordinována jak s USA, tak s Íránem. Bez toho je to naprostá sci-fi včetně českých radiolokátorů.
Nemluvě o tom, že žádná mise se nemusí nikdy uskutečnit, pokud se situace v Hormuzském průlivu vrátí k normálu. Což je dnes předpokládaná varianta.
Jednání o Hormuzu ovšem nápadně připomíná lednové setkání takzvané koalice ochotných v Paříži, kterého se účastnil i premiér Babiš. Koalice ochotných je seskupení států, které se snaží nějak pomoci s řešením konfliktu na Ukrajině. Babiš po lednové pařížské schůzce oznámil, že z pěti přijatých bodů usnesení Česko akceptuje pouze dva. Stát například na rozdíl od minulé vlády odmítá dodávat Ukrajincům zbraně, ty si mohou nakupovat u soukromých českých firem. Souhlasili jsme s výcvikem ukrajinských vojáků, ale na rozdíl od minulosti, jak potvrdil ministr obrany Jaromír Zůna v rozhovoru pro Reflex, už bude probíhat za asistence našich vojenských instruktorů jen v cizině. Ne ve vojenském prostoru Libavá, jak tomu bylo v minulých letech.
Shrnuto: Tématu Ukrajina se postupně Babišova vláda, zejména po tlaku koaliční protiukrajinské SPD, zbavuje. Jak bude pokračovat slavná muniční iniciativa, je také ve hvězdách. Česká republika tím ilustruje pro zahraniční partnery nestálost, kdy se naše zahraničněpolitická reputace po volbách dostává do zjevného rozporu s domácí politickou realitou a postojem veřejnosti. I postavení Andreje Babiše je v tom problematické a nepředvídatelné. V kontextu toho všeho zůstává podíl Česka na koalici ochotných jen formální.
Do této pozice Česko vmanévroval Andrej Babiš i v případě války v Íránu a situace v Hormuzském průlivu. Od vojenské operace svých údajných přátel Donalda Trumpa a Benjamina Netanjahua se odtahoval. Nebyl k tomu schopen říct žádné souvislejší a srozumitelné vyjádření. Jeho jednotlivé chaotické výkřiky za to považovat nemůžeme. Bohužel tak premiér vystupuje k většině zahraničněpolitických a domácích problémů.
Jednání koalice ochotných i evropské schůzky o Hormuzu přišly po drtivé kritice amerického prezidenta Trumpa, že Evropa některé věci odmítá řešit. A ona je skutečně politicky málo odvážná, vojensky neochotná a nejednotná. Vzhledem k Trumpově stále ostřejší kritice NATO a jeho evropských členů je zřejmé, že tyto iniciativy jsou navrženy tak, aby uklidnily amerického prezidenta. To se ale nestane.
Navíc České republika má podle Američanů i NATO problém s nízkými výdaji v rozpočtu na obranu na rok 2026 a zřejmě nesplní své spojenecké závazky. Což neplnila ani v minulosti. Andrej Babiš to už konečně pochopil a snaží se z toho dostat průhlednými báchorkami – my to Donaldu Trumpovi vysvětlíme, my se v dalších letech polepšíme atd. U toho nasazuje do hry české armádní systémy v Hormuzu. Jen aby to vypadalo, že něco děláme.
Celé to dokazuje nekonzistentnost a strategickou nedostatečnost zahraniční politiky Andreje Babiše. A na tom se po celé volební období nic nezmění.
