Kenny G: Vysmívaný muzikant, co strhal žebříčky prodejnosti a vydělal miliony
Dnes slaví 70. narozeniny saxofonista Kenny G, zakladatel a ikona šmalcového hyperkomerčního smooth jazzu. Jeho přeslazená hra je v popkultuře používána jako symbol hudebního nevkusu a pro pravověrné muzikanty je Kenny persona non grata. Kennymu to však nevadí, protože za svůj život prodal 80 milionů alb a vydělal na nich dost, aby se mohl kritikům smát.
Představte si, že jste režisér sitkomu a chcete divákům sdělit, že jedna vaše postava nemá hudební vkus a poslouchá tu nejjednodušší a nejkomerčnější hudbu, co existuje. V takové situaci nemůžete udělat nic lepšího, než ve scéně nechat zaznít unylý saxofon Kennetha Bruce Gorelicka známého jako Kenny G.
Skladby Kennyho G zní v bezpočtu filmů, seriálů a skečů. V Pretty Woman si za tónů jeho saxofonu dopřávají Richard Gere a Julia Roberts společnou koupel. Když v Big Bang Theory testuje Raj nový iPhone a požádá Siri, aby pustila „smooth jazz“, ozve se z reproduktoru Kennyho Songbird. V pixarovce Cars stejná skladba hraje ve chvíli, kdy má jít tirák Mack spát. „Co je na tom, že chci jít po práci domů, vlézt do vany a pustit si Kennyho G?“ ptá se Ross v Přátelích, když si uvědomí, že je moc starý na vymetání večírků. Proslulost krále přeslazených tónů je tak velká, že se stala námětem celovečerního dokumentu „Listening to Kenny G“ (Posloucháme Kennyho G). Režisérka Penny Lane svůj námět zdůvodnila slovy, že Kenny je „hudebník, který je evidentně úspěšný, co se týče prodejnosti, a zároveň vzbuzuje u hudebních kritiků nenávist“.
Soul, funk, jazz a ABBA
Zmínka o úspěšnosti není vůbec přehnaná, protože vysmívaný Kenny G je jedním z nejprodávanějších hudebníků na světě. Celkem prodal přes 80 milionů nosičů a jeho desky Breathless a Miracles figurují na prvních dvou místech žebříčku nejúspěšnějších instrumentálních alb v historii. Na začátku kariéry měl přitom k hudebnímu úspěchu daleko. Střapatý židovský klučina svůj muzikantský debut absolvoval v řadách orchestru Barryho Whitea a zároveň v rodném Seattlu obrážel kluby s funkovým projektem Cold, Bold & Together. Jako saxofonista rozhodně nebyl špatný a na začátku 80. let se stal členem uznávané jazzfunkové formace Jeff Lober Fusion. Když se však rozhodl pro sólovou kariéru, použil jako demonahrávku instrumentální verzi popové hymny Dancing Queen od kapely ABBA.
Kennyho vzpoura v živém přenosu
Producenti Goerlickovu strategii zpočátku nechápali. Snažili se ho tlačit do tehdy populárního R&B soundu a na nahrávky mu dosazovali soulové zpěváky. Bílý saxofonista ale posluchačům afroamerického stylu neimponoval. Prodejnost desek vázla natolik, že se ji šéfové labelu Arista pokusili podpořit vystoupením v obrovsky populární talkshow Johnnyho Carsona.
Kenny se tehdy rozhodl chytit příležitost za pačesy. Místo aby na pódiu před desítkami milionů diváků odehrál naplánovanou vokální skladbu, pustil se ke zděšení producentů do své oblíbené instrumentální kompozice Songbird. Carsonova show se vysílala živě a s hudebníkovou vzpourou se nedalo nic dělat. V zákulisí ho ale jeho vydavatelé prokleli a slíbili mu, že jeho kariéra právě skončila.
Pomstychtivost v producentech vychladla hned poté, co se jich po příchodu domů ptaly manželky, cože to ten sympatický dlouhovlasý saxofonista hrál za krásnou skladbu. V ústředí labelu se hned druhý den odehrála strategická schůze vedená samotným zakladatelem Arista Records Clivem Davisem. Velký šéf opět prokázal svůj neomylný čich, který na hvězdnou kariéru vyslal taková jména, jako je Bruce Springsteen, Patti Smith nebo Whitney Houston. Rozkázal marketérům přeformátovat Kennyho G jako sólového instrumentalistu, pak vzal telefon a osobně zavolal ředitelům největších radiostanic, aby skladbu Songbird zařadili do vysílání. Za pár dní zněl Kennyho saxofon po celé Americe a skomírající album Duotones se vyšplhalo až na čtvrtou příčku hitparády. Následující desky Breathless se prodalo přes 15 milionů a je dodnes nejprodávanějším instrumentálním albem hudební historie.
Jazzový věrozvěst, nebo hudební nekrofil?
Z neznámého hudebníka byla rázem celosvětová hvězda. Jeho nenáročný a líbivý „smooth jazz“ zněl doslova všude – v nákupních střediscích, domácnostech i na plátnech kin, kde podkresloval zamilované scény romantických velkofilmů. Kennyho saxofon měl takový dosah, že překonal i železnou oponu. V Číně dokonce vysílal státní rozhlas skladbu „Going Home“ dlouhá léta jako signál konce pracovní doby. Sám hudebník tvrdí, že ji na koncertech v Číně musel zařazovat až na závěr programu, protože se obecenstvo při zaslechnutí prvních tónů zvedlo a odešlo domů.
Kolegové muzikanti byli z Kennyho úspěchu nadšeni podstatně méně. Jeho produkci odmítali považovat za jazz a prohlašovali ji za zvukovou kulisu do výtahů a nákupních středisek. Autora pak obviňovali, že na jazzu pouze parazituje a z odkazu hudebních titánů dělá přeslazenou vtíravou komerci. Úplná bouře se strhla, když se saxofonista odvážil vydat album Classics In The Key of G, na kterém do jazzových standardů dohrává vlastní tklivá sóla. Kytarista Pat Metheny byl tak rozzloben Kennyho doprovodem Armstrongovy balady What a Wonderful World, že saxofonistu prohlásil za hudebního nekrofila a album označil za nejhlubší dno moderní kultury. Jak na to reaguje sám Kenny G? V dokumentu „Listening to Kenny G“ se ho hned na začátku režisérka ptá, jak se jako hudebník cítí. „Celkově… nedoceněný,“ prohlásí saxofonista po chvíli. Pak ale dodá: „Kromě toho jsem ale v pohodě.“
